Plzeň

Nevzhledné město, jehož dominantou jsou vysoké komíny podniku Škoda, chrlící nekonečný proud dýmu, pevná hráz socialismu, druholigoví fotbalisté předvádějící nesledovatelnou kopanou, nesportovní hokejoví fanoušci a zákeřní hokejisté, ubrečení simulanti, kteří si při hře neustále pomáhají polofauly. To jsou zhruba základní argumenty hokejových příznivců ze všech nezápadních koutů naší republiky bez rozdílu věku, kteří nemají rádi Plzeň.

Vyvrátit jim tento názor není lehký úkol. Je totiž podložený mnoha skutečnými událostmi i všeobecným veřejným míněním. Jako Plzeňákovi se mi to pochopitelně vůbec nelíbí. V debatě o svém rodném městě asi nemohu být objektivní, na druhou stranu Plzeň znám jistě lépe nez většina jejích velkých odpůrců. Problém prezentovaný v tomto článku samozřejmě nelze přeceňovat. Když se potkají dva hokejoví fandové z Plzně a třeba ze Vsetína, můze z toho bez problémů vzniknout, jsou-li opačného pohlaví, zajímavý zivotní příběh, a to zejména tehdy, mají-li společný zájem, jakým je v případě hokejových fanousků nejkrásnější a nejstudenější hra na zeměkouli (nebo jak Američané říkají najednou "the coolest game on the Earth").
Zplodiny ze Škodovky a řeka Radbuza páchnou. Když procházíte kolem plzeňského kulturního domu (tzv. Domu hrůzy u Radbuzy), rozhodně si nevzpomenete na krásnou dívku vonící parfémem Gabriela Sabatini. Mnohem horší pocity a myšlenky snad na co nejrychlejši útěk vás ale přepadnou třeba v Praze při čekání na zeleného panáčka na křizovatce u stanice metra I. P. Pavlova. A o Praze se jako o zapáchajícím městě zdaleka tolik nemluví.
Je pravda, ze komunističtí ideologové dbali na agitaci v západočeské metropoli více nez kde jinde. Přece jenom nás osvobodili Američané (to bylo nutné pamětníkům vytlouci z hlavy) a také zlý kapitalista - západní Němec byl nebezpečně blízko. Obyvatelé kazdého města si raději připomínají světlé kapitoly z historie. V Plzni třeba konkrétně tu z období husitských válek, kdy Plzeň nebyla nikdy dobyta.
Plzeňstí fotbalisté v barvách Viktorie Plzeň či divizní SK Plzeň, okupující beznadějně poslední pozici, opravdu přílišnou reklamu svému městu nedělají. Diváci v Plzni chodí na fotbal z lásky ke svému klubu. Dietní fotbalová produkce, postavená na náhodě a v případě nahodilého úspěchu na odkopávání, zakopávání a prokopávání míčů, prokládaná poleháváním, střídáním a všemožným zdržováním, můze uspokojit snad jen pragmatického plzeňského fotbalového statistika. Na druhou stranu odchovanci města piva tvoří velkou část například slávistického kádru (Vágner, Vlček, Skála, bratři Doskové), najdeme je i v dalších našich, ale
i zahraničních klubech. Největsi hvězdou mezi nimi je Fotbalista roku Pavel Nedvěd. Plzeňský fotbal je spíse otázka peněz nez nemohoucností místních obyvatel.
Hokejového fanouška však nejvíce zajímá lední hokej.
Loňské Utkání hvězd tězce pošramotilo pověst plzeňského publika. Přehlídce nejlepších hokejistů extraligy ani náhodou nepřihlíželo tradiční zaplněné hlediště a navíc diváci největši, zejména spartanské a vsetínské hvězdy, ostře vypískali. Bouřlivého uvítání se dočkali jen plzeňstí a karlovarstí hráči.
Chování publika bylo velmi kritizováno v televizi jiz v průběhu přímého přenosu, následně se přidala ostatní média a připojily se i vypískané hvězdy. Nikoho však nenapadlo pátrat po důvodech pískotu plzeňských diváků.
Nechci omlouvat nase fanoušky (tedy ani sám sebe), ale dvě skutečnosti bych rád zmínil: reprezentační trenéři (nutno dodat, ze v čele s veleúspěsným Hlinkou) dlouhá léta úplně opomíjeli hráče z Plzně při stavbě národního výběru, a přestože jsme dosahovali stabilně lepších výsledků, než například Litvínov a Slavia, neměli jsme v reprezentaci žádné zastoupení. Plzni navíc bylo různými hráči, trenéry a pod jejich vlivem často i sportovními novináři neustále podsouváno, ze hraje nečistý
hokej založený na drobných háčcích, držení a destrukci. Na soupeřovych kluzištích opravdu Západočeši hráli na body a hokejově k úrovni hry moc nepřidali, to se ale podstatně v poslednich letech změnilo.
