Seriály na pokračování...

Hokej na vsi

Suter pro nás každý týden píše Hokejového bikšita - první díl je tady, poslední tady.

Romány z hokejového prostředí

Maxička psala na přelomu let 1998-99 román na pokračování, který skončil 12. dílem.

V roce 2000 píše nový román.

Vždy je něco jednou poprvé

(7.4.) OHFáci se jeden od druhého inspirují.. Následující povídku napsal Benik #35. Tak se před finálem můžete trochu odreagovat :-) Doporučuju přečíst dvakrát! :-)

Už od dětství tušila, že něco takového jednou musí přijít. A s přibývajícími léty ten pocit nabýval stále konkrétnější podoby. Od kamarádek slyšela, že ne vždy To je krásné hned napoprvé, ale to co se s ní dělo právě nyní, překonávalo všechny její nejtajnější sny. Zatím se s Tím setkávala jen v časopisech a párkrát To viděla v televizi, ale žádný zvláštní dojem To na ni neudělalo. A proto vůbec netušila, co se s ní právě teď děje. Krev jí bouřila v žilách, ve spáncích jí tepala jako kladiva v kovárně a celým tělem jí probíhalo chvění, jaké ještě nikdy nepoznala. Útroby měla sevřené a nohy měla jako stébla trávy v prudké vichřici.
A přitom zpočátku vůbec nic nenaznačovalo, že by se něco takového mohlo vůbec stát. Dlouhé minuty To na ni vůbec nepůsobilo a cítila spíše zklamání. "O co tady vůbec jde ?? Co na Tom všichni vidí ?? Proč o Tom všichni pořád mluví?? Proč tady vlastně jsem?? Proč to dělám??"
Takové a podobné myšlenky jí neustále probíhaly hlavou. Sama se teď diví, jak byla hloupá, když se smála kamarádkám, které o Něm neustále básnily, jak je skvělý. Vždyť teď už ví, že to musí být právě On. Že ji určitě nezklame. Že nezklame všechno to, co mu právě v tomto okamžiku svěřila. Svou důvěru, své všechno.  Ale postupem času se v ní probouzely síly, jaké ještě nikdy nepoznala. Spalující žár, který jí právě probíhá tělem, dává tušit, že se jí To bude už navždy líbit a že teď už nevynechá jedinou příležitost, aby si podobný zážitek zopakovala. Stupňující stahy svalů vnímá jen tak mimoděk a v zatínajících pěstech svírá kapesníček, který jí kdysi dávno, když byla ještě malinká holčička, dala maminka. Chtěla by křičet na celé kolo, ale raději jen zatajuje dech, aby nepřekazila kouzlo tohoto okamžiku. Jen z lehounkého zavzdychání a přivřených očí by se dal vyčíst stupeň jejího vzrušení. Prsty si projíždí své dlouhé hnědé vlasy. Najednou ,jakoby přestala dýchat, zkousla spodní ret a oči zavřela tak pevně, až se jí pod víčky zatmělo. UŽ!!!!!!!!! ANO!!!!!!! Všechno kolem ní vybuchlo. Vibrace jí proběhla celým tělem. Ano!! ANO!! Mozkem se jí rozběhly mnohobarevné kruhy rozkoše. Z jejích  jemných úst vyšel výkřik, jaký by od sebe nikdy nečekala. ANO... ANO... .UŽ, UŽ... ANO...
On je prostě skvělý. On to trestné střílení opravdu proměnil….
Jsme ve finále……

Bože, já jsem závislák!!

Faninka #105, webmasterka sajty táborských kouhoutů, trpící silným hokejovým absákem, sepsala trochu posmutnělé, ale velmi čtivé zamyšlení...

Pohádka o ústředně, pojistkách, faxu a zatloukání...

(14.1.2000 Beník) Byla jednou jedna malá telefonní ústředna. Nebyla sice úplně nejmenší, protože dokázala spojit telefonně toužící z velké části jednoho nejmenovaného okresu, ale zase tak velká, aby stála za zmínku taky nebyla. Majitelé se o ni starali, občas i nějaký ten nový drátek k narozeninám přihodili a ústředna si spokojeně vrněla. Když se už někdy moc nudila, tak se bavila tím že semo tamo přehodila hovor na jiné číslo, tu zase nespojila volající vůbec a lebedila si když ji po nastalém zmatku proudil útrobami proud o nízkém napětí nesoucí slova o velmi vysoké výbušnosti. Jednoho dne naše malá ústředna zjistila, že asi bude mít narozeniny nebo nějaké jiné jubileum, protože zase přišli ti pánové co jí vždycky tak srandovně lechtali mezi diodkami a šimrali mezi stykači. Ti pánové přišli, aby jí vyměnili pojistky. Vzali jí její staré dobré pojistky, které se při náhlém vzedmutí proudu samy vypnuly a dali ji nové, lepší, které se sice samy nevypnuly, ale zato nádherně hořely a smrděly. Ten zápach nebyl jen tak samosebou. Měl upozornit obsluhu, že se něco děje. Nové, lepší pojistky byly vybrány jako nejlepší ženich pro naši ústřednu, protože tatínek král Teblecom I. Český ji chtěl uchránit před zlým drakem Y2K, který hrozil, že si dá princezničku k obědu na Nový rok.

