Horní Bečva 2004

... a bude hůř ...

Snáď by sa teda aj patrilo napísať niečo o zraze v Horní Bečvě. Ale ako začať?

Snáď len tým, že zhodnotím ponúkané a dodané (ponúkané odpisujem z pozývacej stránky, ktorá trčala na OHF-u dosť dlho):

a) "... užijeme si spaní ve stanu ..." - skutočnosť však bola taká, že spanie v stane som si neužil vôbec. Prvú noc som strávil voľne pohodený na lavici v bufete, kde ma brzo ráno prebudila dievčina, ktorá sa snažila otvoriť obsluhovacie okienko a nedarilo sa jej to. No a druhú noc som strávil na karimatke v spacáku vedľa Rojovho "auta", pretože Rojovi sa nechcelo a vlastne ani nebol schopný postavit svoj stan a Alec sa napasoval do stanu k Mishankovcom. Takže prvá sľubovaná vec u mňa znamená prvý mínusový bod.

b) "... koupání ve volné přírodě ..." - no... ako to povedať. V podstate som si niečo podobné užil. Ale ono to nebolo ani tak kúpanie, ako skôr sprcha. Na výlete na Pustevny nás totiž vo voľnej prírode zastihli také lejaky, že nám to takmer pokazilo celý zraz. Takže sprchovanie vo voľnej prírode bolo. Ale nebolo to sľubované kúpanie. Takže ďalší mínusový bod.

c) "... chlastání levného piva u bufetu ..." - pri tomto bode sa neviem rozhodnúť. Nemôžem posúdiť, ci som chlastal levné nebo drahé pivo u bufetu. Prvé pivo som si totiž u bufetu, ale bolo len jedno, takže sa to nepovažuje za chlastání, ale za ochutnávku a občerstvenie po strastiplnej ceste do kempu. Nasledujúce pivá boli v penzione na druhej strane priehrady a neboli zrovna lacné. A ďalšie, ktoré som dostal k pitiu v bufete, som už neplatil, lebo mi ich na stôl nosili pre mňa dovtedy a v podstate aj teraz neznámi ľudia. Takže zasa som nechlastastal levné pivo, ale pivo zadarmo. No a navrch to bol Rojov rum, ktorý bol takisto zadarmo. Takže v podstate zasa nebolo splnené to, čo mi bolo v reklamnom letáku sľubované.

d) "... békání na širé kolo ..." - Tento jediný bod bol čiastočne splnený. zabékal som si statočne. Či na široké kolo, to neviem. Žiadne kolo som tam totiž nevidel. To békání ale cítím ešte teraz. A nebol som tam sám, kto békal na široké kolo. Nejakí tí, čo mi spiklenecky podsúvali tie pivá, potom ešte aj Roj, George a zopár ďalších ludí. Takže v podstate som s zabékal. Takže mínus pol bodu.

e) "... Za stan se platí nějaké symbolické peníze, snad 30 Kč plus něco za osobu ..." - ďalší nesplnený sľub. Neplatil som nič. Ani za stan (žiadny som nemal) a ani za osobu (nikto po mne nič nechcel). Mínusový bod.

f) "... Sprchy, pitná voda i WC jsou k dipozici ..." - sprchy a ani pitnú vodu som neobjavil. Bolo to asi tým, že som ich ani nehľadal. Nebol čas. A WC som použil raz. Takže mínus pol bodu.

g) "... Přímo u kempu je bufet s lekhým občerstvením ..." - v žiadnom slovníku som nenašiel, čo znamená spojenie "lekhé občerstvení", a preto som ani nezistil, čo sa pod tým myslí. Jedno je však pravda. A to, že som tam "lekhé" občerstvení nenašiel. Ďalší mínus.

h) "... Kulturní a sportovní program ..." - jediné, čo z tejto ponuky bola pravda, bola tá priehrada cca 100 metrov od kempu. Výlet na Pustevny sa uskutočnil, ale pre mňa vôbec nebol ľahký. A zvyšok boli len ďalšie kecy. Mínus bod.

