Těžký život hokejového fanouška v Anglii

(23.5. Petr Kupka) Určitě vrchol pro každého hokejistu je dostat se buď na Mistrovství světa nebo do NHL. Každý přece chce být na očích, stát se slavným, splnit si tedy svůj dávný sen. Mistrovství světa je však vyvrcholením jen pro pár států, kde se hokej těší velké popularitě a v zemi Albionu to zrovna dvakrát populární sport není.
    Ve dnech 6.5.-13.5 jsem měl možnost Anglii navštívit a myslím, že to byl příjemný zážitek. Alespoň po zásahu London Knights do Evropské hokejové ligy, jsem doufal, že lední hokej půjde v popularitě nahoru, ale to bych nesměl být svědkem mnoha zážitků, jenž se mi při vyslovení slovo ice-hockey stalo.
    Člověk nadšen dvojnásobným vítězstvím své země na světovém šampionátu je asi už možná přesycen věčnou propagací hokeje v naší republice, ale po blamáži, která se nazývá 1. Gambrinus liga, se není vlastně ani čemu divit. Lidé potřebují národní sport a to přes úpornou snahu některých funkcionářů a televizí fotbal není. Naši hokejisté už několikrát ukázali světu záda a poměrně jasně už 3x šampionát vyhráli. Měli bychom čekat snad i nějakou snahu na upozornění, že se Mistrovství světa hraje. Ne tak v Anglii. Země, kde se zrodil fotbal, prostě tuto akci už tradičně opomíjí a tak se můžeme častěji setkat s propagací lyžování než s propagací hokeje.
    Hokej v Anglii nemá tradici a asi ji nikdy mít nebude, i když je to země pro hokej ideální. Nejznámější tým je London Knights a české týmy už měli nejednou možnost své síly poměřit. jak to dopadlo víme asi všichni.
    Ale zpět. Přes svou úpornou snahu sehnat někde alespoň výsledky hokejového šampionátu se mi to nepodařilo v žádné tiskovině. Poměrně mě pobavila reakce prodavače tiskovin v Hastings, když jsem se svou lámanou angličtinou snažil dopátrat kýženého cíle. Otázal jsem se něco ve smyslu jestli bych někde mohl najít výsledky hokejových zápasů. Přišla chvilka mlčení a pak mi bez otálení podal nějaký regionální deník s tím, že tam výsledky hokeje nejsou, za to že se můžu podívat na výsledky včerejšího rugby. S díky jsem odmítl a jal se hledat dál.
    Jelikož jsme při pobytu pobývali u hostitelských rodin a hlava rodiny se zdála být sportovním příznivcem, zkusil jsem to tam. Opět ta samá otázka, ta samá chvilka mlčení a ty samé noviny!!!
    Už s velkým despektem k Anglii jsem se rozhodl pro jednu z jednodušších variant. Rozhodl jsem se použít internet. V Anglii jsou na vysoké úrovni co se týká cen za internet. Když myslím vysoké, tak skutečně vysoké. Na ubohých 40 minut připadá 1 libra, v Londýně už jsou to libry 2. Ano, internet mě nikdy nezklamal. Světová síť je všude a po odchodu z Internet café se pro mě prošel příjemný chlad.
    Jenže přišly i další dny a internet není nejlevnější, takže jsem byl odkázán na telefon a na nic jiného. Už jsem byl poměrně přesycen samými obchůdky s fotbalovými suvenýry a s kapkou v oku jsem vzpomínal na naše Sport Shopy, kde to hokejovými věcmi jen svítí.
    Celkově vzato, hokej v Anglii lidé úplně opomíjí a je to určitě škoda. Podmínky pro hokej tam nejsou nejhorší, svou ligu má Anglie taky, takže víceméně nic nebrání rozvoji hokeje. Ale no, brání. Je to fotbal a šílenství angličanů pro fotbal je opravdu obrovské.
    Nedokážu hodnotit samotnou hru anglických hokejistů, ale je jasné, že pokud se nebude brát v této zemi aspoň trochu v potaz, nikdy nevznikne tým, který by byl schopen hrát alespoň druhé housle ve sk. A MS.

Jituš potřetí

(11.5., Cobretti) Je třeba pokračovati v našem seriálu veleúspěšném, neboť, jak předpokládám, celý team OHF třepe se na díly další.

Tak tedy vězte, že včera /tj. 10. 5. 2001/ jsme hráli, my ne, ale naše moravsko – slezsko – česká representace hockeyová, se Slovenskem, s bratiami našimi. Tak jak Jituš zásadně z práce okolo 17 hodin chodí, někdy i později, pančto oběhnout nejméně tři obchody, dvě švadleny, jednu manikérku a půl holičky musí, včera již před 16 hodinou přikvačila a celá hladová před přijímač televisní vrhla se.