Plzeň dosahuje dlouhodobě poměrně slušných výsledků a přitom v jejim dresu nebruslí žádná velka hvězda a to bylo trnem v oku mnohým lidem okolo hokeje. Velkou roli tu hraje závist. Jenze pojem hvězda je pojem relativní. Kdyz hráč není povolán do reprezentace, tězko můze být označován za hvězdu. Plzeň přesto měla a má svou velkou hvězdu - Josefa Řezníčka. Vůdce vyhláseného plzeňského kolektivu, který kromě schopnosti hrát skvěle hokej vyniká i přirozenou inteligencí, sice v uplynulé sezoně ze své výkonnosti malinko slevil, nicméně v sezóně 98-99 bylo jeho přehlízení reprezentačními trenéry neomluvitelné. S vysvětlením, ze jeho pouhých 172 centimetrů výsky nestačí na mezinárodní hokej, nezbylo plzeňským než nesouhlasit. Na Paula Karyiu se odvolávali marně. Semínko křivdy bylo ve fanouscích Keramiky zaseto. Mnozí reprezentanti (Patera, M.Procházka, Benýsek, Stěpánek, Zábranský a kolem All-Star-Game i Hnilička) navíc nepodávali kvalitní výkony a fanoušci ze západu Čech by v reprezentaci raději viděli Spaňhela, Salfického, Kořínka, Vostřáka, M. Čecha a samozřejmě zejména Josefa Řezníčka. V jejich pravdě je populární Pepa utvrdil v dovednostních soutězích, kdy jeho čtyři terče ze čtyř ran v soutězi přesnosti střelby byly bezkonkurenční i z hlediska posledních výsledků této soutěze v NHL. Letos se v národním týmu objevilo hned několik plzeňských hráčů, jen Řezníček se své sance nedočkal.
Uz několikátou sezónu slýchává Plzeň ze vsech stran slova o tvrdém a zákeřném hokeji. Co je na tom pravdy? Josef Řezníček nedávno prohlásil, že musíme hrát jeste tvrdeji a zakerneji, aby si teprve souperi meli na co stezovat... Předevsím je třeba říci, ze málokteré muzstvo bojuje v průběhu sezóny v základní části tolik jako Plzeň a toho si je třeba velmi vázit.
Ne vzdy tomu tak bývalo, pamětníci jistě připomenou v tomto ohledu "slavný" rok 1978, kdy v čistotu zápasů věřil jen málokdo.
A nyní fakta.
Za poslední dva roky se adrenalin zvedal jen při třech zákrocích plzeňských hokejistů. V loňském čtvrtfinále play-off hodlal Libor Procházka s definitivní platností vyřesit plzeňský problém jménem Josef Řezníček, zavřel oči a zuřivě chtěl "drobnou mušku" rozplácnout na stěnu, ale muška včas ulétla a obránce (v tuto chvíli vlastně útočník) musel dlouhou dobu bojovat, nez zase otevřel oči. Zde o faulu hovořil jen "nezaujatý pozorovatel" Alois Hadamczik, který tím pozbyl i posledniho
drobtu tolerance u plzenskych fandu, kteri od te doby na nej neberou nejmensi ohledy, a dale o brutalnim faulu hovorili ti, pro ktere neni hokej hlavnim duvodem navstevy zimniho stadionu (osoby muzskeho pohlavi, kteri chodi na hokej krome rvani take zlomit souperovym fanouskum koncetiny, a osoby zenskeho pohlavi, kteri chodi na hokej pro zmenu zlomit srdce tem nejlepsim a nejkrasnejsim hokejistum).
Druhy zakrok provedl Jiří Jelen na Vladimíra Vůjtka, který věren své pověsti celý zákrok patričně zmedializoval. Prožil si v živote své, na druhou stranu je to jediny hokejista nasi extraligy, ktery letos v zakladni casti dostal penezitou pokutu za hruby faul (vymena nazoru s Jirim Jelenem). V letosnim play-off zaplatil 20 000 korun Petr Kořinek za ošklivy krosček v přerušené hře. Tohle si opravdu mohl odpustit. Ale ani jinde nejsou zadni svatouskove.
Jeden z nejhnusnejsich zakroku letosni sezony - kroscek na čelem k mantinelu otočeného Kořínka - predvedl stavem 1:6 zdeptaný vsetinsky obránce Libor Zábranský.