Jenže co se nestalo. Místo zlého draka přiběhl zlý bludný proud a jističe, které dostala naše milá ústřednička věnem, něco takového vůbec nečekaly. Sice plně splnily svou povinnost a zasmradily poctivě celé království, ve kterém princeznička žila, ale protože stráže zrovna spokojeně pochrupkávaly po vydařené silvestrovské noci, nikdo si nepříjemného odéru nevšiml. Jak k tomu došlo? V jedné malé kanceláři na druhém konci města, ve kterém bylo království naší princezny, si koupil pod stromeček jeden pán fax. A aby ušetřil, koupil si ten fax na tržišti. Na tržištích nebývají všechny faxy homologované a tak došlo k strašlivé události. Pán chtěl poslat první faxovou zprávu svojí milé z nedalekého města, aby jí ukázal, jak na ni myslí a fax, který mu chtěl udělat radost tím že zpráva projde co nejrychleji přidal o své vůli pár silných voltů, které si vypůjčil z nedaleké napájecí sítě. A byly to právě tyto volty navíc, které vyvolaly v malém království obrovský požár. Pantatínek král Teblecom I. Český sice pamatoval na bezpečnost princezničky instalací požárních hlásičů, ale lidi, kteří se měli po této stránce o princezničku starat, byli také pouhými omylnými nádobami. A tak když zaslechli úpěnlivé volání o pomoc, vyrazili za záchranou a na pomoc si vzali i dvě největší vodní cisterny, které mohli. Až po příjezdu na místo jim princeznička vysvětlila, že jí voda vůbec, ale vůbec nepomůže a tak se museli vrátit pro jiného pomocníka. Nakonec se jim nabídla pěna na holení, která šla náhodou kolem. Ta udolala zlé plameny, ale princeznička byla tak zle pošramocena, že se musela svěřit do rukou těch nejlepších plastických chirurgů v okolí. Ještě není zcela v pořádku, ale podle pana primáře MuDr. Dráteníka Izolovaného se její stav za poslední dobu podstatně zlepšil.

A to je konec pohádky. Jestli Vám něco připomínala, tak vězte, že tato paralela byla způsobena jen náhodným sepětím, víceméně zkratem ve vaší šedé kůře mozkové mezi sférou pohádkovou a sférou do které vaše hlavička zařadila zprávu o požáru telefonní ústředny ve Frýdku Místku, jejíž vznik dokonale vysvětlil "ředitel pro síť ostravského Českého Teblecomu " ( krásná funkce ..:o)) ) Radomír Šenkýř :" Jsou to všechno technické příčiny vysvětlitelné pouze nezáživným technokratickým způsobem". Embargo na další informace nadále trvá, Teblecom zatlouká jak jen to jde. A proto je tohle jen taková pohádka, která nemá s výše zmíněným požárem vůbec, ale vůbec nic společného.

* citace v.p. ředitele byla opsána těmahle rukama z deníku MF DNES z 4.ledna 2000.

Zabijte VŠECHNY Valachy !!!