Keď to teda všetko zrátame, výsledok je -7 bodov v rozmedzí (-8;8). To teda nie je dobrá vizitka. Čo viac dodať? No, dodať treba môj subjektívny pohľad na celú akciu:

Celé sa to začalo stopom na trase Senica - Horní Bečva. Trasu o dĺžke cca 180 km som absolvoval na 4 etapy v celkovom úhrnnom čase 4 h 23 min. V podstate slušný výkon. Po občestvení som bol skontaktovaný so Zuz, ktorá s Georgom chlastala v penzióne na druhej strane priehrady. Postupne sa tam poschádzali aj ďalší účastníci, takže do 21:00 tam bolo neuveriteľných 8 ľudí a 1 pes. (Zuz, George, ja, Mishanek, Markie, Špindlák, Dana, Qjeták + komisár Rex). Niečo sme popili, niečo pojedli, priebežne sme navigovali Roja, ktorý sa rozhodol, že po ceste na zraz pospoznáva krásy vlastí českých a moravskoslezských. Nakoniec dorazil až okolo polnoci, kedy sme sa už celkom dobre bavili v bufete u kempu a obsluha už zavrela prístup k zásobám. A ďalej si pamätám už len tú nešťastnicu, ktorá sa snažila dobyť sa do svojej práce v bufete.

Dopoludnie bolo v znamení očakávania príchodu Aleca, ktorý mal tiež doraziť už o deň skôr, ale akosi mu to nevyšlo. Okolo obeda sme zistili, že špindláci zmizli bez rozlúčky a tak sme zosmutneli a zabávali sme sa na zážitkoch z noci, kedy Roj spal vo vyschnutom koryte miestnej odvodňovacej sústavy, ktorá sa počas výdatného nočného lejaku naplnila vodou. Podobne ako Roj dopadli aj Zuz a George, ktorí si pochvaľovali, ako dobre sa im spí v stane, až kým počas už spomínaného nočného lejaku nezistili, že na stan zabudli namontovať strechu. Ja, ako som už spomínal, som spomínaný lejak strávil v suchu na stole pod strechou miestneho bufetu a Mishankovci tuším tiež noc prežili bez ujmy na zdraví.

Konečne dorazil Alec a už bez totálne premočeného Georga sme išli na výlet na Pustevny. Bolo tam fajn. Celkom pekný kraj, výhľad, prostredie a tak. Celkový dojem nedokázalo prekaziť ani 5 či 6 prietrží mračien, ktoré nás tam zastihli. Nakoniec sme ale z výletu odišli naprázdno, keďže sme nikde nenašli nami dlho hľadané Go Free (po česky a aj slovenky "gofry"). Zistili sme však zopár zaujímavých vecí. Napríklad to, že prekvapenie pri kolene je borovička, že doga s dlhým jazykom je najlepší pes, že "počasí na horách je nepředvidatelné a rychlo se mění" a že palacinky v hoteli stoja o polovicu menej ako v penzione.

Večerným odchodom Zuz sa počet účastníkov zredukoval na 5 osôb. Zábava však aj tak pokračovala. Jazda po priehrade na katamarane s podnapilou osádkou Roj+Mishanek, Rexove vodné hrátky, o niečo neskôr znova hudobná produkcia v bufete. Tam som sa dozvedel, že ma Markie "nakonec možná bude mít i ráda"... zaujímavé zistenie. Ďalšie zo zaujímavých zistení boli napríklad to, že čas sa dá určiť podľa hviezd (každá hviezda určuje konktrétnu hodinu), že Roj bol najmladším účastníkom CzekTechu, že ... no proste toho bolo dosť.

Nedeľné ráno nás zastihlo v krásnej dobrej slnečnej nálade. Len Roj akosi nedokázal skompletovať mozaiku večerných a nočných udalostí. Nakoniec sme sa po ďalšom neúspešnom pokuse vykúpať sa v priehrade zbalili a minizraz sme ukončili.

Moja cesta naspäť nebola až taká super. Vďaka Alecovi a jednému ochotnému pánovi som sa za hodinu a štvrť dostal z Horní Bečvy až do Luhačovic. Tam som však na 2,5 hodiny zmrzol a nakoniec moja cesta domov trvala pomocov krátkych prískokových stopov nekonečných 8,5 hodiny.

Ale bude hůř ...

