Co už bylo u OHF

Vsacký Cáb 2000

Cábský Vsác nebo tak nějak :)

...my jsme Valaši, jedna rodina, valašské hory sú naša otčina, my jsme Valaši, chlapci jako fík a náš kapelník sú strýc Matalík... (nebo Marcalík? :-)))
(George.VIT) Je pátek s velkým P, protože začíná co? No přece sraz. Dostávám SMSku od Zuz, že vyrážíme v 11:30 ze Svinova směr Smetín. V 11:30 vyrážím a v tom Zuz volá, že bude na Svinově ve 12:30, takže jsem se rozhodl hodinu strávit v jediném klimatizovaném baráku v Ostravě, a tím je hypermarket Tesco. Tam jsem se opravdu nenudil, poté co tam jedna slečna (lákal jsem ji na sraz) předváděla zázračný robot. Tak jsem pojedl hrachovku, rybízovou zmrzlinu, majonézu a výborné těsto na buchty. Odskočil jsem si na 00 hned, abych nemusel blít na Zuz. Ve 12:30 jsme vyrazili směr Nový Jičín, kde jsme poprvé zabloudili díky Zuz, která je vážně skvělá navigátorka (stále mě vedla někam do lesa). Bez větších problémů, pouze s připomínkami typu:"Víc Ti to nejede?" jsme dorazili do Smetína (btw vedle Vsetína opravdu je obec Semetín). Se svou babkou jsem zaparkoval přímo u posvátného Lapače, musím uznat, že na stadionu byl slušný chládek. Prošli jsme pak Horní a Dolní náměstí smetínské, koukli na hokej děcek (někteří bruslili líp než Pavelek, vítkovická megastar) a vyrazili směr Cábský Vsác nebo tak nějak...

...gdyž sa pak stavíte u Radhošťa, dycky vám pár peněz negdo poščá, fajku aj papuče po dědovi, hnedkaj vás přestanú boleť nohy...
(Zuz)...tady Georgův zápis v mém polárním deníku končí a již nepokračuje, takže tu story dokončím sama. K mému pátečnímu dopoledni bych jen řekla, že probíhalo ve znamení pípajícího mobilu. S Maxičkou jsme řešily otázku výzbroje pro nadcházející All-OHF-Game, George neustále připomínal, že může vyrazit kdykoliv, stačí říct, Dafi popisoval, jak stojí na olomouckém nádraží a RTD s Wallym se nudili v Brně. Cesta probíhala v pohodě, do Ostravy mě s celou bagáží dopravil brácha a z Ostravy jsme jeli s Georgem jeho "babkou", jak nazývá své autíčko. Říkal, že "předělání auta na plyn, to máš 20% výkonu dolů", tož jestli maximální rychlost 60 km/hod je těch zbývajících 80%, tak to ani tak moc nejelo, ale co, plyn je levnější. K té navigaci bych řekla, že není pravdou, že bych ho vedla do lesů, naopak, já chtěla jet přes město okolo Paláce kultury Vítkovice a přes Hrabůvku, ale on si prosadil cestu přes jakési ďury a lesy. Na ten Jičín ne že bysme odbočili blbě, my neodbočili vůbec a může za to taky George, protože nedal na moje "tady měls odbočit", pak musel přejíždět dvojitou plnou čáru a kroužit okolo benzinky.

...teče Bečva, teče dolů korytem a jde to s ní z kopce, o tom není sporu, a když přijde léto, tak do ní valmezští házejí těla a duše od traktorů...
Ale jelo se pěkně, všecky ty dědinky, Bystřička, Jablůnka, Brňov, hory začínaly hned u cest, svahy zalesněné nebo oškolkované, památky na povodně před třemi lety v podobě podemletých a ujetých břehů, nikde nejsou hory tak zelené jako na Valachách v letním slunku, nikde ovce, které jsem tolik chtěla vidět, zdravila jsem nadšeně benzinky Slovnaft a Sezooz, lidi u vody a George se furt chtěl někde koupat...

...chtěl sem si namlúvit dcérečku z Valašska, takú, co lůžko pod ňú moc nepraská...
Ten hokej na Lapači hráli malí kluci a Trenčín drtil Vsetín, ale viděli jsme vyrovnávací branku vsetínských na 1:1. Už dřív jsme Georgovi popsala Vsetín jako nejkrásnější a nejúžasnější město ve střední Evropě, a tak jsme ve 40 stupních Celsia museli absolvovat pochůzku po všech vsetínských památkách (Lapač, dvě náměstí) a dali si oběd na zahrádce hokejové hospody, tudíž bez pohledu na fotky místních hokejových hvězd. Ve finále jsem prokázala absenci orientačního smyslu a málem jsme nenašli auto. Ještě jsme se naposled zchladili na Lapaču, už tam hráli větší kluci a domácí prohrávali s Trenčínem drsně 0:6.

...vysoký jalovec, vysoký jako já, přeskoč ho, má milá, rovnýma nohama...
Cesta na Cáb byla OK, žádná rélí, babka tomu taky neholduje. Nahoře už na lavičkách posedávala partyja. Nejdřív jsem se strašně lekla vlčáka Dika, ovšem ten se svým synem Aronem ukázali se být naprosto neškodní. Do fóra jsem předala pozdrav od maminky (krabice buchet), Maxíkovi pozdrav o mého bratra (hokejku 145/L) a Maxík mně pozdrav od Michala Broše (puk, tentokrát již kompletní, se znakem Sparty). Pivo a kafe mě postavily na nohy, taxem se rozhodla postavit stan.