S napětí převelikým zápas celý sledovala, komentáři doplňovala, až člověk dojmu nabyl, že nejméně let 30 za team nějaký hraje, jak naprosto všemu rozuměla. Ani splukomentátor, pan Lener, není odborníkem takovým, před výroky Jituš schovati se musí. Prostě odpolední idyla. Jituš jako pominutá řvala, synátor se ji uklidnit snažil, nervy na pochodu, jakožto i jiné výjevy možno bylo viděti u nás. Mezi ně patří již samotné sledování zápasu v podání Jituš. V křeslo nejprve pohodlně uvelebí se, s minutami přibývajícími dopředu přepadávati začne, protože ku obrazovce natahuje se a člověk bojí se, že křeslo i s ní celé překotí se. Následuje přestávka první, kdy trochu uklidní se, ovšem v případě pouze, že neopakují pranic z třetiny předešlé. Třetinu druhou taktéž na křesle začíná, ale v průběhu třetiny pomaličku ku obrazovce přesouvá se a ve fázi této již na zemi sedí. Vždy po závaru před bránou (lhostejno jakou) posune se o nějaký decimetr blíže, takže na konci třetiny druhé již tři metry od televise jest. Třetinu poslední zahajuje již sedem na zemi, křeslo pro ni nedůležitým stává se, a opět v posunování pokračuje, takže zápas asi 1,5 – 2 metry před obrazovkou končí. Nedej bože, aby prodloužení bylo! To by pak tu televisi snad sežrala.

Pokud jedná se o zápasy Vsetína, pak posunuje se vpřed rychlostí vyšší podstatně, a jen metr před TV končí.

A nyní na goaly Vsetína neb representace reakce: To asi metr do výšky skáče, tak jak jí tělocvik nikdy nešel :-)), případně do podlahy mlátí s vervou takovou, až kocour náš chudák letí pryč, by před katasrophou onou tělo své, jakožto i duši svou, zachránil. Musí to pro něj frustrující pohled být. Ona neforemná kulatá massa, kteráž na zemi válí se a vykřikuje, najednou do výše prudce vymrští se a s žuchnutím strašlivým na zem dopadne, čímž ku zdánlivému zvětšení objemu dojde, neboť sebou pleskne a do krajů rozlije se. Případně ještě tlouci do země počne, což pro kocoura naprosto nepřijatelným jeví se a peláší, co mu nohy stačí.

Takže do detailů půjdeme-li, možno docela žalobu na osobu tuto podati, poněvadž ku týrání zvěře nebohé vlastně zde dochází.

A případné finále? To nám snad celý dům sboří …. :-)

P. S. Sboří S píšeme, neboť o směr shora dolů jedná se :-)))))

Titul očima řidiče … II.

(20. 4. 2001, cobretti)

Jak bylo již předesláno, Jituš mě tedy dokopala na Lapač a zcela neomylně zamířila na station tím vchodem, který je umístěn nejblíže stánku s občerstvením. Ihned po příchodu se začala shánět po svařeném vínu, a to i přes to, že jsem celou cestu v autě topil. Jenže veškeré naakumulované teplo nám v Ústí vypustil ven onen aktivní příslušník, tudíž bylo nutno celý prostor automobilu vyhřívat znovu. Ve chvíli příchodu začaly mé polovičce lézt oči z důlků, až jsem měl strach, že nikdy v životě neviděla pořádný hokejový stadion a do dnešního dne je mi záhadou, jestli zírala na ten stadion, tchyni, fanoušky, led či na co vlastně. Ale jako pravá dáma zachovala dekorum a raději se na nic nevyptávala a nic nekomentovala. Zřejmě si nechtěla tchyni poštvat proti sobě :-))
 Usídlili jsme se tedy na přání Jituš v místě velmi blízkém občerstvení, přesně tak, aby mohla co chvíli do onoho stánku odbíhat za jistým účelem, který mi ale nesdělila. Jen polovičku přemlouvala, ať si dá s ní panáka; zřejmě ji přišlo blbé, aby jako osoba ženského pohlaví chlastala sama. Tady narazila kosa na kámen, neboť polovička je zapřisáhlý skoroabstinent (pije jen ve výjimečných případech asi dvě deci za půl roku), a to dokonce i po mé roční léčebné kúře.
A pak už přišla ta sláva převeliká. Na stadion vpadlo kolem jedné hodiny v noci v hojném doprovodu fanoušků asi 15 klátících se postav s obrovským zlatým něčím (nádobou nepopsatelného tvaru) a mávalo s tím nad hlavou. Tyto postavy se usadili před V.I.P., tedy na opačné straně, než jsme stáli my s Jituš, což pochopitelně nemohla přežít a ihned letěla přes celý stadion osahat si ty své idoly. Co na tom, že mě skoro převrátila a dalším deseti lidem pošlapala nohy… Přes ochranku se vedrala k Jurovi a žadonila po něm fotku s autogramem. Když zjistila, že již všechny fotky rozdal, spokojila se i s podpisem na ruku a byla z něj šťastná jako třináctiletá pubertální fanynka Luneticu. Musím prásknout, že se od pátku až do úterý nemyla, jen aby se mohla v práci pochlubit, že mluvila s „velikým". Kromě podpisu si vyžádala ještě polibek na rozloučenou a vůbec jí nevadilo, že je Jurovi po prsa, pročež ji chudák musel zvedat o 30 cm výš, jen aby uspokojil zvrhlé choutky Jituš. Hned po návratu nám celá nadšená referovala, jak vedl Jura rozhovor na úrovni s ??? (teď si nevzpomenu s kým) na téma, kdo je ve stavu, který by se dal označit, že je „jako bomba". Opravdu zajímavé téma u vrcholových sportovců… Až tedy uvidíte nebo pokud jste již viděli v televizních či jiných záznamech před V.I.P. pobíhat od ničeho k ničemu maličkou osobu silnější postavy, v červeno-černé kostkované vestě, z pod níž vykukují černé rukávy, tak to byla ona, to byla osoba, která uřízla po celých Valachoch ostudu naší familii.