Wellehrad 2004 aneb "Mambo No.5"

(27.5. Suter) Asi nikoho neprekvapilo, keď sa na stránkach OHF objavila hláška o 5. ročníku zrazu na Velehrade s názvom Wellegrad 2004. Mňa určite nie, lebo som ju tam sám dával. A tak sa po vcelku neúspešných MS v hokeji namiesto obvyklých rozborov úspechov a neúspechov na Ohlasoch OHF začalo diskutovať kto s kým a ako dorazí na kemp, kde sa už tradične tento zraz koná.
Niektorí z nás sa rozhodli po skúsenostiach z minulého roku užiť si trochu odpočinku už deň dopredu a dorazili už vo štvrtok večer. Po počiatočných problémoch s otvorením sudu s bodom G sa už naplno rozhorel ohník, naplno sa čapovalo pivo a vínko a naplno sa spomínalo na predchádzajúce akcie. Spomienok bolo veľa, hlavne tých, pri ktorých aj s odstupom času bránica dostáva neskutočne zabrať a občas dotyčnému hrozí zadusenie sa vlastným smiechom. A tak šel čas....

Piatkové triezvenie a čakanie na zvyšok výpravy vyplnilo posedávanie nad už poloprázdnym sudom, čítanie dennej a týždennej tlače a relaxáciou na čerstvom vzduchu. Občas sa tu a tam mihol nejaký fták, občas v diaľke zakukala kukučka, občas zasyčal do prázdneho pohára lahodný mok.... Proste idylka tak ako má byť. Začali sa schádzať účastníci paralelného zrazu (oslava maturity po 25 rokoch) a naši stále nikde. Začali sa schádzať účastníci ďalšieho paralelného zrazu (oslava maturity po 1 dni) a naši stále nikde. Už to vyzeralo, že celý zraz sa uskutoční za účasti šiestich ludí, keď tu zrazu dorazili ďalšie autá s našou posádkou a začalo to vyzerať nádejne. Po vyzistení situácie s dopravou sme ale skonštatovali, že tento ročník sa bude musieť zaobísť bez účasti ludí z matičky stovežatej. A aj Matko z Bratislavy sluboval a nedorazil. Vyhováral sa na akési štátnice.

Dorazila Quinny a zachránila tak česť pražákov Teda nie preto, žeby sama bola z Prahy, ale preto, že doviezla Luďa, ktorý z Prahy bol. V podstate avizovaná časť zloženia bola na mieste. Keďže však začalo pršať a u ohňa sa sedieť nedalo a v spoločenskej miestnosti sa ožierali a obžierali maturanti po 25 rokoch, my sme boli nútení rozbiť náš hlavný stan v prístrešku pri bufete. Ono sa to v podstate neskôr ukázalo ako významný strategický ťah. Niektorým totiž už došla chuť na pivo a tak to k iným druhom realizácie pitného režimu nemali ďaleko. Netrvalo dlho a dalo sa dokopy komorné gitarové kvarteto, ktoré spolu s komorným speváckym zborom vylúdili zopár skladieb a piesní. Spočiatku to nebolo ono, nikto nemal žiadne rozumné nápady, ale postupom času sa s pribúdajúcim množstvom alkoholu v krvi nápady dostavovali a bolo to už v podstate OK. Potom sa k nápadom dostavili aj spevníky a už to išlo rad zaradom.

(Rozmýšlal som nad tým, ako to nabudúce nejako urýchliť a na dobrý nápad ma priviedol ďalší zimný ladový šport - krasokorčulovanie. Urobíme to tak, ako sa súťaží v ňom. Najprv budú povinné cviky - to sú pesničky, ktoré sa na zrazoch stali už tradíciou. Nasledovať budú volné jazdy - pesničky, ktoré budú jednotliví gitaristi hrať tak, ako ich napadnú a ostatní sa môžu pridať, a na záver to bude exhibícia, kde odznejú napríklad také hity, ako "Noční Praha", "Buřty, pívo a nenávist" a pod. - techn.pozn.autora)

V neskorých nočných hodinách sa dostavila aj tanečná zložka (niektoré členky spoločenstva oslavujúceho úspešné zloženie maturity) a tak sa mohla estráda naplno začať. Prešli sme celým repertoárom od ludoviek cez country až po Dana Landu. Nečakane sa objavil Jethro s posádkou, veľmi rýchlo sa zapojil do družnej zábavy a skončilo to tým, že Zraz OHF videl skrátenú verziu muzikálu Jesus Crist Superstar v podaní sólistov Národného divadla OHF Aleca a Jethra.