...já ho nepřeskočím, já sa ráda točím, na tebe, Tomajko, zapomenút mosím...
Tato akce proběhla za asistence George, Darka a Dafiho. George svým inženýrským mozkem odhadl, že do první ďury v rohu podlahy se dává prut a do druhé kolík, což se ukázalo jako správný odhad, ovšem kolíků se nějak nedostávalo. Dark nabízel, že víc kolíků bude mít v září, že mi je pak rád půjčí, ovšem v září si je, Ivošku, už můžeš strčit někam:). Dark na místě vedle mě stavěl svůj slavný koleman a asi 106x prohlásil, že na noc dovnitř bere pouze uživatelky a Dafi mu asi 106x přislíbil, že s ním teda bude spát.

...Beskyde, Beskyde, kdo po tobě ide...
Postupně dojížděly další osádky ze všech koutů Evropy, i ze Slovenska, jak říká Poulíček. Volal zoufalý RTD, že jsou ve Vsetíně na nadru a co mají dělat, ovšem nikdo nebyl ochoten pro ně jet, neboť už bylo hodně hodin, taxem je navigovala přímo na stadion, a tak tam, chudáci, dvě hodiny čekali na slíbeného Smaila, ačkoliv vůbec nevěděli, kdo je Smail:).

...zapalte Vsetín, začněte od Lapače...
Taxe to nějak překulilo a vyrazili jsme na Lapač na All-OHF-Game. Pro mě to byl svátek, protože na tribunách jsme už fandila nesčetněkrát, na ledě jsem slavila titul mistra i vicemistra ligy, v prostoru u šaten coby "reportér" už to taky znám, v šatně jsem viděla polonahého Libora Procházku, ale jako aktivní účastník sedět v šatně pro hostující tým, to se mi ještě nepoštěstilo.

...strach ide od zbroja, když z boja do boja dú, Valaši, dú, dneskaj vyhrajú...
Nazula jsem se do bruslí (jeden nůž černý, jeden bílý, to po vzoru Jury Heše:)). Alec se opět nastrašil do kompletní výstoje, zřejmě si myslí, že v tom vypadá jako hokejista. Suter si omylem k bruslím přivázal i hokejku a zamotal si krk do modrobílé šály, která mi jednak připomínala barvy plzeňské Keramiky a jednak hrozila Sutra při sebemenším zavadění uškrtit. JCB se zaizolepoval tak, že vypadal, že už ho nikdy nikdo neodizolepuje. Faninka si obula kačenky jako imitaci brankářských bruslí, zatímco brankář Východu tuto součást výstroje postrádal. Na stole se tam povalovaly erární dresy se jmény Procházka, Patera, Mařák, Bělohlav, Čechmánek, asi už je tam nikdo nechce:). Zjistily jsme s holkama zásadní nedostatek v zázemí stadionu - nenašly jsme toalety pro dámy!!! Při nejbližší příležitosti na to musím upozornit GM, aby do příští All-OHF-Game byla závada odstraněna. Jinak můj dojem je, že do toho prostoru se 20 chlapů Opravdových Hokejistů se všema opravodvým hokejovýma krámama prostě nemůže narvat. Musím se optat.

...vstávajte, Vsacané, bitva začíná, nad hlavú vlaje nám prapor Vsetína...
Mužstvo Východu okupovalo střídačku hostů, čemuž se někteří z nás divili, ale LiborHAV prohlásil, že on se tu nikdy nebude cítit jako doma, protože jeho Panteři ještě ze vsetínského ledu nedovezli ani bod:). Následovalo lehké rozbruslení, u kterého jsem si opět ověřila, že není v silách normálního člověka ovládat v jízdě puk. Začalo se hrát. Zjistila jsem, že náš útok je vyloženě přehuštěn (asi 6 lidí), a tak jsem se stáhla do obrany, abych zjistila, jestli je to opravdu tak náročné, jak Hešák pořád říká. V obraně se mi opět vyloženě nedařilo, útočníci Západu mě ignorovali (JCB, Ssany), Hešák má pravdu, "beci maj těžkej život", a tak jsem se stáhla na střídačku. Zahájily jsme pak se Zdenkou, Ivou a Fany protestní krasobruslení.

...nešetří nikoho dycky, když do toho dú. Valaši, dú, všecko vyhrajú...
Iva se pak poprala s Georgem, protože mu záviděla, že on, ač nepříliš dobrý bruslař, byl zdravotnicí Jituš (občerstvení bylo zajištěno z flašky švestkového destilátu) dopraven před bránu Západu a podařilo se mu, na rozdíl od Chvili, vstřelit důležitý gól. Nejdřív Chvili vysvlékla George z Dopitova dresu, poté ji George uchopil za nůž brusle a hodil přes mantinel na střídačku. Chvili tak má na mikině posvátnou špínu z Lapače a, kdoví, možná i plivance hvězd světového hokeje:).

