Netradiční návštěva

(7.4.2004) Tak jsem se dočkal. Konečně je tu nedělní podvečer a já stojím před nejmodernější arénou v Evropě s nejúžasnější střechou na světě. Za chvíli se uvnitř odehraje první hokejové utkání - a hned finále extraligy!

Upřímně, moc nevím, co to ten hokej vlastně je a pod slovem extraliga si také vůbec nic představit neumím, ale to je zřejmě mojí výhodou. Z hloučků zoufalých lidí v jakýchsi červeno-bílých a modro-žlutých komických hábitech a se šálami kolem krku ( v tomhle vedru, to nechápu ) totiž slyším, že opravdový hokejový fanoušek se dovnitř nemá šanci dostat.

Tedy jak říkám, zájem o hokej je zřejmě handicap a já - hokejem nepolíbený - člověk s naprosto jinými a vznešenějšími úmysly, než je pozorování nějakých usmolenců pachtících se za kusem levné černé gumy, jsem sehnal lístek naprosto bez problémů.

Kopii sazkoterminálové vstupenky jsem pořídil za korunu padesát v jednom nejmenovaném copystudiu.

Stojím tedy před vchodem a nemít jasný záměr, vznešený cíl a křišťálově jasnou vizi, možná bych se trochu bál. Upřímně řečeno, nevím, jestli můžete pochopit moje pocity, když jste ztěží kdy měli podrážky bot napěchované plastickou trhavinou, v obrovském batohu na zádech sedm kilo šroubů, šest na jedné straně zavařených ocelových trubek, pár roznětek, jedenáct litrů benzinu, dva zapalovače Zipo, rozbrušovačku, motorovou pilu, Korán, dvě láhve kozího mléka, chleba se sýrem a mrkev.

Pomalu se blížím ke vstupní kontrole a nenápadně si pískám s hlavou vyvrácenou vzhůru a pohledem upřeným na hladové holuby kroužící nad hlavami nešťastníků shánějících lístky na utkání.

Úkosem pozoruji, kterak ochranka nemilosrdně masakruje vstupující diváky, odebírá jim svačiny, nápoje v libovolném balení, nutí je odnést si fotoaparáty zpět domů a pak se teprve vrátit do arény, což se nelíbí zejména návštěvníkům ze Zlína. Komicky působí zejména dámy, které se na návštěvu tohoto skvostu vyšlechtily, navlékly si na sebe zlato celé rodiny a nyní z každého prstu sundávají pět až šest prstenů, z krku deset náhrdelníků a ulevují ušním boltcům, které k zemi protahovaly kilogramové náušnice. Ovšem krušnější chvíle zažívají jedinci, kteří před zraky za nimi stojících čekajících, ochranky a padesáti kamer pracně vyndávají piercing ze žaludů či stydkých pysků a prsních bradavek. Kovové zubní korunky a implantáty jsou na počkání vyráženy obušky ochotných drábů a jeden obézní pán si dokonce nechává useknout ztučnělý prsteníček, do kterého již dávno zarostl snubní prstýnek relativně snadno nasazený před třiceti lety při jedné nešťastné události. I přesto, že silně krvácí, je v podstatě rád. To vše se děje pro jediný - ani ne vteřinový - zážitek: bezhlučný průchod detekčním rámem.

Přicházím na řadu a pokouším se tvářit jako andílek, což stejně není pod hustým plnovousem a fezem vraženým hluboko do čela vidět, pichlavé oči ukrývám pod slunečními brýlemi s plastovou obroučkou - to aby nepískaly, přičemž já si pískám stále.

Aniž bych se nechal znervóznit povelem k sundání batohu, procházím sebevědomě rámem, pouze přidávám na intenzitě svého hvízdání, abych přehlušil rámový detektor.

Ochranka se sice tváří mírně podezíravě, ale já v pískání nepřestávám a pevným krokem odhodlaného člověka postupuji k eskalátorům.

Mírně opocený děkuji Alláhovi, že mi „hvízdající“ finta vyšla a zmátla inteligentní a podezíravou ochranku, ale na emoce není čas. Blížím se ke svému sektoru, jsem odhodlaný, vyrovnaný, klidný, rozhodný.

Mírná komplikace nastává ve chvíli, kdy se chci usadit na své místo, neboť tam již sedí nešťastník, od kterého jsem si lístek ofotil. Ale přeci nebudu stát?! S laskavým úsměvem starého rodinného přítele mu do důlků na kelímky - které se sem stejně nesmějí brát - pěchuji semtex a zapichuji roznětku, čímž mu prozatím zvyšuji komfort. Ohdaduji, že těchto deset deka by mělo na horní galerii stačit. Dole v hloubce pode mnou se po jakémsi pokresleném megaparkovišti prohání banda hromotluků s klacky a nacvičují nějaký tanec.