P.S.: Jituš, až se ti zase nebude chtít do Pozděchova, zeptej se mě, co já na to…

Titul očima řidiče ...

(19. 4. 2001, cobretti)

Tak, vážení a milí přátelé. Proč tento článek:
1) Kdo nezažil, neuvěří ... ale bude muset.
2) Zuz lámala Jituš, aby něco vyplodila, ale ta byla titulem tak rozkošená, že ještě dodnes nemůže mluvit a má třas.

To bylo tak. Nejprve jsme se s Jituš chystali na velikonoční svátky do Pozděchova (to je významné sídlo moravských pánů) a pro neznalé leží mezi Prlovem a Bratřejovem. Proč zrovna tam, do toho nikomu nic není. Jisté je, že odjezd byl naplánován na Velký pátek ráno, kdy Jituš zjistila, že venku sněží a plná iniciativy se rozhodla, že nikam nepojedeme. Jal jsem se ji proto přemlouvat, až nakonec souhlasila. Je pravda, že na místě určení přesně podle předpovědi probíhaly sněhové přeháňky, ale ty probíhaly od pátku do nedělního poledne nepřetržitě. A až poté se opravdu přehnaly.
I v této významné lokalitě je velmi dobrý signál mobilní, nutno podotknout, že Paegasovský a Oskarův, ErrorTel zde signál nemá (jak jinak). Také se zde bez problémů dá chytit televizní stanice, bohužel jen jedna, a to bohužel podruhé - Nova. Což je nám, hokejovým fandům, na dvě věci. Nejprve Jituš chtěla požádat sousedy, kteří mají lepší anténu než my (my nemáme žádnou), aby ji pustili do svého příbytku a nechali se podívat na tu slávu. Pak ovšem tento plán zavrhla a žila jen z SMS. Ve chvíli, kdy zapípal mobil, cvakla si vždy velkého panáka jistého hořkého likéru přímo z flašky (kdyby VSE gól dal tak na slávu, kdyby dostal, tak na žal, jak pravila) a až po té si teprve zprávu četla. Když už bylo jasné, že titul se poveze na Lapač, nevydržela napětí a s další půllitrovou flaškou se vetřela k oněm sousedům, aby "viděla, jak Jura bere hrnec." Tady jí bylo vyčiněno, proč nepřišla hned, a také se setkala s tradiční valašskou pohostinností, která spočívá v konzumaci švestek, a to švestek výhradně tekutých, čímž zcela sadisticky zavraždila dalších pár mozkových buněk.
V deset hodin přišla zpět a ve dveřích volala, že se "vrátila zpátky připitá mama" a hned ji napadlo, že pojedeme na Vsetín, na tu slávu se podívat na vlastní oči. Pranic ji nezajímalo, že venku trvají ony přeháňky a my si nechali iniciativně přezout auto na letní pneumatiky. O půlnoci mě vyhnala i s mou drahou polovičkou ven, tedy vlastně do auta, které bylo zasněžené pěticentimetrovou dekou, což jí přišlo náramně směšné. Když se sníh smetl a pod ním se objevila vrstva ledu, popadala se již za břicho tak, že nám skoro upadla do nedalekého potoka. Byl jsem tedy nucen skoro čtvrt hodiny auto čistit. Od doby, kdy jsem vlezl do auta, do doby, než jsem vůbec stihl nastartovat, mi pětkrát zopakovala, že venku sněží, ať jedu opatrně. Bez jejího upozornění bych si toho nevšiml :-))
Ono vlastně nesněžilo, ale probíhaly "sněhové přeháňky", které se přeháněly s takovou vervou, že nebylo, ani při zapnutých mlhovkách (to byla viditelnost nejlepší), vidět dál než na tři metry. Což o to, to by se dalo přežít, ale po celé trase se potácelo několik temných postav, které šly zpočátku normálně a až po průjezdu našeho auta se začaly nebezpečně přiožralecky klátit do vozovky, což neuniklo místní policejní hlídce. Zastavil nás mladý příslušník, který chtěl nejprve doklady a poté, co dostal ránu přes nos švestkovým odérem, trval na tom, že řidič musí bezpodmínečně foukat. Digitální měřiče tvoří pro naši policii tabu, tak jsem musel jedním dechem nafouknout balónek o obsahu 0,5 – 0,75 litru a z toho jsem se skoro pos..... Jen Jituš byla šťastná.
Na místě samém se srocovali fandové, o probíhajících oslavách na Lapači tady určitě někdo napíše, a když ne, tak se toho ujmu já, teda já se toho ujmu i v případě, že bude psát i někdo jiný. Ovšem pokud mě Jituš nezaškrtí :-))