...tací sa nerodí na rovině, co rostú na horách, na Vsetíně...
Pobíhala jsem mezi ledem, šatnou, střídačkami a "boxem časoměřičů", kde se svých rolí ujali Mishanek a Dark. Díky tomu mám z Lapače daleko bohatší zážitky než ostatní. Jak víme, ten den se naši (rozuměj vsetínští) hokejisté opět neúspěšně pokoušeli uspět na Crystalexcupu v Trenčíně. Proto jsme s organizátory srazu byli zklamaní, že žádného Opravdového Hokejistu asi neseženem. Tudíž převeliké bylo moje překvapení, když jsem na chodbě potkala známý ušatý ksicht našeho (rozuměj vsetínského) beka Radima Tesaříka, asistenta trenéra pana Venkrbce a další z toho skutečného domácího týmu. Samozřejmě jsme neváhala a oslovila pána, který vypadal, že k týmu patří, protože tahal z autobusu spoustu těch krámů, co oni s sebou vozí. Vylíčila jsem mu, o co jde, pán byl friendly, ale říkal, že nikoho z kluků už asi dneska na led nedostane, ale podívat se na nás přijít můžou. A tak když na ledě byla vřava a všichni se honili na kusem gumy, já jsem si s naším (rozuměj vsetínským) obráncem Zbyňkem Spitzerem vykládala o úskalích ledního hokeje a nástrahách trenčínského turnaje. Zbyňa s Martinem Paroulkem vypadali fakt unaveně, a tak za chvíli odešli.

...falešné oči máš, za inýma, za inýma pozeráš...
Po telefonu jsem se dozvěděla, že Kloboučníci z Vršovic uhráli se Stavjaňovcema remízu a Orli v Pardubkách dostali na brka 8:4 a Hešák se mi svěřil, že "hrál, ale jako by ani nehrál", to jsem měla radost, že jsem na tom skutečně jako on:). Ovšem asi nejlepší scéna - Mishanek, telefon u ucha, nechápavý výraz:"..haloo..kdo??...Florida??!!.. NE!!..NEDÁME!!..koho??..Lener??..neznám!!..panter??..jaký panter??..tady tak leda medvěd!..nebo v Havířově...halo..no už mi to vypadlo.." Pak taky se Beník pokoušel lézt přes hrazení a nešlo mu to do té doby, než pochopil, že u toho musí mít hokejku:). Suter se popral se Ssanym, pak nás opíjel úplatky od svých zákazníků. Zápas skončil 14:10 pro Východ, ovšem všechny branky padly z postavení mimo hru, při přílišném množství hráčů na ledě, většina při postavení útočícího hráče v brankovišti a několik gólů bylo vlastních. Zápas byl ukončen ve 22:30 pro náhlou tmu, ale Rado byl mezi náma, tak nevím, kdo tu elektriku vypnul. I zavilí antifanoušci, jako např. Rado, uznali, že zelenožlutý Lapač se svou neopakovatelnou atmoškou má něco do sebe a naposledy jsme vtáhli hokejem nabitý vzduch vanoucí z ledu a střídaček. Vrátili jsme vypůjčené dresy a osádka babky byla v pořádku dopravena zpět na místo akce.

...vyzvonil jsem tajemství na vizovském náměstí, jsi čistá jak Vizovice, uchazečů bude více...
Tam už u ohně řádil Suter. Udělal oheň a pak spustil nekonečný repertoár sprostých slovenských písniček, čímž se stal hvězdou večera. Osobně jsem v tu veselou horkou letní romantickou noc spala asi tak hodinu.

...pročpak jsi to pila, babo hlúpá, dyž sa s tebú celý svět včíl húpá...
Ráno se mi před stanem naskytl milý pohled na Aleca, který v dresu Procházky spal jak mimino, pod hlavou smotaný dres Hniličky- Alec je prostě OHF :). Postrádala jsem svoji žlutou mikinu, smířila jsem se s tím, že jsem ji nechala na Lapaču a už jsem viděla, jaxe do ní oblíká nějaká ta naša (rozuměj vsetínská) hvězda, ale nakonec jsme ju našla. Všechny nás potěšila skutečnost, že o snídani je postaráno, a snídaně to byla hojná a sytá. Suter informoval, že "na raňajky je hociaký obložený papierový tácok" a byla to pravda:). Personál jsme si naklonili, ostatně jako na všech akcích, a tak bylo všecko v pohodě, pán domácí byl potěšen, když jsme mu předali přehledný seznam všeho, co jsme za noc zkonzumovali a stavěli se do řady vyrovnat všecky účty:).