Rozhlížím se po zaplňujících se ochozech a lidech, zřejmě velmi chudých a nemajetných, kteří se přišli podívat do arény na televizi, když ji doma nemají. Tlupa ignorantů s klacky zatím demoluje vybavení haly a zcela bohapustě vší silou za pomoci těch klacků v rukou vystřeluje malé tvrdé předměty na hrazení. Obě skupinky primitivů zřejmě vydědily jednoho ze svých soukmenovců či jej za něco trestají, jelikož na něj začínají také posílat ty tvrdé placičky. Je mi toho člověka skoro líto, ovšem on svůj úděl nese vcelku hrdinně, některým těm věcem uhne, přičemž ho minou jenom o kousek a do některých dokonce - vyzývavě, aby ukázal, že se nepodrobí tortuře a nenechá se zlomit -nastrkuje končetiny i hruď! Takový odhodlaný jedinec, pravý muž, by se pro mou věc také hodil, rád bych jej měl po svém boku. Přemýšlím, jestli by byl schopen řídit velké dopravní letadlo či nastražit bombu na rušném náměstí.

Konec snění. Je čas dát se do díla. Opouštím ochozy a mísím se v davu lidí v prostorách restaurací. Z batohu postupně vytahuji tříštivé šroubové pumy a za veselého mávání do kamer je umísťuji pod barové pulty, křesílka, do odpadkových košů a na toalety. Z ochranky strach nemám, ta zatím věnuje veškerou pozornost masakrování těch pestře oděných hlučných muzikantů s bubínky. Nedivím se jim, že je tahají za vlasy po zádech ze sedaček a kopají je do hlav. Pro rachot těch kašpárků totiž není pořádně slyšet televize nad parkovištěm, které už mezi tím zcela opanovaly ty dva pouliční gangy svádějící souboj o nadvládu nad městem.

Pravda, použití rozbrušovačky, zejména pro její hlučnost, jsem se mírně obával, ovšem místo pohoršení se setkávám s pochopením. Tábor červeno-bíle oděných lidí mi ochotně pomáhá vylomit rozřezanou pamětní desku - myslím se jménem Hnusák - a její obdobu, včetně nápisů, uplácat z plastické trhaviny. Přitom mi neustále vypráví cosi o návratu do ráje, edenu…. …..zřejmě také náboženští fanatici kteří vědí, že cesta do ráje a k věčné blaženosti vede přes sebeobětování a obětování bezvěrců.

Ti červeno-bílí oslíci mě přátelsky poplácávají po zádech a děkují mi, líbají moje zapráskané sandály a tisknou si se mnou ruce. Prý jsem jejich osvoboditel, dar z nebes. To nechápu…. Ovšem varovat je, že by měli utéci, jsem možná mohl.

Při vysilující práci jsem si ani neuvědomil, jak mi vytrávilo. Došel jsem tedy do prostor restaurace, usadil se u barového pultu a pozoroval křečovitě se usmívající barmanku, která točila cosi páchnoucího a silně pěnícího z vodovodu do kelímků, zatím co ti, kdo na to čekali, jí měřili čas na hodinkách a nespokojeně mručeli. Aby ne. Já bych tak rezavou a smradlavou vodu za tolik peněz nepil. Zeptala se mě, co si dám. Probodl jsem ji pohledem a elegantním pohybem jsem vytáhl z batohu chléb se sýrem a mrkev. Dívala se na mě zpočátku nevěřícně, ale mlčela, ovšem jakmile jsem si zavdal se své láhve mléka, spustila řev. Nevím proč?! Nic jsem po ní nechtěl, nic jsem jí neukradl. A prý že se to nesmí! Jak, nesmí? Vždyť to je moje! Sám jsem si to přinesl. Mám hlad a tak se najím... klidně se i rozdělím.

Ječela čím dál víc a já byl nucen vypíchnout jí mrkví oko, aby měla důvod tak křičet. Kupodivu zmlkla a poté omdlela. Zato já na sebe upozornil!

Ochranka se mě jala pronásledovat a já - co mi síly stačily - jsem utíkal k eskalátorům. Ke své smůle jsem ovšem vběhl na ty jedoucí protisměrně. Ač jsem po nich pelášil dobré půl hodiny, stále jsem byl prakticky na stejném místě a periferním viděním jsem vnímal usmívající dráby se založenýma rukama čekající, až mi dojde dech a já jim vjedu přímo do náručí.

Ale to mě neznají! Já se jen tak nedám. Za plného běhu jsem vyndal z batohu kanistr s benzínem a začal se polévat od hlavy k patě. Ochranka se mírně vyděsila a jejich strach se zvýšil ve chvíli, kdy se v mé ruce zaleskl zapalovač a začalo se ozývat škrtání. V okamžiku, kdy mi došly síly, jsem se jednoduše otočil a jel komandu v ústrety. Ovšem pokud o mě ještě před chvílí jevili značný zájem, nyní se už ke mně vůbec neměli a naopak přede mnou ustupovali.

Nenechal jsem se odradit ochladlými vztahy a rozhodl jsem se, že v nich zapálím plamen vášně. Jedním velkým mocným škrtnutím jsem zapalovač konečně zapálil a přiložil si ho k oděvu, který okamžitě vzplál. A dokud jsem mohl, rychle jsem se objímal se všemi, kteří nestačili utéci a probíhal jsem všemi prostory, které jsem proběhnout stihl.