Závěrem musím dodat, že má drahá polovička je z Čech :-(( a má k pochopení valašské trnkové kultury, kultury hokejové, a jiných souvisejících kultur pramalé pochopení :-((, ale asi si bude muset zvyknout na zcela běžný život.
A ještě jedna perlička na závěr: Ta "připitá mama", je moje mama, takže pokud se trochu neuklidní, což by vzhledem ke svému věku mohla, polovička mi asi uteče. Protože mít za tchyňu takové pometlo, co v padesáti běhá po stadionu a lepí se Dopitovi na krk, to si každý rozmyslí...

Deja vu - finále extraligy 2000/2001

(17.4. Zuz) Přesně před rokem byste tady našli pokec o tomtéž finále. Letos se k vrcholným bojům sešli stejní soupeři, jinak bylo všecko naopak. Díky loňsku umí si ale oba soupeři umí představit, jak se letos cítí strana druhá.

 Po druhém zápase na Vsetíně jsem mluvila s kapitánem Sparty Richardem Žemličkou. Říkal, že do Vsetína se už vrátit nechce. Dodržel slovo, i když věřím, že ve víru událostí možná svůj postoj přehodnotil:).

 Na Velký pátek se prý otevírají všechny poklady světa. Něco na tom bude, protože zlaté medaile a pohár pro mistra extraligy v ten den našel své (staro)nové majitele. Michal Broš říkal, že na tom nezáleží, kolikrát člověk vyhraje, protože každý turnaj, každá sezóna, každá konečná výhra je jiná a ten pocit vítěze se nedá ničím nahradit. Myslím, že to platí i pro fanoušky. Vsetíňáci to v posledních sedmi letech ví asi nejlíp.

V pátek 13. seděla Chvili cestou do Prahy v buse na sedadle číslo 13. Den před tím, na Zelený čtvrtek, hráli vsetínští v zelených trikách a vyhráli, takže třináctkovou shodu což jsme braly jako další přízeň osudu:). Musely jsme s lítostí odmítnout Sanyho pozvání na předzápasovou taktickou poradu na Kovárnu a vydat se přímo do Holešovic. Statečně jsme zvládly i šalinu pro krtka (pro Pražáky: metro). S xRadisem a Faninkou jsme se sešli 2 hodiny před zápasem u Arény, kde v tu dobu ještě bylo k hnutí. V hospodě jsme naplnili potravní vakuoly a 50 min před první bully jsme se tísnili ve vsetínském kotli, kde ke hnutí nebylo vůbec. Naštěstí máme Batheda a tudíž jsme měli i místa. Kousek od nás stála Zdenka s "Kyselou" Philakem, dorazili i Alec se Smailem. Bubeníci mlátili do bubnů, někdo nafoukal spousty žlutých a zelených balónků, všichni se družili a vládla pohodová nálada. Okolo prošli na komentátorské stanoviště pánové Záruba a Holeček. Bouřlivě jsme je pozdravili, pan Holeček nám nadšeně mával. Udělali intimčo s tmou a světly na ledě a pak rozsvítili, aby si Jura s Richardem mohli podat ruce.

