6.část

V pátek kolem oběda se do zařízení U sedících volů dopotácel spocený starosta a řval jak besnej, že Píchavou jednou odstřelí. Všichni se ho ptali, co se děje a co mu udělala. Starosta se na klidné slovíčko zmohl až poté, co dopil třetího půllitra studeného tekutého chleba. Pak všem řekl, co jej tak rozčílilo.

Matrikářka Píchavá poté, co obdržela erární sponsorský mobil, pokoušela se z nej dostat alespoň oznamovací tón. To jí trvalo zhruba tak tři dny. Pak se z nej pokoušela dovolat někam. Bylo jí jedno kam, prostě někam, aby zjistila, jak to vlastně funguje. A až v pátek se jí podařilo vyťukat takovou kombinaci číslic, po které se na druhém konci někdo ozval. Na její smůlu to byl právě Jaromír Jágr. Jenže Píchavé jeho jméno říkalo asi tolik, co říkají somálskému děcku slovíčka „plný stůl“. A tak zavěsila. Když se to po dvou hodinách dovědel starosta, málem ho klepla pepka. Začal Píchavou týrat, škrtit, psychicky deptat. Píchavá si totiž nezapamatovala právě tu správnou kombinaci číslic, které vytočila. Po dvou hodinách psychického i fyzického teroru starosta viděl, že z ní nic nedostane a tak šel radši do zasedačky, t.j. k sedícím volům.

Když tohle dovyprávěl, v hostinci se zdvihla vlna odporu vůči matrikářce Píchavé. Jedni byli pro svržení, další rovnou pro odstřel. Málem by se všechno skončilo hlasováním o fyzické likvidaci již spomínané osoby, kdyby se jmenovaná nepřiřítila do hostince jak TGV do stanice a s velkou pompou neukazovala na displej mobilu, kde svítilo císlo posledního volaného hovoru. Bylo to číslo Jaromíra Jágra. Starosta ho chtél hned schmatnout a vytočit, jenže přitomní ho upozornili na zákaz, který obdržel při úvodní prezentaci mobilu. Píchavá proto ještě jednou vytočila zlaté číslo a všichni čekali, co sa na druhém konci ozve. Na druhém konci se ozval příjemný hlas, který volajícímu zděloval, že volaný je mimo dosah a ať volající zanechá vzkaz. A bylo po Jágrovi. Ale bylo rozhodnuto, že se mu bude ještě volat.

Další, a pro hokej na naší vsi mnohem důležitejší událostí, která se stala v pátek, byl návrat Anastáziuse Rapavého, kterému nikdo pro jeho asimetrickou postavu (asi metr vysoký, asi metr široký a asi metrák těžký), plešatou hlavu, orlí nos a brýle s devíti dioptriemi neřekl jinak než Arnošte. Arnošt díki svým tělesným rozměrům našel práci v jedné francouzské firmě, která dělala v Arábiia a v Africe velkoprůtokové ropovody a plynovody. Arnošt tam dělal vnitřní kontrolu svarů, protože byl jediný, kterému nedělalo žádné problémy vlézt do potrubí bez toho, aby se mu něco nestalo. Jednou za rok vždycky v září přijel na 6 týdnů na dovolenou. 
A proč byl letos kolem něho takový humbuk? Arnošt byl jediným člověkem ze vsi, který kdysi závodně dělal nějaký sport. Byli to sice jenom kuželky, ale bylo to závodně. Všichni se na něj hned vrhli a chtěli znát tréninkové metody, speciální diety a podobné kraviny, které u vrcholového sportu letí. Arnošt, zjevně zaskočen náhlým návalem přízně a akutním nedostatkem piva v organismu, jen stěží odolával náporu tázajících se a všechny proto v zbytku svých sil přeřval a zaskočil je větou:
- Ještě jsem se znova nenaučil česky, takže vám nerozumím.
Dál mlel cosi jenom ve francouštině a arabštině. Všichni od něho odskočili jako kdyby měl lepru nebo AIDS nebo náhly záchvat chuti do práce. Jen starosta Zelený, zmožen neschopností matrikářky Píchavé si k nému přisedl, beze slov objednal dva francouzské koňaky, k jídlu dvojitou porci brambor na francouzský způsob, ovalil ho francouzským klíčem, aby se probral a chtěl mu na uvítanou vtisknout i francouzský polibek, jenže tomu se už Arnošt ubránil.
Starosta se jal Arnoštovi vysvětlovat, co se ve vsi za poslední dobu změnilo. Popsal rekonstrukci obecního úřadu, zatrávnění plochy, kde dřív měl stát hypermarket, ale sešlo z toho, narodění patorčat Ledvinkových, popsal situaci, kdy Franta Tupohlav byl prvně ve městě a zpátky ho přivezla policie (jěstě že si pamatoval, jak se jmenuje a kde bydlí). Když se Arnošt toho všeho nabažil, starosta na něj vybalil novinu o našem hokejovém klubu NashVillage Cretens. A prý by potřebovali metodika tréninku, a na to se jako bývalý vrcholový sportovec hodí právě on. Když to Arnosť slyšel, ruka s lžící se mu zastavila v půlcestě mezi talířem a hubou a v němém úžasu hleděl na starostu. Starosta vysvětloval dál a přehlížel fakt, že ho Arnošt nevnímá. Jeho skleněný pohled naznačoval, že něco není v pořádku. Když starosta skončil, procitnul i Arnošt. Pomaly se rozhlédl po místnosti a pak pronesl:
- Že jste všichni debili, to jsem věděl už dávno, ale že vás zrovna napadne tohle, to by se mi nezdálo ani v nejhorším snu.
 Pak Arnošt vystartoval z hostince jak katapultovaný, v běhu zařval, aby ho ta kráva matrikářka odhlásila z trvalého bydliště, naložil do firemní dodávky všechno, co měl doma a s kouřem u výfuku se třicetipětikilometrovou rychlostí hnal pryč ze vsi. Tehdy byl v naší obci spatřen naposled. 

 Příští den přijeli z okresního města úředníci z jedné realitní kanceláře a na Arnoštův dům vyvěsili velikou ceduli s nápisem „NA PRODEJ“. Šance se okamžitě chytil agronom Skočdopole a dům koupil. Konečně bude bydlet ve svým a nebude ho furt stará Hanáková otravovat. A pár týdnů si na Arnošta ve vsi už nikdo nevzpoměl.