Umíral jsem v bolestech, ovšem žádný zvuk, který by se mohl vykládat jako sténání či jiný projev slabosti, jsem nevnímal. Potom se už moje duše vznášela k unikátní střese, proplétala se mezi ocelovými táhly a mířila vzhůru, aby zůstala uvězněna pod tím velikým deštníkem.

Potom jsem se probudil, celý zpocený, vyděšený. Jen pomalu mi docházelo, že to byl jen sen. Hnusný sen podnícený vcelku tvrdými reakcemi těch, kdo měli to - no řekněme - štěstí, novou arénu již navštívit a také vyvolaný tím, co se v dnešním - terorismem zmítaném - světě děje.

Ušák bin Ládic

Jak přežít hustapo

(6.4.2004. Roj) Omlouvám se hned zkraje za ten trochu drsný začátek, ale novinářská objektivita mi velí nic nezkreslovat a citovat doslova to, co znělo halou, chodbami i prostranstvím před ní, tedy i "Sazka kurví hokej!" Eufemismy nejsou na místě, protože nyní můžu hovořit z vlastní zkušenosti. Navštívil jsem "chrám, zasvěcený hrám", nikoli však hokeji.

Lístek jsem měl v hodnotě dvoukila, takový ten vytištěný z terminálu Sazky, bez jakýchkoliv ochranných prvků, minolta by jich zvládla tisíce. Na rubu měl napsáno, že "toto potvrzení je jediným platným dokladem o uzavření sázky.." takže sázky... hmm, abych dodržel imidž, uzavřel jsem ihned soukromou sázku, že nebudu dělat vše tak, jak si představují někteří příslušníci hustapa *) Můžete to brát jako návod, jak v podobnou tragikomedii přežít

Začalo to hned u první kontroly, vstup JIH. Měl jsem s sebou platacici rumu, kterou jsme s Josém a jeho přáteli témeř vypili, ale posledni hlt jsem nechal, abych prověřil hustapáckou bdělost.  Bezelstně jsem hustapákovi přiznal, že mám s sebou prázdnou placatici. Chtěl vidět obsah a když zmerčil, že dole se cosi hnědá, vykázal me k popelnici (netříděné). Doušek jsem vypil a šel k němu s přátelským úsměvem, že OK, užuž jsem málem prošel, když se do věci vložil nějaký jeho kolega a resolutně mě odkázal k již známé popelnici, že ani prázdné sklo nelze. Jenže těch turniketů tam bylo asi deset a napotřetí jsem již zamířil k jinému, kde jsem bez povšimnutí prošel.

Po asi 80 metrech následoval průchod rámy. Vedle na pás jsem odložil mobil a prolezl rámem, nic nezapískalo, sklo to asi nebere. Ještě mě pán ojel takovým zvláštním masážním ojíždítkem, ale žádné extatické pocity to ojíždění negenerovalo.

Tím jsme se dostali do přízemního patra, ale lístek byl nahoru na 412. Museli jsme obejít selou halu, než jsme na SEVERU uviděli eskalátor, který nás vyvezl do patra P&P (pivo a párek) Nevím, jestli by někdo byl schopný dát za obyčejný párek v rohlíku 49Kč, já tedy ne :-)
Našli jsme svá sedadla a první, co mi vytanulo na mysl bylo, že nevidíme na roh kluziště přímo pod náma.  Museli jsme se trochu předklonit, protože okraj balkonu nám trochu bránil ve výhledu. Na což pak reagovali lidé za náma, že přes nás nevidí. Jediná odpověď byla, že to není naše chyba, ale chyba haly. Určitě je někde vytesáno, kdo tu halu tak skvěle vyprojektoval. Nespokojenci zmlkli a doufám, že příště už nepřijdou, ostatně já taky ne, ale to předbíhám.

Ještě před hokejem jsme dostali žízeň, takže jsme vyrazili na tah po vnitřních putykách. Na sedadlech jsou takové šikovné otvůrky, kam přesně zapadne kelímexpivem, takže jsme si připadali skoro jako v ráji, neboli Edenu :-) Pivo byla břečka za 25Kč, což je dost hrozný zážitek, ale vzpomněl jsem si na daleko horší patoky v Preussag Areně (4deci/3Euro) popřípadě Hartwall Areně (4deci/5Euro) a hned se mi zlepšila nálada. Hrdě jsem si toto české pivo nesl do svého otvůrku, když mi hustapák u vlezu do hlediště žekl, že nelze. Opáčil jsem, že lze, že na tom přece svůj otvůrek. Chvíli jsme se dohadovali, na co tam ty otvůrky jsou, pak jsem se jakoby vrátil, ovšem k jinemu vlezu, kde jsem šel již o dost rázněji a kelímek jsem držel pokud možno nenápadně. Do otvůrku zapadl skvěle :-) Jenže jsem dal napít všem okolosedícím, takže se akce musela zopakovat. V otvůrku se kelímky dají dobře štosovat, vzduchová mezírka mezi jednotlivými kelímky zlepšuje tepelnou isolaci, takže pivo pak chutné lépe. Nejlepší isolace je trojitá, čehož bylo brzy dosaženo.