 Zůstal mi dojem, že zpočátku Sparta Vsetín docela drtila. Trnuli jsme při šancích Jirky Zelenky, ale Jaroušek Kameš pěkně chytal. Pak se to začalo obracet, pomalu, ale jistě. Přesto si Michal Sivek z jednoho protiútoku dojel vyražený puk a napodruhé Kameše prostřelil. 14 tisíc trumpetek fandů domácích se rozvřeštělo. Byl to poslední gól, který Sparta v této sezóně dala a byl na dlouho poslední v dresu Sparty i kapitána juniorských mistrů světa - Capitols ho povolali zpátky do Ameriky. A byl to taky poslední gól pod vedením Františka Výborného, kterého se coby skvělého trenéra a člověka hodlají holešovičtí zbavit.

 Martin Paroulek má z loňska neocenitelnou Dopitovu průpravu - hrál na křídle jeho formace a vedle svého "velkého učitele" vyzrál ve velmi platného hráče. Letošní finále se mu herně moc povedlo. Ve druhém zápase ho vybrali nejlepším hráčem Vsetína. O jiných vsetínských lajnách se ve stínu Dopitovců v průběhu finále moc nemluvilo a Sparťané soustředěni na eliminaci pohybu vsetínského kapitána trochu pozapomněli, že Vsetín není jen Dopita. Právě exDopitovo levaso se ve druhé třetině prosmýklo obranou a srovnalo na 1:1.

 Když byl stav srovnaný a v začala přetlačovaná od modré po modrou, když jsme viděli, že hráči v červeném začínají propadat, nepřesně kombinují, ztrácejí puky a jejich defenziva je zoufalá, že strašně chtějí, ale už nemůžou, zatímco zelení se s každým útokem dostávají blíž a blíž před Břízu, tak i když branka nepadla, skálopevně jsem věřila, že to tam spadne a že se dom vrátíme už jen s rukama nad hlavou. Poslední část byla labutí písní domácích, zatímco z kotle fandů hostů i z jejich střídačky čišela víra ve výhru. Vsetínští nepolevili v koncentraci a počkali si. Burger a Veselý s konečnou platností během 93 sekund pošesté vrátili titul do malého města mezi beskydské svahy, kde "seno a vidle" jsou dle představ zbytku republiky denních chlebem tamějších lidí. Bobo Stantien do prázdné branky už je upravil na konečných 1:4.

 Hodnocení výkonu rozhodčích, půtek mezi hráči nebo chování fandů ponechám jiným. V momentech, kdy bylo jasné, že je to doma, mi už bylo úplně jedno, jak fandí fanoušci Sparty s trumpetama a že tam mají příšerného chlapa, který je vyzývá k povzbuzování a že na světelné kostce taky napovídají, čí jméno zrovna křičet. Protože finále je finále a je to konec další sezóny a tyhle okamžiky jsou vzácné. I Smail, obvykle suše kritický hodnotitel každého pohybu puku, tleskal a křičel a to je co říct:).

 Odpočítali jsme poslední sekundy a vypuklo nepopsatelné nadšení. Nad kotlem lítaly špunty a gejzíry šampusů, plnou sílou se rozvoněla slivovice, lidi se objímali, řvali, zpívali a brečeli. Střídačka vyskákala na led a za hráči se rozběhlo hejno kameramanů a fotoreportérů. Spouště foťáků cvakaly u hromady šťastných hráčů. Ta euforie je těžko popsatelná. Ani pořádně nevím, kdy jim dali medaile. Jura Dopita pozvedl nad hlavu tu velikou popelnicu a smál se, což se stalo letos už asi popáté, takže další dva roky s jeho úsměvem nemůžeme počítat. Hráči domácích i hostů objeli čestný okruh okolo diváků, zelení se u nás zastavili na delší dobu. Taky pořádně nevím, kdy se vyprázdnilo hlediště Arény, ale najednou tam nikdo nebyl a my jsme si mohli hulákat svoje oslavné chorály. Kolem nás se rozestavěli policajti a vymezili nám směr odchodu. Z protější tribuny nás přátelsky zdravilo pár fandů Sparty a volali na policajty "Pusťte bratry domů":).

 Za neutuchajícího zpěvu a kraválu jsme vyšli ven přímo k autobusu našich. Venku bylo psí počasí. Pršelo, fučelo a za chvíli začalo sněžit. Rozhodla jsem direktivně, že neexistuje odejít do hospody dřív, než se pozdravím s hvězdama, i kdybychom tam měly s babama umrznout. Chvili, Zdenka a Jana sice mrčely, ale vydržely. To Smail s Alecem a Bathedem odfrčeli směr Vsetín. Hvězdy ovšem na sebe nechávaly čekat. Mrzli jsme tam hodinu a půl, než se vynesly. Veselí ovšem neustávalo, bubenící byli neúnavní, zpívali jsme tam a řvali celou dobu. Policajti sice udělali jakési oddělení od zbytku světa, ale stejně se tam nakonec družili všichni žlutozelení se všemi červenožlutomodrými, bylo to úplně stejné jako vloni u Lapače.