...dajte mně svátek s takovú řečú, já nejsu ožralá, aj gdyž sa vleču, nechte ňa, nic vám nedlužím, enom ty nohy mně neslúži...
Po raňajkách se fórum usneslo, že i přes nepříznivé klimatické podmínky (jedním slovem hic jak sfiňa:)) se vydáme za krásami valašských hor, našej dočasnej otčiny. Alec hovořil o chladivém koupání a my mu uvěřili. Bylo divné, že se pouštíme do lesa zcela mimo jakoukoliv cestu, ale Alec je tu domácí. Nicméně po 15 min jsme se ocitli opět u chaty. Už tady nám to mělo být jasné, že to nemůže dopadnout dobře, měla jsem si uvědomit, že můj chabý organismus nemůžu svěřit do péče toho šílence, ale v takovém horku člověk nemyslí. Vydali jsme se po civilizované lesní cestě, která se stávala stále méně a méně civilizovanou, až skončila úplně. Svoji obuv jsem měla od bahna a Alec slíbil, že v tom rybníku si budu moct boty umýt, ale rybník furt nikde a pak zmizel i Alec. Už jsme udělali pět kroků zpět, když se zhůry od Wallyho ozvalo, že tam nahoře je ten rybník, a protože Wally je důvěryhodnější než Alec, ještě z posledních sil jsme se vyštrachali po strašném srázu a fakt - rybníček jako dlaň. Chtěla jsem Aleca zkopnout těma špinavýma botama z toho srázu, ale vypadal taky dobitě, taxem ho ušetřila. Beník prohlásil, že Kopakabana podle tohoto je úplná hadra, vtrhl do vody a dělali s Dafim a Qjetákem a dalšíma akfabely a Jožiny z bažin. Přestože jsem xR vysloveně zakázala fotit mě v negližé, několik fotek prosáklo na veřejnost. Tato aktivita a litrová láhev vody, kterou jsme s Jituš prozřetelně vzaly s sebou, mi zachránila život. Úžeh a dehydratace jsou sfině.

...nekoho iného zkuste si všimnút, mně néni do tanca, mosím si zdřímnút...
Cesta zpět byla taky strašná, nejrychleji v tom hicu šel Qjeták, kterého hnala představa, že na něho v táboře čeká Kvítečko. Dorazili jsme v poledne a byli úplně KO. Po lehkém obědě všeci spali nebo klimbali. Odpolední klid rušil jenom strašlivý zvuk signalizace, že uvnitř chaty zvoní telefon. Chvili furt nevěděla, co to je, taxme jí namluvili, že je to znamení, že na Vsetín zrovna přijel vlak:). Dále rušil Alecův mobil, na který furt volal Roj a informoval o svém posunu ve směru k nám. Jinak byl klid, dokonce i Zbycho byl zticha:). Den tedy proběhl ve znamení odpočinku, pocení se v horku, popíjení všeho možného, povídaní, kecání, zpěvu, hrátkách se psy a tak.

...hrajeme, zpíváme dycky zvesela, není tu na světě lepší kapela...
Večer se trošičku ochladilo a bylo fajn. Zaplál oheň a nezničitelný Suter poté, co se prospal, zase spustil ty svoje odrhovačky. Zaujala mě zejména ta, jak tam zpíval, že bude mít děti s mrtvolou nebo tak nějak. Velice vesel byl Ssany, který se stal inspirací pro dorazivšího Velkého Náčelníka. Roj, když viděl Ssanyho, rozhodl se ho v tom nenechat samotného, koupil si litr fernetu a litr vína a taky pak podle toho vypadal.

...tak sa mně montovat do spaní, nemáte v sebe kus uznání...
Ssany potom ležel a spal u ohně a Faninka všechny přicházející prosila, aby jí nekopali do řidiče. Zábava byla bujná, ale boj s únavou z horka, neprospané noci a vyčerpání po pochodu jsem vzdala v jednu hodinu s půlnocí. Asi ve tři mě probudil strašlivý, ale opravdu strašlivý Rojův řev o tom, že rád chodívá noční Prahou, pak chrápání nějakého medvěda, Chvili stěhující se zas kamsi jinam a pak už nevím.

...uvázali kozu u trna, ona sa jim v noci utrhla...
Slunko už zas pařilo, když se Iva přišla rozloučit, že už se Sutrem odjíždějí. A to byl začátek konce. Sbalili jsme stany, všechny krámy a postupně se loučili. Ještě jsme absolvovali exkurzi po chatě v rekonstrukci a dozvěděli jsme se, že to tu je teď otevřeno pouze a jedině kvůli nám, ale za rok už to bude s plným luxusem, něco jako na Moravské ve Špindlu. A tak odjeli Sutráci, Budějovičáci (JCB, doufám, žes našel ty doklady!!!), Alec s Maxi a osádka "babky". My s RTD a Wallym s obavami sledovali stav našeho taxikáře Velkého Náčelníka, který po náročném programu vypadal velice, ale opravdu extrémně špatně. Ale vzmužil se, cestou jsme si dali pár odpočinkových zastávek, hledali jsme ho ztraceného okolo motorestu na Syrákově, za Zlínem se vzpamatoval už úplně a všecko dopadlo OK.

Poučení z této akce:

...gdyž negdy dondete do Vsetína, když je tam teplo, aj gdyž je zima, dycky vás vítajú dobří ludé, že nejak bylo a nejak bude. Zkama ste došli sa neptajú a hned vám uzené dávajú...

- texty v textu jsou texty písní skupiny Fleret, Javory a valašských lidových písní, místy mírně upravené,tak pardon a děkuji-

Švejkova Budějická anabáze hadr...

(qjeták napsal co bylo před cábem a po cábu.. začalo to čtvrtečními narozeninami Gintomika...)