Nad ránom sa to všetko začalo rozpadať a väčšina z nás skončila v posteliach a to dokonca vo vlastných. Niektorí z nás však prebúdzajúcu sa prírodu a vychádzajúce slnko využili a to, aby si doplnili zásoby alkoholu v tele a pokecali si, znova pospomínali, vyrozprávali sa.

Sobotné neskoré ráno sa opäť, ako po každé roky, nieslo v znamení zombies blúdiacich po kempe. Ale opäť to skončilo pri bečkách s pivom a vínom. Nejaký ten obedík, nejaké to nealko a tak. A znova poobedný relax. Zháňanie dreva na oheň, návšteva hradu Buchlov (teda aspoň niektorí), dospávanie prebdenej noci, pétang a tak. Kupodivu sa nič zvláštne nedialo s autami, klúčikmi od chát a inými obvyklými zdrojmi zábavy. Ale to ešte asi malo prísť.

Sobota večer... ako obvykle oheň. Museli sme ho síce z praktických dôvodov presťahovať z jedného konca kempu na druhý, ale zasa komu sa kedy pošťastí vidieť, ako sa sťahuje ohnisku s už horiacim táborákom. Doplnenie zásob piva, vína a iných potrebných nápojov, Jituš vybalila svoj proviantný vak, už len zasadnúť k ohňu, zobrať gitarky, hrať a spievať. Nanešťastie sa v spoločenskej miestnosti odohrávala oslava narodenín, s ktorými sme nemali nič spoločné. Najprv sme nespokojne nadávali, že sú príliš hluční a netolerantní voči svojmu okoliu (tú požičovňu CD vo Velehrade by som zrušil), keďže dokola produkovali tu istu muziku (Na oslave 1., 2., 3., Na kempu 1.-15., Na slováckém pohřbu 1. a 2., Na nasrání okolí 1.-50.). Ale postupom času sa z toho vyklul náramný zdroj zábavy aj pri našom ohni. Ale tu už ubúdalo dreva a v šírom okolí nebolo žiadne dostupné. A začalo sa spomínať na minulý rok, keď sme veselo prikladali europaletami. Keď už nám bola fakt zima, zrazu sa v tme objavil Benik a niesol europaletu. Okamžite bol vyznamenaný Rádom OHF za zásluhy a rozvoj a Rádom OHF plného krígla za záchranu našich životov pred krutou smrťou zamrznutím. Táboráčik vydržal až do rána, aj keď ludia postupne odchádzali do chatiek za vidinou nerušeného spánku. Ten im síce pri svojom odchode do chatky light verziou známej hry "Tahle chatka dneska nespí" Roj mierne narušil, ale v podstate sa to obišlo bez nejakej väčšej ujmy na zdraví. Posledné dve hodiny sme táborák udržiavali už len ja, Katka a Alena. Ale bolo fajn.

Nedela ráno... smutný to čas. Teda z akého uhlu pohladu. Človek smúti, že musí toto pokludné miestečko na južnej Morave opustiť a rozmýšla nad tým, čo kde stratil, čo komu zasa povedal alebo urobil a nevie o tom, či sa na budúci rok vráti a tak. A zasa na druhej strane je rád, že bude môcť zvyšok nedele stráviť doma v kruhu svojej postele, v klude, bez strachu, čo sa mu zasa v noci prihodí.

Čo dodať na záver.... asi už nič.... Wellegrad 2004 umrel, nech žije Wellegrad 2005.

Nad Blavou sa blýska

(Cartman) Plán na OHF-výjezd do země východních bratrů se zrodil už loni, na Utkání Hvězd 2003 v Pardubicích. Konkrétnější podobu začal získávat před Vánoci, kdy většina dotázaných předběžně souhlasila. Počet cestujících se nakonec ustálil na 12ti. Mohlo být i více, kdyby nezklamali pardubáci. Čest best-fans-in-the-world tak zachraňovala „exulantka“ Heřmánek a sýkorkofilka Saša.