(leden 2000 Beník) Ve druhé polovině devadesátých let, před mnoha a mnoha lety, začala ovládat českou kotlinu nepočetná národnostní minorita z malého království na východu země. Kam přišli, sebrali co mohli a po jejich odchodu se z domků počestných občanů ozýval jen křik a pláč. Po pětiletém drancování národního bohatství tohoto počestného národa se rada starších shodla, že je nutno učinit přítrž řádění teroristů. A vyhlásila jim válku. SVATOU VÁLKU. Teda válku…. byl to vlastně jen takový malý policejní zásah, aby se jednou provždy vyloučila hrozba dalších teroristických útoků.  Alespoň to tak tvrdila moudrá rada. Nejvyšší Rada ( čti rusky ). Obyvatelstvo sužované země souhlasilo. Nadšeně. Jak jinak se taky dá souhlasit. Proč to vlastně Nejvyšší Radě předtím celých pět let nevadilo ? Proč celou tu dobu mlčela? To už dnes nikdo neví, ale je známo, že se blížily volby do Nejvyšší Rady a moudří stařešinové potřebovali dokázat sobě i svým bližním, jací jsou pašáci. Policejní akce probíhala lehce. Alespoň to tak vypadalo ze zpráv Nejvyšší Rady. Hlavní nápor vedla od západu elitní I. HOLEŠOVICKÁ DIVIZE s úkolem obklíčit hlavní město Valašského království. Bok po boku s ní postupovala PLZEŇSKÁ JEDNOTKA RYCHLÉHO NASAZENÍ, která byla speciálně vycvičena pro boj proti extremistickým teroristům z Valašského království. Od jihu se přes hranice přelila gardová jednotka ZLÍNSKÝCH HORSKÝCH MYSLIVCŮ a severní hranici atakovaly spojené pluky TŘINECKÝCH GRANÁTNÍKŮ a VÍTKOVICKÉ PROTIPANCÉŘOVÉ PĚCHOTY. O zásobování proviantem se starala rota B KARLOVARSKÉHO ODLOUČENÉHO ODDÍLU a dopravu vojsk na místo boje měla za úkol MOTORIZOVANÁ ČETA z Českých Budějovic. Hlavní město Valašského království bylo během několika dnů obklíčeno a obyvatelstvo vyzváno aby dobrovolně a pokojně opustilo své domovy dvěma pevně stanovenými koridory, ve kterých se jim kromě osobní prohlídky, zabavení všech cenných věcí a znásilnění většiny žen a dívek opravdu nic nestalo. Ti kteří své domovy, ve kterých od dětství vyrůstali neopustili, byli automaticky považováni za zločince a teroristy. A jako s takovými s nimi také bylo po zásluze nakládáno. Není totiž jak známo horšího mafiána, než ochrnutý devadesátiletý stařec a jeho osmiletá vnučka  - sirotek. Po vypršení ultimata začalo být město z důvodu zmenšení ztrát vlastních vojsk při konečném útoku na prezidentský palác Na Lapači bombardováno 312. PARDUBICKOU PERUTÍ a existují i neověřené zprávy o účasti 6. BRIGÁDY CHEMICKÉHO DĚLOSTŘELECTVA z Litvínova. Podle posledních informací postupují do centra rozbombardovaného města bez jakýchkoliv ztrát SJRN z Plzně a povstalci ustupují přes Valašskou Polanku do hor. 
   "Začala rozhodující fáze OSVOBOZOVÁNÍ Grozného" prohlásil mluvčí ministerstva obrany.
   " SVOBODU, SVOBODU, SVOBODU, SVOBODU " určitě skanduje 40 000 civilistů, kteří město z nejrůznějších důvodů opustit nemohli. Myslím že se scházejí na náměstí v Grozném a nevnímajíc dělostřeleckou palbu čekají na své ruské zachránce.
    "Bill davaj dengi"

Na tebe, NHL, zapomenút mosím

(15.11.99 Zuz)

Poznámka: napsáno speciálně kvůli Rojovi za jednu prokázanou službu a taky kvůli tomu, aby neustále nebrečel, že Vsetíňáci všecko vyžerou. Zuz.

(14.11.99)

Já vím, že ještě není vůbec jisté, jestli se nakonec oba aktéři této povídky vůbec sejdou a jestli ano, tak kde to bude. Snad mi oba odpustí ty role, které jsem jim tady přisoudila. Je to jenom fikce...