...a tak sem jel....
Ale popořade. Nejdřív jedna rize soukromá, neOHFácká akce.
V outerek sem se vod Sidáka na Xku dovědel, že ve štvertek přijede do Čpinllu s Gintomikem, a že tam bude akce, jak hrom, ať neváhám a valim nach Morauská. Neváhal sem a valil. V pět sem byl na autobusáku ve Čpinllu. Šel sem do hospody, kde zarába Jirka ( ta hospoda, co sme se tam se Špinlloněm vožrali před srazem:-)) ), ze votamtaď zavolám panu P.K.. Dal sem si jedno, druhý, třetí...pak sem si spoměl, že mam zavolat Špindláka, aby si pro mě přijel. Za chvíli tady byl jako na koni...teda vlasne jako na Justýnce. Jirka ho ešte sjel za to, že chce nový povlečení, ze todle už má celí pro...:-) A tak už nebránilo nic tomu, vyrazit na Morauskou.
Tam nás Ledis (barman) uvítal slovy..Jezišmarjá..Qjeták..vyvalte sudy:-)). Za chvili volal Tomik, že je u brány, a že je za chvíli nahoře. Tak sme vyšli já, Špindlon a sklenený voko ven a čkali sme do kouta....teda čkali sme na gintomíka.
Za chvíli se přiřítili čtyři vylízaný píči na chladiči (tak řikal Zuzčině Renaultu na lízing:-)) ) a z něj se vyvalil s hurotem tomík se zuzkou. A šlo se chlastat. Pak prijel Big s Luckou, Raul, Tdk se svou polovičkou..a nakonec hřeb vecera Sid s Ájou. A bylo vymalováno. Doslova a do písmene. Po pulnoci Tomík postavil na stůl strašně lahví šáňa a jedno po druhym tam pěkně vybouchal. Pak rozlil do sklenicek. Sme si tukli a Gin šel k Sidoj a poudá mu: "Romy..čoveče, tebe sem moc nepostříkal" a chrstnul mu skleničku do xichtu:-) No a pak se chlastalo a kalilo a zpívalo. Zavedli sme družbu s asi 60ti letým němčourem, ze kterýho vypadlo, ze je z Hannoveru. To sme privítali popěvkem Maine liebe Mája a Kom Kárl, kom.-)) Jeho syn to natácel na svoje nemecký sklenený voko, takže máme mezinárodní vostudu. Alex (ten skopčák) si s náma zaspíval Litvínov, heja, heja Litvínov a šel tuhnout. My ne:-). Špindlon zcela opilý volal své provozní, já zcela opilý volal svoji ségře, popovídal si s ni i Sid a Tomík ("Nazdar Qjetákova ségro..já bych se s tebou chtěl pomilovat":-)) ). Zavolali sme Qítušce, které bylo sotva rozumět a povidala pořád něco o litru Frankovky nebo Francovky :-))Sidák si natrh prd....kalhoty a tak sem ho za ně chyt a rozšňáp je celý. Dal si na hlavu moji tamburínku a ďál Ježíse v lehké vycházkové trnové koruně:-)) No prostě kalba, jak sviň. Ani nevim jak, ocitla se moje hlava v akvárku a já začal rybičkám zpívat Visáče:-)) Druhou sloku zařídil Big.
Kolem šestý sme si řekli, že si dáme panáčka na dobrou noc...z jednoho se stalo deset. Ale nakonec sme se vydali na strastiplnou cestu do horního patra. Me cesta zmohla, a tak sem si ustlal na rohožce pokoje č.5:-))
Vstali sme v 8:00. Mě bylo výborne, Šspindlákoj taky, protože večír "vracel školný":-)) Pak pořád řikal, že už neni ředitel, že si myslil, že mluví s provozní a von to byl jeho šéf:-)) Tak sme posňídali...já měl rohlík s máslem a ...pejvo:-) Šli sme si sednout ven. Pak přišel Alex se synem. SŠli na tůru. Ukázali nám, co večír natočili a my sme je ujistili, ze vyhrajou v Bitte lechen ( nemecká obdoba Neváhej a toč:-) ). Dali sme si panáky, samozrejme, že Jablíčko, pro který musel Ledis speciálne dojet, protože sme jim vypili všechny zásoby..tušim, že 7 lahví.
Nejdřiv vodjel Raul nevim s kym (myslim, že s Tdk). Kolem poledního sem nased do rencka a vyjeli sme s Tomíkem a se Zuzkou smeěr Bérno. Cestu sem napůl prospal. Ale nakonec sme se ve třičtvrtě na pět ocitli před Brněnckym obchoďákem Olimpia. Rozloučili sme se a já jel MHD do centra Brna. Tam sem lítal z autobusáku na vlakáč a zpátky a hledal ideální spojení do Vsetína. Nakonec sem se rozhod jet vlakem. Zavolal sem Alecovi, kde sem, a že nevim, co tam dělám.
Vlak měl vodjíždět v 19.00, ale měl hodinu spozdění. Ale nakonec sem vyjel. Cesta byla nudná a já si v zápalu boje nekoupil žádný lahvouty. Ale nakonec sem dorazil do Hranic na Moravě. Tam sem čekal 1 1/4 hodiny na pířpoj do Vsetína, znova zavolal Alecoj. Nakonec sem se v pul jenný vocejtil tam, kde se hraje nejlepčí hokej. Ve Vsetíne. Vylez sem z nádraíž hledajíce foun. Potkal sem ňákýho ogara s ďůčištětem a zeptal se, kde ho nandu. Řekli, že mě tam dovedou. Tak sem se dostal před kino Vatra a znova, tudíš opakovaně zavolal Alecoj. Řek, ať čkám u Komerční banky. Vysvětlil mě cestu, ale já se vocejtil zas u nádraží a tam sem potkal zas ty dva a prozměnu sem se jich ptal na banku. Tak mě tam zas dovedli. DĚKUJI OGARE S ĎÚČIŠTĚTEM!!:-)) Tak se přiřítil Sany s Alcem a vyrazili sme na Cáb. Projeli sme jednu RZ z Valašský rally a nakonec sme se vocejtili na mejstě. Vylez sem z auta a pozdravil svým osobitým " DOBRÝ DEN, MILÝ SOUSEDÉ"!
Co se dělo na srazu víte, tak vo tom nebudu psát. Snad jen...děkuju Zdeničko a Qítuško...depka je svině...

