7.část

Pár dní poté, co se z naší obce zásadním a agresivním způsobem odstěhoval Arnošt, do naší obce dorazilo několik bavoráků. Vystoupili z nich pánové v oblecích a scháněli se po starostovi. Bohužel se jako první ptali staré Hanákové, která po odchodu Skočdopoleho z jejího podnájmu zatrpkla a začla každého ve vsi nenávidět a pomlouvat. Tak jí hned bylo jasný, že si pro starostu přišla policie. Pánové v oblecích ještě ani nestačili vstoupit do přechodné starostovi kanceláře U sedících volů, a už se neslo po vsi, že starosta půjde sedět minimálně na 20 let za krádež, spronevěru, úkladnou vraždu a vlastizradu.

Starosta už seděl jako na jehlách, protože řeči staré Hanákové pronikli i přes bezpečnostní zámek u vchodu do pohostinství. Nebyl si totiž jist, zda není na těch řečech něco pravdy. Hold, když je člověk každý druhý den pod obraz boží, nepamatuje si všechno do nejmenších detailů.

Pánové v oblecích dorazili do hospody značně nervózní, jednak z toho, že na obecní úřade nikoho nenašli a jednak z toho, že asi ještě nikdy nejednali v hospodě. Ve dveřích se zastavili, nečekali totiž, že by se z mistnosti vyvalil sloup dymu, jako kdyby hořelo minimalně pět arabských rafinérií. Když se po půlhodině konečně dostali dovnitř, u pultu je hostinského Točky zeptali na prezidenta Zeleného. Na tuhle otázku sa probral a putlem dřímající místní bezdomovec Stoka. Tedy Stoka nbylo jeho pravé jméno. To nevěděl nikdo, ani sám Stoka. A dopátrat se u něho občanky, to by byl nadlidský výkon i pro takové zdatné agenty jako byli Maldr a Skálijová. Stoka jen co zaslechnul, že prezidentem je nějaký Zelený a už ne Havel, hned rozkázal celé hospodě rundu na účet podniku na oslavu nového pana prezidenta. Točka, který vše bral s reservou, ovalil Stoku tločkem na maso, takže ten sa opět svalil pod pult, kde pokračoval v činnosti, kterou před chvílí přerušil. Když se pánové v oblecích dovědeli, kterýžepak to vlastně prezident Zelený je, usadili se u jeho stolu a objednali si kofolu. Starosta se při slůvku kofola přežehnal a odplivl si. Pak vyložil ruce na stůl, jako že se vzdáva a že jestli ty želízka nemusí být, půjde s nima dobrovolně. Pánové na sebe začli divně koukat a nechápali, co po nich starosta vůbec chce. Když se nic nedělo, starosta nechápavě schoval ruce pod stůl. Byli by tam mlčky seděli a nechápavě po sobě koukali ještě hodnou chvíli, kdyby Točka nepřinesl objednané kofoly a mile se jako jediným abstinentům přimluvil. Pak z pánů v oblecích vylezlo, že jsou z okresního vedení Českého svazu ledního hokeje a že do vsi vlastně přijeli na popud jistého pána Rapavého, který se u nich ve městě zastavil a pravil jim cosi o jedné malé vísce, kde mají založený hokejový klub, ale ještě nemají hřiště a žádného hráče. A jeho prý, jako bývalého kuželkáře chtěli jako metodika klubu. Nestačil se prý divit, jak mohli za takovou relativně krátkou dobu všichni ve vsi zblbnout a tak se radši odstěhoval pryč, protože neví, jestli to není náhodou nakažlivé. Tak se chtěli na tu raritu podívat.

Jen co to vyřekli, starosta Zelený opět nabral svou krásnou rudou barvu do obličeje, široký úsměv odhalil pokazené osmičky a jal se pánů ze svazu objímal a líbat. V mžiku bylo na stole nepsočetne piv a lahví různeho alkoholu a pánové se nestačili divit, kde se najednou v hospodě nabralo tolik lidí, kteří s obrovským zájmem sdělovali, co vlastně pro vesnický hokej dělají. Tak se postupně seznámili s trenérem Vlezlým a jeho asistentem Vedlejším, pokladníkem Točkou, vedoucím mužstva agronomem Skočdopolem, lékařem Krpáčem a dalšími. No nejvíc je zaujala matrikářka Píchavá ve funkci hlavního skauta. Během půlhodinky se v hospodě sešel téměř celý realizačný tým mužstva Nashvillage Cretens. Jediný, kdo chyběl, byl tajemník Brblavý, který nevěřil řečem, že do vsi zavítala dalegace z hokejového svazu a na radu staré Hanákové jal se pálit všechny staré dokumenty, které ho mohli usvědčit z čehokoliv.

Začla temperamentná diskuze na téma Hokej, hokejový klub a všechno kolem v začátcích. Pánové v oblecích už nebyli v oblecích, protože v dusném útulném prostředí hostince se to prostě nedalo vydržet. A taky už nebyli tak škrobení a na velkou zlost a smutek hostinského Točky si už další kofolu neobjednali. Postupně sa dostával do nálady i jejich řidič, tudíž bylo všem jasné, že zítra budou na svazu chybět. Večení procházka vesnicí s podrobným výkladem všeho, co kde a jak bude, pánúm jen prospěla. Nakonec zakotvili na faře, protože takový skalní fanoušek, jako byl náš Fanfan si je prostě nemohl nechat ujít. To, co se tam dělo do pozdních nočních nebo spíše brzkých raních hodin, nikdo neví. Občas sice někdo zaschlechl výkřiky typu „Panebože, odpusť nám!„ nebo „Ježišikriste, proč nás takhle trestáš?!„, ale všichni ve vsi věděli, že se zjevně nejednalo o motlidby, či jiné náboženské záležitosti.

Pánům ze svazu se u nás zjevně líbilo, neboť černé bavoráky stáli před farou ještě dva dny. Nikdo sice neviděl, že by se jejich posádky prošli vesnicí, nebo jenom na chvilinku zavítali do hostince U sedících volů, ale všichni byli přesvědčeni, že je to tak. A že to tak skutečně bylo, to se lidi měli dovědět v příštích dnech.