Konsumace piva všek vyvolává tělesnou reakci, takže jsme prozkoumali i tyto intimní části haly. Mě se dokonce stala taková věc, že jsem viděl cedulku, připomínající ženu, ve spěchu jsem tedy zamířil o dveře vedle a velmi jsem se podivil, že nikde žádný pisoir! Nedošlo mi, že když jsou někde záchody pro ženy, tak vedlejší záchody jsou taky pro ženy, jak logické! Naštěstí jsem rychle vycouval a nebyl jsem znásilněn, po asi 10 metrech jsem už našel správné dveře. Piktogramy ženy a muže jsou si opravdu podobné jak vejce vejci. Asi dvojčata. Zábavnou atmosféru v hale úlevy zajišťoval svými vtípky veselý člověk, který mimo jiné litoval toho, že vedle sebe stojící páni nemohou porovnávat své vybavení, protože jsou tam všude takové plenty. Nojo, nic nevidíte :-)

Po první třetině mě místo na galerii mezi gaučáky přestalo vyhovovat, chtěl jsem jít fandit dolů, k Vimperákům, do kotle... doprdele to mi bylo smutno! :-)
Absolvoval jsem maratónský běh k eskalátorům a zpět, prostě okružní běh, abych si vychutnal všechnu tu nádheru. Ještě o přestávce jsem potkal na chodbě pár známých tváří a začal kout pikle, jak se dostat mezi ně. Nevypadalo to moc optimisticky, všichni říkali, že hustapo kontroluje lístky a nenechá nikoho stát. Měl jsem modrožlutý dres, takže mimikry byly dobré. Zkusil jsem jeden vlez, kde mě zastavil poměrně rozumně vypadající pořadatel, chvíli jsem mu vysvětloval, že nejdu páchat terorismus, ale jen fandit. On přisvědčil, že to chápe, ale že by měl strašný průsvih, kdyby mě pustil. Ať to zkusím vedle. Poděkoval jsem za radu a vedlejším průchodem jsem doslova proběhl bez ohlížení až mezi sedadla. Ale tam jsem zjistil, že zlínský kotel je až vpředu a já stojím mezi sedícími gaučáky. Přetraverzoval jsem dozadu, kde stálo asi 10 kluků v modrožlutých dresech na kraji řady. Zapadl jsem mezi ně a postupně zjišťoval, že jsou na tom stejně jako já ;-) Za náma byla zeď, nikomu jsme nepřekáželi a krásně jsme se mohli přidat ke kotli. Vydrželi jsme tam asi 5 minut, pak přišli hustapáci a začali nás vyhazovat. Šli jsme, nikdo se nepral.
Následoval úprk na mé původní místo, stihl jsem si ještě doplnit kominek z kelímků obvyklým způsobem. Ve druhé třetině jsem též zaregistroval, že hustapo vyhnalo i Vimperáky. Hokej v té třetině za moc nestál. Pivo to zachraňovalo, dokonce mi snad začalo i trochu chutnat :-) Stejně si myslím, že si pořadatelé museli všimnout, že tam ty piva v hledišti normálně chlastáme, ale asi si řekli, že to budou tolerovat.

Asi pět minut před koncem zápasu jsem si řekl, že do toho kotle půjdu, i kdyby mě to mělo stát život. Zlín vedl a nálada byla silně v plusu. Vyběhl jsem ven, kde jsem potkal jakéhosi hustapáka a zařval na něj, že NUTNĚ a RYCHLE potřebuju dolů! A on mi ukázal dobře utajené pevné schodiště přímo před nosem, žádná okružní projižďka po eskalátorech. Podle mě je tam těch schodišť hafo, ale je potřeba si o ně důrazně říci. Takže jsem byl během necelé minuty dole u Vimperáků, kde už se začínalo jásat vestoje a hustapáci to vzdali. Konečně jsem si připadal jako na hokeji. Navíc jsme vyhráli!
Ptal jsem se Vimperáků, jak to udělali, že se na třetí třetinu opět mohli vrátit. Seděli v kotli na sedadlech po dvou :-) I tak se dá bojovat s hustapáckou tupostí! Nedalo mi to, abych se nezeptal, jestli bylo líp s Duklou nebo tady: Jasně že u vás, tady jsme hráli do plexiskla a byli jsme daleko od bubeníků v kotli. U vás se celý kotel chytal hned při prvním tónu.

Po vítězném zápase se asi čtvrthodinku ve foyeru modrožlutě jásalo, pak následoval triumfální pochod, nechybělo ani hromové "Sazka kurví hokej", ke kterému se přidávali i lide v jiných barvách. Zlíňáci si fotili před halou dlaždici, kde již bylo vytesáno utkání den před tím 1:2. Omotali okolo té dlaždice šálu a fotili celé to zátiší. A víte, že před tím je tam asi 5 dlaždic, kde je vytesáno, že v hale byl přítomen sám velký ŠAŠEK? Jména hloupých na všech sloupích :-))) Jen aby mu to psi neo.. neznečistili.

Závěr: Návštěva ŠAŠKArény se dá přežít ve zdraví. Hustapo lze s trochou štěstí přelstít. Sázku, o které se píše na rubu vstupenky, jsem vyhrál, jen nevím, kolik činí výhra.
Ale: Stojí to vůbec za to? Pro mě už NE!!