 První hvězdou, která se snesla mezi fanoušky, byl pan trenér Tabara. Zachoval dekorum hodné mistra a neožral si hubu během té hodiny do úplně mrtva jako jeho kolega:). Blýskal zlatýma brýlkama a modrýma očima, vypadal potěšen a s klidem anglického gentlemana, jak je u něho zbykem, přijímal gratulace fanoušků. Vytahal si z busu všechny tašky, naložil je do auta a odjel. Asi měl toho jásání za ty roky už dost:).

 Lexa Jaškin se vedl dva Jaškiny juniory, držel je pevně za ručky, aby se v davu neztratili. Alexejovo seštychované líčko vypadá už docela dobře. Jeden zvlášť nadšený fanoušek ho chtěl nosit, ale Lexa křičel "Nee, nee, postav ňa na zem!!!":). Stejný fanoušek chtěl nosit i Jardu Kameše, ten se chudák nemohl bránit, protože měl plné ruce báglů a hokejek. Ani se nedivím, že ten Jarda je takový snadný terč pro kritiky. Kdyby vypadal trochu sebevědoměji, možná by si ti lidi i míň dovolili, jenže on vypadá tak vyděšeně a skoro uplakaně, že si každý troufne. Mladí byli asi nejšťastnější, protože to při jejich mládí bylo první zlato s áčkem. Peťa Kuboš už měl slušnou lištičku, ale podepisoval se, kdo kam chtěl, rozdával hokejky a zářil jak sluníčko.

 Zbyňa Spitzer byl naprosto střízliv a dokonce si se mnou rád popovídal, že už má stříbro z loňska, letos zlato, že ta první liga v Šumperku je taky cenná zkušenost a že je rád, že si teď na chvíli odpočine. Ukázal mi medailu, zdála se mi jiná než měl vloni Brošák, myslím, že už na ní není nápis Český telecom, ale tu mašlu na to jim taky mohli dát pěknější než co se váže na velikonoce klukům na pomlázky. Pohár nám taky ukázali, ale tento veliký nenechali kolovat v davu jako předloni ten malý. Nejdřív se nesl dekl z poháru a potom popelnica sama. Má to na podstavcu jakési cedulky, víc jsem nestihla.

 Martin Paroulek se smál na všecky strany a žlutá hlava svítila do tmy. Honza Tomajko říkal, že ne, že do Sparty nepřestúpí. Radim Tesil říkal, že neví, jestli si už oholí ten hitlerovský knír, takže možná bude strašit ještě útočníky na MS. Bobo Stantien říkal, že si hlavu na původní barvu barvit nebude, že to raz odrastie samotné. Osobní fanklub Honzy Srdínka čekal na svůj idol a jen co se objevil, vzali mu bágly, vysadili si ho na ramena, nosili po prostranství a řvali "Srdce je náš vůdce!" Pan trenér Neliba nezachoval dekorum a ožral si hubu tak, že mu velmi vyhovovalo, že ho dav k busu taky donesl, protože na vlastních stál jen taktak. Jáno Pardavý, Jura Burger a Ondra Veselý byli šťastní jak blechy a taky se nechávali od lidí plácat po ramenou. Kdo neřval, neskákal a nevyšiloval, to byl Luděk Krayzel. Snažil se připlížit nepozorován, ale byl odhalen. Lidi řvali Vítkooovicee, ale on se jenom šťastně usmíval, nic neříkal a hleděl někam do prázdna. Možná taky myslel na Ostravu a srovnával si to v hlavě. V té největší chumelenici se v davu objevila hvězda největší. Je to zvláštní, lidi tam blbi se všema hráčema, nosili je na rukou, lezli po nich, řvali a zpívali, ale když se nad všemi tyčil Jura Dopita, dav ztichnul, jenom občas nesmělé zatleskání. Tvářil se bezbarvě, podepsal dva tři sešity a v posvátném tichu zmizel v autobusu… Vyprovodili jsme je hurónským řevem. To jsem je viděla letos naposledy.

 Celou dobu nás po telefonu naháněla Maxička s bandou, co seděla v jakési hospodě kousek od Arény. Celou dobu se taky v tom davu kolem mě motal podezřelý chlap. Nezapadal tam. Měl šálu červenobílou a byl na pohled divný. Odcházely jsme s babama už od úplně ztichlé Arény. Ten chlap šel asi 15 m za náma celou cestu až k té hospodě. Když už jsme otevíraly dveře, zaútočil. Začaly jsme samozřejmě řvát jak na lesy. Naštěstí to byl nějaký zbabělec, jenom jsem se s ním přetahovala o dres. Z hospody vyběhli chlapi a řádně ho zbouchali. Celé to trvalo pár vteřin, ale stačilo to. Radši ani nemyslet, co se všecko mohlo stát, kdyby zaútočil dřív. Radši na to zapomenout. Tímto děkuji oněm fandům Sparty, že nám pomohli.