...a tak skončil sraz na Vsackym Cábu.
Nakonec sem se stejne na Lapač dostal, protože si tam Smail šel pro ňáký věci a my se šli kouknouť na utkání malejch haverlantů Vsetín - Třinec. Paksme šli do hospúody a vyrazili na vlak...

Cesta dlážděná krví.

(25.8. QJETÁK + Smajl) Budu vám vyprávět příběh katastrofický, ba přímo hororový, který se skutečně stal hrstce hrdinných OHFáků cestou vlakem IC ze srazu na Valachách.
Cesta samotná začala celkem v poklidu. Jedinou vadou na kráse bylo asi 15ti minutové zpoždění rychlíku Košice - Praha. Rychlíkem, který se nám měl v několika následujících hodin stát osudným... Jelikož sme měli místenky po třech, rozdělili sme se na dvě tříčlenné skupinky. Zatímco Hroch Maxička a Zdenka byli v kupé, Já, Smail a Sparanka sme si vybrali místa ve velkoprostorovém vagónu I. třídy, který byl zařazen na konci soupravy.
Cestou z jídelního vozu jsme náhle ucítili takový divný pach, linoucí se z venku, ale nevěnovali jsme tomu pozornost. Šla s námi i Maxička. Jen co sme si sedli, cítili sme opět ten smrad, tentokrát se ale nerozšiřoval zvenčí, ale i útrobami rychlíku. Za malou chvíli se vagón zaplnil hustým bílým štiplavým kouřem. Panika, nervozita, chrchlání. Maxička se zvedla a utíkala kalupem do svého vagónu. Náhle zařval:" Ve vagónu před náma hoříííí!!" Ostatní lidi začali panicky lítat po vagónech, kobrtali, padali, šlapali po sobě, prali se o to, aby se mohli dostat ke dveřím vagónu a pokusit se skokem z jedoucího vlaku zachránit holý život... Vykoukl jsem oknem a dostalo se mě hrůzné podívané. Výjev jako z Apokalipsy. Z vagónu před námi šlehaly plameny do výšky snad 10ti mětrů a olizovaly další vagón. Suchem posledních dní vyprahlý vůz chytil jako krabice z papíru. Lidé vyskakovali z oken a jejich těla bezvládně dopadala na kolejiště mezi vyhýbky. Vlezl jsem z5 do vozu a uplně sem strnul...všude kolem plno krve z těl, které nejevily známky života... Vymlácená okna, vypáčené dveře. Sesedli sme si se Smailem a s Sparankou na jedno sedadlo v očekávání věcích příštích. Při projíždění jednou zatáčkou se začala celá souprava povážlivě naklánět...uslyšeli sme divné zvuky a hned potom ránu...jeden z hořících vagónů vykolejil a vzal sebou i zbytek soupravy. Házelo to s náma po celym voze, padali sme na soubojem zohavená těla...Vlak se zastavil....prázdné ticho....z dáli byl slyšet chroptivý pláč, který však za chvíli ustal... Bylo slyšet pouze lupání ohně, který se šířil...vylezli sme rozbitým oknem...venku sme se setkali s ostatníma ohfákama...
Za chvíli se z dálky přibližovalo houkání hasičských Dennisů, záchranek a flojdů. Nastal strašný chaos a zmatek. Všude se motali hasiči a kobrtali vo "Céčka". Šel sem za jejich velitelem a ukázal mu svoji průkazku SDH Horní Branná. Na jeho obličeji se objevil úsměv a řekl:" Zaplať pánbů..aspoň někdo, kdo tomu rozumí. A jak sem slyšel SDH Horní Branná má za poslední léta výborné výsleky..nyní jste mým nadřízným..." Ale já mu řek..." Ne...nechci..takovýdle malý věci nědělám.." a odešel sem za ostatníma. Řekli sme si, že nám tady už nic nedaj a vyšli jsme směrem Praha. Ještě jednou jsem se otočil směrem k havarovanému vlaku...všech deset vagónů i s mašinou leželo na boku a bylo v plamenech. Sanitky pomalu odjížděly a vystřídali je Havrani.
Zasunul jsem si došosu hasičskou legitimaci a šel s ostatními vstříc zapadajícímu slunci...