Oproti tomu čest naší útulné vršovické Stodoly hájilo hned sedm vyslanců, byť některé jsem musel hodně přemlouvat. Obavy z nesehranosti s "tvrdým jádrem OHF" se ukázaly být lichými, myslím, že všichni zúčastnění byli komunikativní a tak byla parta vcelku sehraná. Někteří, (že Jirko) se dostavili již lehce upraveni a tak byli komunikativní až příliš, ale to už je jiná story. I přes počáteční odpor jsem prosadil cestu tam i zpět vlakem. Černá Díra z neznámého důvodu zvaná České Dráhy sice potvrdila svoji pověst a nákup jízdenek byl větší vzrůšo, než celý zbytek cesty, nicméně konec dobrý všechno dobré. Nastoupili jsme už v Holešovicích, což umožnilo obsadit volná kupé. Výprava se sice (podle očekávání) okamžitě rozdělila na normální a kuřáky, ale obě poloviny se pravidelně mísily podle potřeby závisláků oddávat se polykání dehtových spalin. Vsadím se, že kdyby trasa Praha-Bratislava nebyla elektrifikovaná, tak by všichni viseli z okna aby zachytili aspoň trošku toho životodárného naftového smradu. Tolik lehké popíchnutí. Nevím nakolik si cestu užili ostatní, já už dlouho nikam nejel, takže mi cesta vlakem připomněla bujaré výlety v mládí. André potěšil dodávkou řízků z asi tak půlky masných zásob ČR, za což byl okamžitě všemi po zásluze chválen. Nepřebila to ani Sašina dodávka obligátního štrůdlu, přece jenom maso je maso. (Ale štrůdl byl taky fajn!!)

Konzumace kvašené chmeloviny i mrtvých zvířat úspěšně pokračovala a jednotlivci postupně odpadávali. Dal jsem řeč s jedním spolucestujícím slovákem. Nepotěšil mne. Doufal jsem totiž, že ráno v Bratislavě strávíme v nějaké nonstop restauraci. Bylo mi vysvětleno, že tak daleko kapitalismus ještě nepokročil a jediný podnik otevřený non-stop je nějaká vývařovna pro houmlesy. V mrazivém ránu jsme nakonec jednu hospodu našli, i když toto označení je příliš honosné, byla to spíš nálevna. Ještě spíš plácek před bufáčem u křižovatky, ohraničený umakartem a vytápěný kamínky. Ale bylo tam tepleji než venku a měli i čaj a grog. Venku se rozednilo a tak jsme se vydali za památkami, konkrétně na bratislavský Hrad. Slabší povahy sice remcaly na mráz, ale podřídily se. Bratislava je relativně malá, takže jsme tam byli cobydup. Cestou jsme, kromě náznaku metra (byl to podchod s eskalátory a záchodem), potkali i prezidentský palác, což nešlo nevyfotit. Samozřejmě s plnou vlajkoslávou. Hrad je kupodivu na kopci, takže tam bylo celkem větrno, ale co by člověk neudělal pro kulturu. Reptání teplomilů nabíralo na síle a dokonce si na zpáteční cestě vymohli obsazení kolemjedoucího trolejbusu (přecejenom je velká část z nás moc často nepoužívá). Příslušníci domorodého kmene se našemu konvoji značně divili, ale korálky a zrcátka od nás naštěstí nepožadovali.

Zpět v centru, hledání rozumné restaurace pokračovalo. Další měla aspoň otevřeno, ale samozřejmě nevařila. Nu což, dali jsme si čajíčky, rumíčky, čokoládičky atd., každý dle povahy a promile alkoholu v krvi. Blížilo se však poledne a žaludky se ozývaly, takže jsme vyrazili vstříc jídlu. Rozumná restauračka se však stále nevynořovala, v jedné nás socialisticky ochotný vrchní nechal objednat točený Gambrinus, aby stejně natočil nějaký místní samoser. Dámy prominou ten výraz, ale teprve asi podruhé v životě jsem nechal pivo po prvním loku ležet ladem. Ve spojení s absencí kuchaře to byl jednoznačný povel k dalšímu přesunu. Hanzz stále vyhlašoval, že ví o super hospodě, takže jsme poslechli. Slovak Pub sice zněl honosně, ale kromě studeného vzduchu a teplého Corgoně tam nic zajímavého nebylo. Na obligátní otázku „Vaříte??“ jsme se dozvěděli další časový termín, ten den již několikátý. Asi by se vyplatilo dovážet na Slovensko kuchaře, evidentně všude vaří jeden a ten samý člověk a nestíhá to všechno oběhat. Radimovi dokonce nechtěli ani přinést pivo, už chtěl začít žádat aspoň o prázdnou skleničku a tahat plechovky z batohu. Zázraky se však dějí a po chvíli se přiřítil „čašník“ že pro nás mají aspoň kotlíkový guláš. Budiž, sem s ním!! Byla to spíš řídká gulášovka, ale aspoň to bylo horké a pálivé. Stejně se část z nás nakonec ještě dorazila vedle v ošklivě-globalizačním, avšak civilizovaným jídlem zásobeném Mekáči. Pomalu se blížil čas na vyzvednutí lístků na stadionu, takže jsme se rozdělili a zatímco zbytek pokračoval v konzumaci, moje část výpravy využila „električku“ na přesun k ST-Aréně. Lístky sice nakonec nebyly do VIPky, jak to chvíli vypadalo, ale aspoň jsme mohli bouřit. Začaly se ozývat zkonzumované půllitry a potřeba se u části z nás stávala náhlou a nutnou. Na stadion ještě nepouštěli, takže vypomohla akademická půda. V přízemí měla naprotistojící budova univerzity sice zamčeno, ale v patře prvním už bylo pro mužščiny i ženščiny otevřeno.