Zatím se drží. Ale až ho ti novináři propustí, tak nevím, nevím. Snaží se, chlapi. Už 20 minut z něho páčí kloudnou odpověď. No nic, ještě to budu muset vydržet. Doufám, že mě tu nikdo nevyčmuchá. Límec na uši a kšilt víc do ksichtu. Kosa jak v Rusku. Na Vsetíně už sněžilo!!!
Tak že by už? Asi jo. Plouží se k parkovišti. Chudák, vypadá bídně, hledí do země. Jak dlouho jsme se to vlastně neviděli? „Čaaaau!!! Brácho, tak jak se letělo?" Taška žuchla na zem a konečně se na mě podíval. „Prochy…" Víc nic. Už to nikdo nevidí, tak může. Jestli je velikost hrachu pro slzy standard, tak tohle jsou snad fazole. Že mu je blbě, to jsem poznal i po telefonu,    ale toto jsem nečekal. 
Tašku a obě naše bundy házím do kufru. Vzlyk, vzlyk. „Když já…když oni…oni tam…" Otvírám přední dveře a vtlačím ho dovnitř. Řídit budu sám, ten vedle mě by teď nebyl schopný ani koupit si lístek na vlak. Tam takový stres, teď ten dlouhý let. Myslím, že ještě jeden den za mořem,   a měl bych po centrovi. Vzlyk, smrk. Ještě nestartuju. „…jsem byl…sám…víš…ani slovo (vzlyk)…jsem jim…nerozuměl…ty aspoň něco, já vůbec (smrk)…nic…"
Znám ho celý život, spolu jsme brečeli několikrát. Radostí. Vídeň, Nagano, Vsetín, Norsko. Ale to tu ještě nebylo. S ním je to těžké. Když se mnou začali Atlanťáci orat, praštil jsem do stolu a konec. Malému jsem sehnal všecky papíry a letěli jsme domů. Nebudu tam nikomu za vola. Jenomže on není ten typ. Švédsko a Amerika, to je sakra rozdíl. Rich s ním měl hromadu práce. No nic, pojedem. „…nejdřív to šlo. Teda na ledě…" No, už je trošku klidnější, oči se mu klíží, za chvíli bude tuhý. „Já vím, dávals i góla, ne?" „Jo, jednou. A na čtyři jsem nahrával. Myslel jsem, že je to OK…." …a zase slzička. „…ale potom...potom…na farmu…jsem nevěděl proč…zeptat jsem se neuměl…jsem nechtěl…na farmu…sorry, ale…" „Mně to nevykládej. Ty vole, se nehoníme v Naganu a na svěťákách, abysme jim tam pak dělali zálohu, ne?" Přes ty slzy se trošku usmál. „Už nebul, kámo. Kladeňáci brečí jenom radostí! Říkal to Džegr, tak je to pravda!!!" Přikývnul a oči se mu zavřely. 
Na těch jeho panenkovských řasách se ještě leskne rosa, nos rudý jak alkoholik, ksichtík vlhký, ale další krokodýlí slzy už neroní. Usnul. 
Probral se za dvě hoďky, to jsme trčeli na dálnici. „Ty vole, kam to jedeš?!!!" „No na Brno?" „A proč na Brno?!!!" „…a pak ještě víc na východ." On je fakt mimo! „No na Vsetín, ty vole! Krámy ti už došly a mladá tě tam čeká!!! Tobě ta Amerika fakt vlezla na mozek!" Už se směje. „Já jsem fakt blb. Heeeej, poslouchej, ty ses nám rozmnožil?!!" „To si piš! Malý Prochy a je celý já!!!" „A kdy ho zapijem?" „Klidně zítra!!!" „Ale tu jejich smradlavou slivovici do huby neberu!" „Myslíš, jak jsi dopad vloni po lize? Ale Vosa je v Německu, nemá tě kdo ožírat!" Řehot.  „Já jim tam nikomu nevěřím!!!"
Pak zvážněl. „Ty, Prochy, oni nás tam fakt vezmou?" „Máme tam smlouvu. A kromě toho, tam je teď každá hokejka dobrá. Tabáček zkoušel na ty díry po nás nějaké Finy, Rusy, ale nic moc z toho. To my, brácho, my jsme osvědčená značka!!!" „A titul? Bude, bude?" „Když se do toho opřeš a přejedeš Zlín a Plzeň, tak možná jo!!!" „Zlín a Plzeň?!!!" „No jo, jsou v tabulce před náma! Však se zeptej Čemana, jaký má letos průměr, a dostaneš do zubů!!!" Zase smích.
Cestou jsme se zastavili ještě na něco k jídlu. Lidi nás poznali, ale měli jsme klid. Zlatí čeští fanoušci. Z Brna už cesta ubíhala. Ty hory, ti lidi... Nejsme tu doma, ale známe to tu. Je dobře, že už na to nemyslí. „...a kam nás vlepí?" „Asi do druhé lajny." „První by nebyla?" „Dopi je ještě furt cappo di tutte!" „A jo taak, takže s Tomajcem?" „Těžko. Má teď něco s kolenem. Lazaret, čoveče. Uli má něco s okem, Čeman zlomenou pazouru. K nám asi Mařenku." „Ale jo, to de. Taaakže. Hele. Bully v našem obranném, jo, vyhraju, sklepnu dozadu na beka, jedu za bránu. Ty musíš stihnout..."  
...tak to už je zase ten Patýs, jakého znám. 
...uvázali koooozu u---tr---na. Hej!!!
 

---

Aktéři:
Čeman - Roman Čechmánek
Dopi - Jiří Dopita
Džegr - Jaromír Jágr
Mařenka - Zbyněk Mařák
Patýs - Pavel Patera
Prochy - Martin Procházka
Tabáček - Zdislav Tabara
Tomajec - Jan Tomajko
Uli - Jiří Veber
Vosa - Tomáš Sršeň