Zápis z All-OHF-Game na Lapači

VÝCHOD vs. ZÁPAD 14 : 10

Sestavy:

VÝCHOD - Čenda (G) - (D, F) Libor HAV, Zbycho, Chvili, Alec, Lulajz, Suter, Beník, Zuz, Martin (od Smaila), Bathed, GeorgeVIT, Bathedek, tata od Aleca, Mishanek

ZÁPAD - Faninka (G) - (D, F) Smail, Maxi, Fany, Ssany, Oggi, Wally, MartinCB, JirkaCB, xRadis, Hroch, Zdenka, Dafi, chlap v šusťákách (snad smajlův kolega z práce)

21.15   úvodní buly
21.18   1:0   LiborHAV (bez as.)
21.19   2:0   Lulajz (LiborHAV)
21.27   2:1   JirkaCB (Faninka)
21.36   3:1   Alec (Bathed)
21.37   3:2   Hroch (Bathedek, JirkaCB)
21.44   4:2   Benik (Benik)
21.46   4:3   JirkaCB (xRadis)
21.49   5:3   GeorgeVIT (Alec)
21.50   6:3   Suter (LiborHAV)
21.58   7:3   Alec (Bathed)
22.01   8:3   Alec (LiborHAV)
22.04   8:4   Oggi (xRadis)
22.04   9:4   Alec (LiborHAV)
22.05   10:4  LiborHAV (Zbycho)
22.08   11:4  Lulajz (Bathed)
22.14   11:5  Dafi (Wally, xRadis)
22.17   11:6  Smail (Oggi)
22.18   12:6  Lulajz (LiborHAV)
22.20   13:6  Alec (Lulajz)
22.21   13:7  Oggi (Hroch)
22.25   13:8  chlap v usákách (Fany)
22.26   14:8  Martin od Smaila (bez as.)
22.27   14:9  chlap v usákách (Wally)
22.29   14:10 Smail (JirkaCB)
22.30   zápas ukončen pro tmu

Vyloučení: 0-0

Román od RTD

Už velmi dlouho jsem chtěl napsat reportáž. V podstatě už od svého památného prvního litvínovského srazu. Ale co čert (nebo spíš RTD) nechtěl, nikdy jsem nepřekonal svou, v Jihlavě už pověstnou, lenost. Ale dnes je to o něčem jiném. "Než pracovat, to raději něco napíšu": řekl jsem si dnes ráno po příchodu do práce a tak vzniká tato reportáž. Za případné chyby a nejasnosti se už předem omlouvám, ale prostě v tomto horku můj mozek občas vypne (ostatně, jako kdykoliv jindy).Ale dost zbytečných slov, jedeme na sraz...

Den 0. aneb vše začíná...
Člověk by řekl, že když jde o víkendový sraz tak vše začíná v pátek, ale to by byla velká chyba. Jak jde o sraz OHF, musí se člověk patřičně připravit. Snad i proto jsem byl domluvený s (teď udělám KADLECOVI radost :c))) ) Wallym, že přijede už ve čtvrtek a něco podnikneme. Sraz byl v 19:45 na obvyklém místě na jihlavském náměstí. Protože jsem zvyklý všude být raději o něco dřív (tedy, když zrovinka na akci nezapomenu), byl jsem zde už v 19:30. Díky tomu jsem čekal na Wallyho přesně 45 minut. Nevím jak vy, ale jestli já nemám něco rád, tak je to čekaní. Nevěděl jsem, co se děje a tak mě napadaly rozličné myšlééénky, např. že se mu určitě muselo něco stát, nebo že se zapomněl u nějaké uživatelky (Wally: to by jsi mi snad neudělal, no ne?). V každém případě jsem vážně uvažoval o tom, že zavolám vedoucí, zruším dovolenou a místo Vsetína navštívím svou oblíbenou prodejničku. Ještě že se mi po nervydrásajícím čekání rozezvonil mobil a na konci drátu (hele, dá se tohle použít u mobilního telefonu???) nebyl nikdo jiný než Wally. Prý zpoždění vlaku (no jo, co chtít po ČD - to jsem zdaleka netušil, jaké nemilé překvapení mě od ČD čeká) a kde prý jsem. Řeknu vám, není špatné si volat s někým, koho vidíte a kdo je od vás vzdálený cca 20 metrů.
Po štastném shledání jsme se rozhodli (no v podstě jsem to rozhodl já), že se dnešní program ruší a jeli jsme domů. Po cestě nás ještě stačila zastihnut drsná přeháňka a tak jsem si řekl, že nám to opravdu hezky začíná.

Den 1.
a)cesta - "i cesta může být cíl..."