I pořadatelé se nato umoudřili a uznali za vhodné vpustit diváky do haly. Sice úplně jiným vchodem, než jaký byl označen na vstupence, ale to byl detail. Obsadili jsme místa a k našemu „nadšení“ to bylo pod domácím kotlem. Tedy, jak jsme se domnívali podle dresů a bubnů. Kotel se ukázal lehce nefunkčním, pokud se tedy na ledě zrovna nejednalo o cokoliv, co by se týkalo Slovanu. Všechno ostatní bylo přecházeno mlčením, trochu mi to připomnělo loňský ČP Cup v Dudově Aréně. Ovšem mlčení nebylo oboustranné. Na dovednostních disciplínách zneužila slávistická část svoji přesilu a vyvolávala Míšu Supa s Jeníkem Novákojc. Oba mávali, byť trochu nevěřícně. To ještě chudáci nevěděli, co je čeká…

Soutěže jednotlivců jsou vždy sázka do loterie, hlavně co se technického vybavení na měření čehokoliv týká. Ano, opět po roce selhal radar nebo co to je, no prostě ta bedna co měří čas při rychlostních závodech. Navíc rychlonožce Sýkorkovi podjelo křídlo při jedné zatáčce a vypadl už v kvalifikaci, což značně snížilo šance Čechů na úspěch. Ale na druhou stranu, komu na těch výsledcích záleží…

I při utkání legend byla hala překvapivě tichá, kompletně bouřila pouze a výhradně při slovenském gólu. A pak zase ticho. V domnění, že při „ostrém“ zápase slyšet už nebudeme, jsme fandili celkem aktivně, což okolí chvíli neslo trochu nelibě, ale zvykli si. Jaké však bylo naše překvapení, když to stejně fungovalo i při hlavním utkání. Hala jednou za pět minut zafandila, zoufalý bubeník se přesunul nejdříve na boční tribunu, na třetí třetinu dokonce za opačnou branku, ale nějaké soustavné fandění se nějak nechytalo.

Kromě skupinky bláznů s českými vlajkami. Hned první třetině nás upoutaly místní cheerleaders, neboli roztleskávačky, jak zní český patvar. Kromě velmi pěkných … triček… předváděly po každém domácím gólu i artistické figury, většinou do tvaru pyramidy. To slovo si zapamatujte, bude nás provázet ještě dlouho. Pravda, naše povzbuzování se čím dál více zvrhávalo v lehce šovinistické pokřiky právě na zmíněné slečny a zájem na odhalení jejich předností. Bavili jsme však nejen sebe, ale především blízké i daleké okolí. Nakonec pomohla náhodná zmínka o „vozidlech“.