Jiří Hanzlik se na začátku sezony nechal slyšet, ze by si s takovým Branislavem Jánošem rad popovidal i mimo led. To jistě ještě netusil, ze se prave tenhle hokejista pokusi v play-off propasirovat loktem jeho hlavu mezi jednotlivymi monomery polymethylmetakrylatu, ktery je zakladem plexiskla, mimo ledovou plochu. Misto toho se hlava neboheho Hanzlika zbarvila presne do tehoz barevneho odstinu, kterym si trinecti hokejiste obarvili pred play-off sve vlasy. Trinecky trener Hadamczik jiz tradicne spolu s partou hvezdnych individualit v dresu Ocelaru vyhrotil situaci a stezoval si snad i na to, ze nebe nad nim je modre. Nijak se Alois svym vztahem netaji a plzensti divaci, kteri vzdycky patrili k nejvtipnejsim v republice, mu oplaceli stejnou minci. Jak mu asi znělo v uších skandováni "šššštyricet štyri", kdyz se Petr Kořínek s cislem 44 na zádech zucastnil devitibrankoveho pridelu ve tretim zapase ctvrtfinale letosniho play-off.
Nemohu v teto souvislosti nevzpomenout jednu vtipnou reakci plzenskeho publika ze sezony 1992/93. Rok predtim nam ve ctvrtem finalovem zapase v Trencine ve zname afere se dvěma puky neuznal plzensky rodak rozhodci Jiří Lípa prokazatelne podle pravidel regulerni gol, kterym Jaroslav Kreuzmann dostal Skodovku do vedeni 2:1. Cela republika to videla v televizi. V následujici sezone prijel Jiri Lipa poprve piskat do Plzne zapas s Pardubicemi a cely stadion skandoval: "Lipa je drevo!" a v deváté vteřině se na lede objevily hned tři puky. Ve viru udalosti i tradicni pokrik: "Budes pykat!" ziskal postupem doby na vyznamu - za nekolik let byl poněkud sporně odsouzen za zavineni smrti člověka při autonehode k nepodminenemu trestu odneti svobody. Tohle mu ale urcite nikdo nepřál.
Plzeňské návstevy patri dlouha leta k nejvetsim v republice. V nekterych sezonach i uplne nejvyssi. "Plzen je krasne hokejove mesto," vyjadril se zlinsky odchovanec Martin Spanhel. Bez ohledu na vysledky se takhle chodi na hokej snad jen ve Vitkovicich, Zline a s prihmourenim oka i v Pardubicich. Takovi divaci si nezaslouzi byt oznaceni smahem za spatne. I v Plzni jsou tupci tupi otupeli, ale takovi "fanousci" se najdou na vsech stadionech.
Ubrecenost nekterych plzenskych hracu opravdu existuje, simulantstvi taky. Oba projevy se ve velke mire objevuji u v soucasnosti nejlepsiho plzenskeho utocnika Petra Korinka, ale lety plavmo jsou domenou i "krasobruslare" Davida Pospisila, ktery se rad odpichne na trojiteho rittbergera, ale David az prilis vi, ze rozhodci ocenuje neco jineho nez stylovy dopad na jednu nohu. Simulovani Josefa Reznicka se podle meho nazoru precenuje. Svaty neni, ale v souboji s Pletkou, P. Martincem, Cechmankem, Zemlickou ci Reichelem by neuspel. Uprimne receno, vubec se mi tyhle veci nelibi. S trochou nadsazky by se dalo rici, ze simuluje cela liga snad s vyjimkou Marka Ivana, ktery nesimuluje, ale kona [:-)].
V NHL se zdaleka tolik nesimuluje. Prihravani faulu neni jen problem Plzne, ale celeho naseho hokeje. Mozna bych se primlouval za vylucovani, kdyz hrac napodobuje, jak by reagoval pri skutecnem faulu protihrace. Vzdyt je to vlastne podvod! Hokej je skutecna hra, napodobovat pocity, a pady muze jit hokejista do Barrandova nebo, ma-li vetsi jmeno, do Hollywoodu.
Plzni pred nekolika hodinami skoncila sezona. Nestastne. Dusan Salficky brecel jako maly kluk (rypalove by pouzili prirovnani jako po slavnem Kverkove golu pred dvema lety pet vterin pred koncem, po nemz sparta otocila ctvrtfinalovou serii ve svuj prospech), David Pospisil mel skelne oci, vyraz Josefa Reznicka prozrazoval naprosto beznadej, Ivan Vlcek vubec nevysel z satny. Snad jen Martin Spanhel rozdaval usmevy a loucil se s divaky. Prece jen, je to mlady kluk, kteremu se vesti velka budoucnost.
Někteří diváci vběhli na led a radovali se spolu s některými hráči z bronzovych medailí. Jiní seděli či stáli osamělí v ochozech a nepřítomně vzpominali a hledali chyby. Hlavně ale byli smutni, že je konec. Tolik jsme věřili ve zlato. Brankáře uz máme, ale asi nám pořád něco ještě chybí. "Jen když je tma, jsou vidět hvězdy," a Plzni bohužel ten Jarda Bednář letos chyběl. Třeba přijde příští rok. A s ním se vráti Robert Jindřich. Ale Josef Řezníček, Ivan Vlček a Petr Kořínek budou zase o rok starší...
Je pondělí 3. dubna 2000 pět ráno a dneska vstávám do školy. Plzeň je krásné hokejové město. Nekecám.