 OHFáci si v pohodě seděli v zadní části hospody a byli úplně v klidu. Taky Miila, Sany, Oggi, Allak, Maxička, Hroch, Sparanka a další nesli porážku svého týmu statečně. Vlastně jsme tam s Chvili a Zdenkou byly za fandy novopečených mistrů samotné. Přezpívali jsme všecky obvyklé skladby, zpívali jsme i na přání Sanyho bráchovi Přemkovi, který ten den slavil životní jubileum 12 let a připili jsme na zdraví Ríši Žemličky, kterému bylo ten den 37 let. Vrátínek nás pak nenechal bloudit nebezpečnou Prahou a odvezl nás na nádraží autem. Doma v Brně jsme byly o půl třetí. Odpovídala jsem na spousty blahopřejných SMS. Ale já tam fakt nehrála ani minutu, takže příště je směřujte na Lapač!:))

Tak na nové mistry, vicemistry a další sezónu!!!

S Rusy v Brně a Zlíně

(Zuz) V rámci akce "Do Brna na repre" jsem se ujala role managera akce, tj. ten, kdo kupuje lístky pro spoustu lidí a organizuje. Kupodivu všecko klaplo včetně parkování a dopravy Roje na místo činu a sešli jsme se znojemskou bandou u brněnského Rondo. Visačku PRESS mi dali na průkaz, o kterém mi Lerinc už několik let tvrdí, že je pravý. Myslím, že by mi ji dali i na šalinkartu a taky že na slečnu v tiskovém měly určitý vliv Mishankovy oči.

 Brněnské publikum je při zápasech první ligy nepříliš použitelné, ale když přijede repre, lidi jsou skvělí. Zapomenou na vzájemné půtky a kotly Ytongu a Komety vedle sebe mlátí do bubnů. Vskutku v "repre formě" se převedla organizace. Na tabuli svítily poklady jako "3 Hrdlička", "21 Reichl", "12 Kabrle". Hlasatel nás přivítal jako vždy v "jednadvacátém dubnovém odpoledni", posléze představil sestavu mimo jiné hláškami "..s číslem jedenáct muž jak má být...", u čehož jsme odhadli, že pán se s Viktorem asi zná nějak blíže:) a že "...s jednadvacítkou kapitán olympijských vítězů..." - nevím, co by na to říkal Růža, a popřál nám "..příjemné jednadvacáté sportovní odpoledne...". Vůbec mu nevadilo, že třeba já už tam su asi postopadesáté:). V přestávce pak slečna, co spoluorganizovala soutěže fanoušků, přidala logické dotazy jako "...jak to že nemáš brusle, když jdeš na hokej..." a zakončila oznámením, že soutěž vyhrál kluk "..v dresu s logem Jaromíra Jágra...".

Přítomný fanklub Dukly Jihlava a antiklub Jury Dopity v jedněch osobách vyvěsil z balkónu plakát s nápisem "Dopito, v hlavě máš vymyto", což měl být vrchol antipatií k představiteli kauz "Morava vs. Zelenka" a "Přesun zápasu repre z Jihlavy do Zlína". Těžko říct, co tomu říkal dotyčný sám, protože na stadiónu nebyl, ale jihlavští jsou na svou akci hrdí. Publikum bylo super, hledištěm běhaly mexické vlny. Chlapi na ledě se očividně ještě hledali, ale brankář "Hrdlička" pěkně chytal, tak to nakonec sešmudlali na remízu 2:2.

 Abych se dostala na tiskovku, musela jsem podlézt reklamní panel, na kterém se Dušan Salfa podepisoval fanouškům a málem mě zašlápl:). Pan trenér Martinec na tiskovce uznal, že "jsme místy působili dojmem, že nemáme dobře zorganizované vlastní obranné pásmo" a že konečnou nominaci oznámí zítra ve Zlíně. Pan trenér Michajlov mluvil rusky a strašně potichu, možná kdyby mluvil nahlas, nebylo by ani třeba služeb tlumočníka:). Zápas jsme zakončili posezením v hospůdce, kde se Roj naučil péct mazanec a předvedl nám svůj zlatý diktafon, co vypadá jak tabatěrka.

Druhý den jsme se s Mishou vydali do Zlína. Cestou jsme přemýšleli, k čemu jsou ty zelené gumové pruhy podél cest, na co bychom se mohli zeptat v rozhovoru pana Štalenkova a kterého z našich hráčů bychom požádali o spolupráci na zpravodajství během MS. Došli jsme k tomu, že pruhy budou asi anti-frog systém, aby žáby nelezly na cestu a auta se po nich nevozila, že pan Štalenkov má jistě v dobré paměti olympijské finále a že použitelný hráč pro naše účely bude Radim Tesařík. Aby se nás Tesil nebál, koupil mu Misha cestou malou plyšovou potvoru růžové barvy a vzhledu něčeho mezi psem a krávou.