Zde je asi na místě drobná vsuvka/vysvětlivka – asi všichni známe pardubický chorál na nápěv songu „Zelená je tráva“, ve smyslu „Dominik a Ota, to jsou bozi dva“. Nedávno se však na SLA-fóru objevil nadšený fanoušek Pardubic, který se snažil dokázat nadvládu PCE nad zbytkem ligy vypisováním chorálů. A co čert nechtěl, dotyčný je sám zkomolil, pravděpodobně díky nízkému věku, nebo IQ, či spíše kombinaci obojího na „Dominik a Ota, to jsou VOZIDLA!!“

Většina z nás tuto relativně jednoduchou story znala už od okamžiku jejího vzniku, nicméně Roj nikoliv a naprosto mu učarovala. Salvy jeho smíchu se zmírnily po asi pěti minutách, avšak přenesly se na zbytek výpravy a popularita „vozidel“ se vrátila v plné síle. Na druhou třetinu se čírlídrsky vyměnily s nějakou jinou grupou a ta pyramidy neuměla. Jaké zklamání… Zde vznikl další památný pokřik, a to „Pyramida!!“, resp. „Pyramidu!!“. Slečny by asi i rády vyhověly, ale celistvost vlastních končetin jim byla evidentně milejší. To nás ale nezastavilo a „Pyramidu!!“ znělo halou dál a dál. Možná i díky tomu se na třetinu číslo tři vrátila skupina číslo jedna a akrobacie pokračovala. Pokračovalo i skandování, neboť jsme je chtěli donutit, aby nehopsaly jen po slovenských gólech, ale i po našich. Nehopsaly, což mělo za následek jednak návrat pokřiků o kategorii neslušnějších a jednak změnu národnosti u unavenějších členů výpravy. Ti totiž usoudili, že vidět pyramidu a zemřít, a tak fandili domácím, aby padlo co nejvíce gólů do naší sítě a tím vzniklo i maximum pyramid. Budiž prominuto.

Ačkoliv jsem očekával opak, atmosféra v hale se s pokračujícím duelem nezostřovala, ale naopak se stávala čím dál přátelštější. Kolemjdoucí na nás přátelsky mávali, o druhé přestávce dokonce přišli dva klučinové, ať si s nimi vyměníme vlajku. Což nám problém nečinilo, jen už nevím u koho nakonec ta slovenská skončila, vím jen, že nemám jednu ze dvou našich vlajek, se kterými jsem z domova odjížděl. Zápas se chýlil ke konci a hala se konečně probudila a hromové „Slovensko!!“ znělo docela dobře. Ani při odchodu nebyly ani ty nejmenší problémy, naopak na nás místní volali skoro až patetická hesla. Z neznámého důvodu někoho z nás napadlo začít zpívat a vytleskávat “Vysoký jalovec“, což byla úchalárna největší. Vzápětí se zformoval i vláček a bujaře hopsajíce jsme opustili halu za úsměvů a potlesku kolemstojících. Já bych šel asi rovnou do hospody, ale naše slečny si vymohli čekání na hráče, což se ukázalo býti velmi prozíravé. Postupně jsme odchytili kromě samozřejmých Supína a Nováka i Tomáše Dubu, do kterého se holky okamžitě zamilovaly, a světe div se i Dopitu a Saša svého pana Božského. Ten lehce zklamal, neb si nevzal štrůdl, což ale vynahradil Supíno, který si vzal myslím celkem ochotně. Všeobecné fotografování a podpisy nebraly konce, ale hlad se projevoval, a my měli „horkou“ informaci, že asi 300 metrů daleko je stejková restaurace. BYLA. A dobrá. A s Plzničkou!!!! A nažrali jsme se stejků jak… No nic, zpátky do reality. Únava se projevovala, a tak se po delším dohadování demokraticky rozhodlo, že pojedeme dřívějším vlakem. To ale znamenalo na Hlavnej Stanici tříminutový přestup, či spíše přeběh z „električky“ na mašinku. Nemusel bych to praktikovat zas tak často. Zpáteční cesta byla ve znamení pospávání unavených tváří, a za Bratislavou pak obsazení uvolněných kupé a slastné chrápání. André se stylově přikryl slovenskou vlajkou, celníci to naštěstí ignorovali, anebo přehlídli, hlavně äle neprotestovali. V Praze na Hlaváku se vše už-už rozpouštělo, na což jsme doplatili já, Martina a Miro, jelikož jsme se rozjeli domů. Až ráno jsme se dozvěděli, že zbytek alkoholiků pokračoval v Tipsportbaru na Smíchově konzumací a požíváním brzké snídaně. Nu což, aspoň jsem ušetřil.

Co závěrem?? Výjezd super, byť se nestihnul výstup na Kamzík, což by asi bylo super, ale taky by asi následovala defenestrace mé osoby rozzuřenými zmrzlíky.

Ale co je přece to hlavní??

---

STARŠÍ CO_BYLO zde