Jak jsme byli u Dr. Hušáka v obýváku

(31.3.2004 Vrátínek) Shodou okolností se mi dostala do rukou pozvánka na slavnostní otevření SAZKA arény, které se konalo v sobotu 27.3.2004. Pan Hušák tuto svoji chloubu nazval také svým „obývákem“ a uznejte, že pozvání od tak „geniálního manažera“ se neodmítá, zvlášť když vás zve k sobě do obýváku :o) a na pozvánce je zdůrazněno, že je nutný večerní společenský oděv a bude následovat bohatý raut.

Přestože nám pozvánka doporučovala jet MHD, vypravili jsme se autem v očekávání pozdního závěru akce. Musím říct, že navigační systém celkem spolehlivě navede návštěvníka ze všech směrů. Horší už bylo, když jsme chtěli odbočit k samotné hale, protože nám příslušník se značkou zákazu vjezdu v zádech zdůraznil, že tudy opravdu ne. Na mou otázku, kde máme zaparkovat mi bylo řečeno, že někde v přilehlém sídlišti. Inu dobrá rada drahá. Po chvilce kroužení jsme zaparkovali a vydali se na cestu k hale.

Pokud bych měl tuto stavbu charakterizovat jedním slovem, bylo by to určitě impozantní. A to nejen uvnitř, ale i navenek, protože v šedivých a zšeřelých Vysočanech svítila do daleka a ptát se na cestu rozhodně nemělo smysl.

Aréna je situovaná v bezprostřední blízkosti metra Českomoravská, takže varianta dopravy MHD rozhodně není nepohodlná. Okolí haly je zatím ještě v dost syrovém stavu. Parkoviště a terénní úpravy se teprve budou rodit, o čemž svědčila i těžká technika a haldy hlíny hned v sousedství.

Dbalí pokynů na pozvánce jsme přišli poctivě již v 18 hodin, přestože akce měla začít až v 19.30 (a začala nakonec ve 20 hod.). Nejprve jsme byli u vchodu prošacováni, poté jsme prošli bezpečnostním rámem a dámy musely do zvláštní fronty na rentgen kabelek. Bohužel docházelo i k situacím, kdy musela paní odložit i náhrdelník, protože bezpečnostní rám pořád pískal a svítil jako o život.

Uvnitř nás uvítaly hostesky a stoly plné (plastových) skleniček sektu. Bohužel na můj dotaz, kde si můžeme nechat kabáty, se mi slečna velmi omluvila, že pro náš sektor (PIP - pivo i párek) šatna není k dispozici. Zajímavé bylo, že jsme lidi s kabáty na klíně viděli v podstatě ve všech sektorech, takže se nabízí otázka, pro které sektory šatna k dispozici je (kromě VIP). Což o to, sportovní fanoušek ten hokej v zimní bundě přežije, ale mít na klíně kabát po celou dobu koncertu může asi trochu pokazit umělecký zážitek.

Vzhledem ke koncentraci lidí v přízemí jsme bohužel neshlédli pamětní desky a jiné zajímavosti, o kterých psal Hans, ale vrhli jsme se k eskalátoru, který nás dopravil do 4. patra pro fanoušky typu „pivo a párek“. V přízemí jsem ještě zaregistroval tabuli s odjezdy vlaků a elektronický informační stojan Českých drah. Lačnými pohledy jsme si ještě cestou stačili letmo prohlédnout dvě patra věnovaná „opravdovým fanouškům“ (rozuměj skyboxy a klubová sedadla). Právě druhé a třetí patro jsou ta, která tak září skrz prosklený plášť haly do dáli a normální člověk má šanci je vidět pouze a jen zvenku.

V bufetu jsme si dali pivo, no dobrá tak Staropramen :o), z pivovodu a vydali jsme se korzovat po obvodu haly. Mimochodem s tím pivovodem mě napadá, že to pivo, které zůstane mezi dvěma akcemi v těch třech nebo kolika kilometrech trubek, asi moc k pití nebude.

Bufety je čtvrté patro vybaveno poměrně hojně a přísun tekutin byl zajištěn dostatečně. Jediné co mi na chodbách chybělo, byly monitory, kde by mohl odskočivší si divák sledovat dění uvnitř. Těmi jsou vybaveny právě jenom bufety a nikoliv chodby, jako třeba v Pardubicích, nebo dokonce záchody jako v Jágr’s baru :o)

Záchody pánské a dámské jsou voleny v poměru, který odpovídá sportovnímu charakteru objektu, tedy zhruba 3:1. Skutečně nejsou vybaveny dveřmi, ale díky jakési šikaně nejsou kolemjdoucí obtěžováni pohledem na pisoáry a močící pány. Obdobně to bylo tuším i v Hannoveru. Z kohoutku tekla jen studená voda, ale na dámském bylo údajně vše v pořádku. Asi se mají chlapi otužovat :o)

Koše na tříděný odpad, kterými byl překvapen Hans, jsou v Evropě již několik let standardem. Mě spíš překvapilo třídění na plasty, kovy a ostatní. Dobře, sklo by se do haly dostat asi nemělo, ale takhle skončí papírové kelímky na jedné hromadě společně s ostatním smíšeným odpadem.