Ve Zlíně lilo jako z konve a u stánku chroupal vařenou kukuřici reportér Českého rozhlasu. Příliš šancí v akci Štalenkov nám nedával. Sborná právě dorazila. Z prostor české kabiny vyběhla postavička v trenkách a tričku, oběhla v dešti nedaleké křoví a zaběhla zpět do kabiny. Byl to Martin Procházka. Okolo zdi se plížil chlap, z kterého byla zpod klobouku vidět jenom bradka a dlouhé tmavé vlasy. Byl to David Moravec. Rusové tahali do kabin velké bedny na kolečkách. Byl tam pán, co vypadal velmi příjemně - něco jako Michal Sýkora. Táhl tašku s obrázkem mocného kačera z Anaheimu a Misha řekl: "To je on.":) Protože hovořím jejich řečí, dopátrala jsem se k pánovi, který vypadal bledý, hubený a špatně živený, ale dělal jim tam nějakého prostředníka a byl ochotný nám pana brankáře sehnat. Reportér měl pravdu. Pan brankář se ani neobtěžoval opustit výsostné prostory a hubený pán jen smutně pokrčil rameny. Všichni Rusové se chovali k fanouškům velmi odmítavě až nepříjemně. Jiný kraj, jiný mrav.

Usídlili jsem se na poloprázdném novinářském balkónu, odkud nás a dalších několik postižených vykázal velmi protivný velmi starý pan pořadatel. A tak jsme se usídlili v jednom úplně prázdném sektoru fanoušků. Zimák skandoval jméno Petra Čajánka, v hledišti se žlutily  vsetínské dresy, při oznámení přítomnosti Jiřího Dopity to stadiónem zahučelo. Tím vším bylo ověřeno, že jsme tady správně ve Zlíně.
Naši stále působili dojmem špatné organizace vlastního obranného pásma, možná ještě víc než den před tím. Nechytal "Hrdlička", ale Salfický a neměl to lehké. Pořád jsme hodnotili, jestli jsme si toho Tesila vybrali správně. Osud rozhodl za nás. Tesila najednou podpírali na cestě do kabiny a zimákem letěla zpráva, že si měsíc nezahraje. A protože jsem klubový patriot a z "mých" kluků už v repre zbyli jen dva, z toho jeden Dopita, moc na výběr nebylo. Osud Honza Tomajka byl zpečetěn.

U dveří do kabin se houfovali novináři. Pan Dusík neustále telefonoval a pan Záruba neustále někoho sháněl. Neustále telefonoval i Albi. Do spárů davům dobrovolně se vydal Dušan Salfický, statečný to hoch. To Vašek Nedorost, vysoký mladíček s milým ksichtíkem, plachým úsměvem a čerstvým necelým půldruhým miliónem coloradských dolarů na kontě vypadal velmi potěšen, že ho novináři oslovili, rád si složil k nohám bágly a povídal, co chtěli slyšet. Radim Tesařík vypadal velmi smutně, utekla mu velká šance. Nás ale zajímal jenom Honza Tomajko. Moc jsem si v tu dobu na něho vsadit nechtěla - podobný projekt jsme připravili už vloni na Vsetíně a nevyšlo to. Tady to šlo v pohodě. Honza si poslechl, co jsme zač a o co jde. S akcí souhlasil a byl moc hodný. Teď jen uvidíme, co z toho bude. V nejhorším aspoň neocenitelná zkušenost.

Nejvstřícnější z našich, Dušan Salfický, venku dělal fanouškům pomyšlení, fotil se, podepisoval a vesele povídal. Dělal si starosti, jestli ten podpis na dresu Keramiky, který jsem mu předložila, bude Dafimu stačit. Ovšem i Jura Dopita byl ve formě a utrousil občas mezi fotkami a podpisy i nějaké slovo, což se nestává tak často. Růžového krávopsa místo Radima dostal Salfa, Misha říkal, že nikdo jiný nebyl po ruce:). Cestou do Brna jsme se s reportérem snažili pochopit a smířit se s konečnou nominací a reportér ještě utěšoval jiné kamarády hokejisty, na které se tentokrát nedostalo.

Richter jo a Hlinka jo a Nikolov ne a Čechmánek prý nechtěl a Sýkoru bolí rameno a škoda ze Straka postoupil, i když mu to přejeme... Za několik málo dnů budeme chytřejší...
 

---

 

STARŠÍ ČLÁNKY:
Konec 2000 / začátek 2001
Podzim 2000
Léto 2000
První půlka 2000
Rok 1999