Hlediště ve čtvrtém patře haly je poměrně hodně strmé, což může mít neblahý vliv na lidi trpící závratí. Když stoupáte po schodech tak vám to ani nepřijde, ale při cestě dolů se rádi chytnete zábradlí. Pozitivní na tom je, že je odevšad dobře vidět. Sedadla jsou poměrně úzká a pokud budete mít smůlu a sednou si vedle vás dva tlusťoši, asi se budete těšit na přestávku až se budete moct zase pořádně nadechnout :o) Držáky na nápoje, které známe z multikin, spíše vadí, když se chcete opřít. Občas dostanete kopanec do zad od člověka, který se prodírá řadou nad vámi, ale co by člověk nevytrpěl pro trochu kultury resp. sportu.

Kostka uprostřed haly má dvě plnobarevné části – velkou obrazovku a menší scoreboard. Zde jsme do začátku programu mohli sledovat mimo jiné jak hala vznikala, sestřih momentů z předchozích MS apod. Kromě kostky je ještě po obvodu haly dokola mezi 2. a 3. patrem displej, na kterém jsme viděli během večera vlát vlajky, hořet ohně a podobné opičárny, které mohou na hokeji docela oživit atmosféru. Světelnými efekty jsou vybaveny i uličky mezi sektory v přízemí, které blikaly trikolórou apod. Zajímavé byly záběry z pojízdné kamery, která se pohybovala na lanech nad budoucí ledovou plochou.

Samotná konstrukce střechy je impozantní. Musím dát za pravdu Markovi Ebenovi, který prohlásil, že se diví, jak to že to nahoře je ještě nahoře a není už dávno tady dole. Tohle je opravdu mistrovský kousek a projektant střešní konstrukce právem sklidil jeden z největších potlesků v průběhu večera.

O půl osmé nezačal program jak bylo avizováno, pouze nastoupil nějaký „bavič“, který se snažil lidi rozpumpovat k organizovanému fandění slovy „a teď udělá levá strana U a pravá strana A“, „dupneme dvakrát nohou a tleskneme“, což bohužel většina lidí skutečně dělala. Šokem pro mě byla hokejová hymna (héééj bejby U A aj wona nooou atd.) přeložená do češtiny!!! Obávám se, že to asi nebyl nejšťastnější krok, což koneckonců budete moct za čas posoudit sami.

Novácky laděný program začal až ve 20 hod. a trval přes 2,5 hodiny a možná jste sledovali jeho hodinový sestřih, takže jenom pár zajímavostí. Pan prezident je skutečně muž na svém místě. Úsměvy na všechny strany, zdravení olympioniků, projevy a přestřihávání pásek mu jdou báječně a koneckonců jinou roli u nás prezident stejně asi ani nemá. Ze všech projevů, které ten večer zazněly mi nejbrutálnější přišel ten páně Hušákův. Chápu, že otevření SAZKA arény v termínu je asi malý zázrak, kterému jsem ani já dlouho nevěřil, ale podle toho jak děkoval své učitelce, spolužákům, rodičům, sourozencům a málem celému vesmíru, jsem měl dojem, že právě převzal Nobelovu cenu za záchranu zeměkoule, nebo něco na této úrovni :o)

A propos pane Hušáku, jedna věc je takovouhle arénu postavit, druhá věc je potom ji uživit. Dluh za rekonstrukci Kongresového centra bude Praha splácet ještě hodně dlouho a já jsem si bohužel zatím nevšimnul, že by do SAZKA arény byla naplánována jakákoliv další akce, pokud nepočítám finále extraligy. Druhým extrémem je T-mobile park, který ač ještě nestojí, má hostit za necelé dva měsíce řadu hvězd :o)

Po skončení programu jsme se již pološílení hlady vrhli na slibovaný bohatý raut, ale ouha. Chodby ve čtvrtém patře se ukázaly jako poměrně úzké na takovéto množství návštěvníků. Napadá mě, jak by asi vypadala evakuace v případě nějaké neočekávané události :o( No doufejme, že to nikdy nezjistíme. Zhruba po půl hodině jsme se konečně protlačili k jednomu méně obsazenému bufetu a dali jsme si něco málo k jídlu. Nutno dodat, že když jsme kolem půlnoci odcházeli, zůstávaly na místě mísy plné jídla, takže kdo vydržel, opravdu nepřišel zkrátka.

Poté jsme se už jen eskalátorem spustili zpět do přízemí, kde jsme byli ještě obdarováni dárkovou taškou od Sazky, která obsahovala mimo jiné Arena magazín, knihu o výstavbě haly, CD s 3D interaktivním modelem haly, tričko a pamětní minci.

Myslím, že český národ dostal důstojný stánek pro sportovní i kulturní akce, za který se nemusí stydět v evropském ani světovém měřítku a to, že stavbu SAZKA arény provázely nějaké skandály bude časem zapomenuto. Ono to stejně u nás asi ani jinak nejde.

Poprvé v Huréně

(28.3.2004 Hans) V úterý 23. března nadešel ten slavný den, kdy na půdu nové pražské Sazka Arény vstoupila poprvé noha veřejnosti. I já jsem se přimotal do davu zvědavců a víc než muzikál Rebelové mě přirozeně zajímala samotná budova, která už zanedlouho otevře brány účastníkům a divákům Mistrovství světa 2004. Předem upozorňuji, že tento článek má býti suše popisným a maximálně pološtvavým, nikoliv odhalujícím senzační okolnosti výstavby víceúčelového stadionu :)

Na zátěžové testy mělo během dne dorazit na každý termín cca 12 000 lidí. Já se ke všemu dostal náhodou. Původně jsem plánoval poctivě plnit univerzitní docházku, jenže když mi večer před akcí nabídla dvě vstupenky kamarádka, bylo rozhodnuto. Vyfásl jsem lístek na první zkoušku, která měla začít dopoledne v 10:30 a o program se měli postarat herci z muzikálu Rebelové a po nich (ne)stárnoucí Olympic.

Ač vstupenka hlásala, že se má divák dostavit dvě hodiny před začátkem, bylo jasné, že to je blbost. A taky byla :) dorazil jsem krtkem na Českomoravskou, která s arénou bezprostředně sousedí, asi v 9:40. Venku před halou čekalo možná i několik tisíc lidí, protože bylo samozřejmě ještě zavřeno. Kolem mě prošel objednaný novoidní moderátor Petr Rychlý, ten se v zástupu tlačit nemusel. I když lidi byli v pohodě a moc se nemačkali (asi náš národ ještě úplně nezdegeneroval a přece jenom rozlišuje mezi otevřením stadionu a otevřením supermarketu s akční cenou salámu), postupem času nervozita rostla a z míst nejblíž vchodu a tudíž s nejdelší čekací dobou se občas ozýval nespokojený pískot! Zřejmě příprava na hokej:)

Brány se otevřely v 10 hodin. Vchodů je dost a dav se choval ukázněně, takže žádná smrt ušlapáním nenastala. Pořadatelé postupně pouštěli návštěvníky skrz bezpečnostní rámy, všechna zavazadla musela projet zvláštním „rentgenem“. Přímo přede mnou nepustili dovnitř nešťastníka, při jehož průchodu rám bez přestání hlásil poplach, ačkoliv se pán klíčů, peněz a telefonů zbavil. Zajímavá byla konverzace mezi ním a pořadatelem. Zaměstnanec ve žluté vestě odpovídal zásadně větou „Tady někde v řádu píšou, že tě prostě nemůžu pustit.“ Mě naštěstí pustit mohl.

Přes turniket jsem vplul do prvního (přízemního) patra arény a jako všem ostatním mi byla nabídnuta poukázka na občerstvení zdarma. Hned jsem se vydal na obhlídku. V prostorné vstupní hale, kde se nachází recepce a ze které vedou eskalátory do čtvrtého patra pro „piva a párky“ i do druhého patra pro „správné fanoušky“, mě zaujala jedna vychytávka – tabule s odjezdy vlaků. U severního vstupu informuje o odjezdech z Vysočan, u jižního z Libně. Užitečná věc. Rozhodl jsem se obejít halu obvodovou chodbou. Široká se zdá dostatečně, lidi se mohli volně procházet, ale kdo ví, až bude naplněná kapacita 17 000 návštěvníků. Mile mě překvapily koše na tříděný odpad! Možná by jich mohlo být víc, nebo by se měly častěji prázdnit. V nejexponovanějších místech u vchodů doslova přetékaly. Na stropech ještě často chybí podhledy, předpokládám, že se ještě doplní. Nebo snad někoho láká prohlídka potrubního systému technických zařízení?:)

Takřka na samém kroku chodby se střídá množství bufetů a wc. Kvalitu obojího jsem hned vyzkoušel:) Vyhlídl jsem si občerstvení dál od vchodu a tudíž bez fronty a s nicnedělajícím personálem, který ale hned zbystřil, jen co jsem se přiblížil. Na poukázku byl bohatý výběr – pivo z pivovodu a hotdog (né párek v rohlíku) nebo cola a koblížek. Rozhodnutí bylo jasné. Slečna zmáčkla tlačítko na pípě a už se mi automaticky natáčela čtyřka Staropramenu, hoch do americké housky přidal český párek a francouzskou hořčici. Jako odpůrce pražského piva prohlašuju, že to byl první a poslední kelímek, co jsem v Huréně vypil :) 30 Kč za to teda nedám. Jinak zdaleka ne všechny bufety fungovaly, rozhodně jich bude daleko víc. A prý mají přibýt i oblíbené globalizační firmy, což mě nepřekvapilo. Nadešel test wc :) Docela fikaně vyřešili to, že vstupy nemají dveře, při tom množství lidí by to asi nebylo dvakrát praktické. Vchází se vlastně jakoby za zástěnu. Měl jsem štěstí, že zrovna na mých záchodech se ještě pracovalo :) možná i proto ovzduší nebylo nejlepší, diplomaticky řečeno. Vodovody už povinně na fotobuňku, sušák rukou nefunkční. Zaujalo mě ale, jakou intezitou voda tekla. Buď má provozovatel dost peněz na vodu, anebo v rámci testů zkoušel i odolnost vodovodních potrubí:)

Po celém obvodu je chodba prakticky stejná a všude vás provází přehledný, dle podlaží barevně řešený informační systém se směrovkami sektorů a pater. Na jednom místě jsem se zájmem pozoroval, jak z jakési nikam nevedoucí trubky pod stropem tekla na zem voda. Když jsem o chvíli později šel tím samým místem, voda už netekla a paní vytírala podlahu. A ještě jedné věci jsem si v davu návštěvníků a pobíhajícího personálu všiml. Jsou to pamětní desky, jedna u severních vchodů, druhá u jižních. Na severní desce věnuje arénu český sport sobě, děkuje všem zainteresovaným sportovním svazům, jakož i generálnímu řediteli firmy Sazka (na předlistopadové funkce zapomněli), a pozvedává patřičně hrdost národa a hlavního města Prahy. Text na jižní desce mě ale přinejmenším pobavil. Začíná větou „Ať si kdo chce co chce říká, buď jsme dokázali zázrak nebo jsme geniální manažeři.“ Tady to zřejmě někdo z realizační firmy s tou hrdostí přehnal. Nechybí ani asi povinné poděkování řediteli Sazky.

Při cestě po prvním patře jsem už zvědavě nakukoval do nejdůležitější části interiéru – do hlediště. A těšil jsem se čím dál víc. Ještě jsem však díky zpoždění programu v klidu stihl prohlídku čtvrtého patra, tj. po přízemí druhého patra pro „piva a párky.“ Zrovna se tam jeden hádal se starším pořadatelem. Taky jsem na jednoho „ochotníka“ narazil, na můj dotaz kam dojdu po schodišti, které hlídá, odpověděl zarytým mlčením. Zatímco v prvním podlaží se objevuje červená barva, čtvrté je laděno do modra. Chodba byla v podstatně rozpracovanějším stavu, na několika místech polehávali apatičtí stavebníci se smrtí vyčerpáním v očích. I ve čtvrtém bude řádka občerstvení a toalet. Zpátky dolů jsem se vydal po schodech. Uzavřené třetí patro je sídlem nejbohatších – majitelů pronajatých skyboxů. Zrovna z patra vyšlo několik dam v kostýmech. „Vidíš, tady je to už obyčejný, žádnej koberec,“ říkala právě jedna z nich.

Můj lístek byl do patra „nula“, totiž na budoucí ledovou plochu. Před eskalátorem z přízemí byly další turnikety, stejně jako do druhého („klubového“) patra. Jenže turniket nějak stávkoval. Pořadatel se usmál a povídal „Musíte kódem dolů! Jinak je to jedno, ale tahle potvora je rozbitá.“ To brzo:) Nicméně za několik okamžiků jsem konečně vcházel do hlediště a pohled, jaký se mi naskytl, mě jako návštěvníka extraligových stadionů ohromil. Záplava bledě modrých sedaček, vysoko nad hlavou unikátní střecha s megavelkou kostkou, mezi druhým a třetím patrem kolem dokola grafický displej. Samozřejmě jsem vyzkoušel posez a pohled na různých místech. Výhled všude bez chyby, sezení horší. Sedačky jsou dost malé, silnější spoluobčané budou mít problémy. Nejhorší jsou ale opěradla, která vzhledem k hustotě řad sedaček musí být dost krátká. To by nevadilo, kdyby na konci každého opěradla nebylo „kolečko“ pro odložení nápojů. Když se člověk opře, loket mu zapadne přesně do držáku pro pití a docela to tlačí.

Velká část tribun prvního patra je montovaná a mobilní. Když se v přestávce programu zvedla většina lidí a začala pochodovat po schodech, houpala se tribuna docela zajímavě. Tribuny čtvrtého patra jsou z důvodu dobrého výhledu velice strmé. Nedoporučuju osobám trpícím závratí :) Výška je to vážně veliká, schody k místům jsou prudké. Ozvučení se mi zdálo perfektní a jestli budou lidi fandit, bude to kotel jako blázen. Stačilo, když při zkouškách na sebe musely protilehlé tribuny křičet, pískat a tleskat. Decibely byly hodně vysoko. Jestli v lize na slavii přijde víc než 2500 lidí, tak se sešívaným rozklepou kolena:) Nevýhodu vidím v absenci sektoru ke stání. Při hokeji se bude muset kotel někde samovolně zformovat a vypudit sedící na jiná místa, pokud je to ale vůbec reálné. Ad bezpečnostní opatření – viděl jsem lidi mobilovat i fotit!:) Mě bohužel telefon po pár textovkách zkolaboval.

O programu nemá cenu se rozepisovat. Po stavební stránce na mě zapůsobila nová aréna až na výjimky pozitivně, organizace se doufám bude jen zlepšovat. Možná mě ovlivňuje moje nezkušenost v zahraničních návštěvách, uvidíme, jak podrobí halu kritice zkušenější:)