Páteční ráno nás přivítalo opravdu pěkným počasím a tak jsem se trochu uklidnil. V 11 jsme se dostali na nádraží, v 11:20 konečně přijel rychlík od Plzně (který měl z Jihlavy odjiždět v 11:08 - opravdu jen mě vždy překvapí neuvěřitelná přesnost ČD?) a tak jsme nasedli do kupé, které Wally vybral a po několika minutách čekání (??? - proč to) jsme se konečně rozjeli a já jsem si pořádně prohlédl osazenstvo našeho kupé. Maminka a dvě dětičky, to by mohlo být v pohodě. Nebylo! Já mám opravdu rád děti, ale když začnou dělat takový borčus jako tyto, obvykle se z melancholického strýčka Johna (z Jamajky - tímto zdravím Wallyho a jeho oblíbené Vengaboys) stavá cholerický tvor skřípající zuby (v tom lepším případě) a hledající, čím že by se ty děti dalo definitivně umčet. Naštěstí rodinka se před Třebíčí (kterou opravdu nemám rád - Jihlava zdraví Třebíč - přijeďte k nám, máme vám ještě co vracet!!!) zvedla, čímž se naše kupé vyprázdnilo a tak jsem se mohl krááásně natáhnout. Jak dlouho? Ano pouze do Třebíče. V ní do našeho vlaku přistoupila dvojice se psem, která se začala hned pochopitelně shánět po místě. Už méně pochopitelně se zachovala ona s této dvojice, která se hned rozehnala k našemu kupé se slovy: "Chlapci se tam nějak moc roztahují, tak to teda ne..." a naší pohodu rázně ukončila.No mohl jsem jí mít rád?
A tak vlastně zbytek cesty do Brna poběhl v bojovném tichu z naší strany a pohodovém rozhovoru ze strany párečku.
V Brně vlak končil svou pouť a tak jsem se chca nechca (no samosebou nechca) musel zvedat.Ješte před tím, než jsme se definitivně oddělili od "našeho" párečku jsem si potvrdil svou dosavadní nejistotu. Ano, jedině já a Wally jsme viděli Bixi díky vsetínskému srazu. Sice jsme jí viděli cestou z Třebíče do Brna a v podobě psa (kdyby alespoň fenky, ale Bixi tohle? - zdravím Bixente - doufám, že příště opravdu dorazíš), ale i tak! :c)))
V Brně jsme měli na přestup asi 15 minut a tak jsme si v pohodě našli správné nástupiště, správný vlak a správné kupé (vždyť jsme byli v kupé s 2 uživatelkamy našeho věku - muže být něco lepšího?) ale radost netrvala dlouho. Zjistil jsem totiž, že jsem v předchozím vlaku zapomněl tyčky ke stanu (bez nichž je stan nepoužetelný) a tak jsem běžel (já a bežet? Kolik OHFaků tento zázrak už vidělo?) zpět. Bohužel pozdě, vlak byl pryč. Vrátil jsem se zpět k Wallymu a uživatelkám (které měli ze všeho velkou srandu - tímto je zdravím - snad někdy příště!) a byl jsem se vším natolik smířen, že jsem byl ochoten pokračovat v cestě - což se v podstatě rovnalo jisté smrti - stan nebyl můj a majitel by asi tyčky nerad postrádal. Wally však zachoval chladnou hlavu, donutil mě vystoupit a zahájit pátraní. Co vám budu vykládat (a dál vás nudit pouhou cestou na sraz), kdo zná české dráhy umí si představit, jakou práci dalo zavazadlo najít. "Ochota" některých lidí od dráhy mě zarážela. O to víc děkuji paní od ztrát a nálezů a panu průvodčímu, kteří byli skvělí a jen díky jejich pomoci se dobrá věc podařila. (tímto je chci pozdravit a ještě jednou poděkovat - jen díky vám věřím tomu, že se s ČD dá někam cestovat)
Po 2 hodinovém zdržení jsme pokračovali dál. Vlak do Přerova byl jakýsi prázdný a tak jsem poznal i krásu cestovaní s ČD - ta pohodaaa je nepopsatelná. V Přerově nás čekal poslední přestup a pak vzhůru do Vsetína. Na tuto část cesty mám 2 vzpomínky. 1. RTD projíždí Valmezem - jsem velký fanda skupiny Mňága a Žďorp a tak k tomuto místu cítím jakési posvátné pocity. (zdravím Mňágu - hoši, jste skvělí, jen tak dál!) 2. trojice uživatelek - Wally se mi v Brně přiznal, že jediná věc, která ho mrzí na našem zdržení jsou ty dvě uživatelky, které zmizely společně s naším prvním spojem do Hranic. Protože jsem se cítil tak trochu provinile a protože, co si budu namlouvat, jsem byl z vývoje kolem těch uživatelek taky trochu zklamán, uvítal jsem, že si k nám později připojila dokonce trojice (lepší výber, že?) uživatelek. Opět má radost neměla dlouhého trvání. Když si holky vytáhly dvě láhve Zubra (kde se vlastně vyrábí tohle "pivo") cítil jsem jako abstinent jisté opovržení. A když si ty dvě láhve otevřely za pomocí zubů bylo po jakékoliv touze po seznámení. Jen jsem pohledem zkontroloval Wallyho a řekl bych, že to cítil podobně. Ještě že za chvíli vystupovaly a ještě o chvilku déle jsme se objevili ve Vsetíně.

b)OHF All stars 2000
Jestli bylo na tomhle srazu něco opravdu důležitého, byl to bezpochybně samotný zápas mezi domácím Západem a hostujícím Východem (ne, opravdu jsem se nespletl, na vsetínském ledě byl domácím celkem překvapivě Západ - já si to vysvětluji tak, že se ve Vsetíně cítí letos každý sparťan - těch bylo v západním mužstvu opravdu hodně - jako doma!)
Oficiální zápis (společně s výsledkem utkání) bude jistě někde kolem této reportáže a tak sem napíšu pouze pár momentů, které mě zaujaly:

1.Suter jako dokonalý hokejový číšník - nevím, jestli byl na utkání "hokej trochu jinak", nebo jestli je nápad s rozvážením alkoholu přímo po ledové ploše (ale na ledě přeci chutná nejlépe pouze Fernet, ne?) jeho, ale určitě byl přivítan velmi pozitivně a je celkem dost pravděpodobné, že se ujme i pro další utkání. (zdravím Šutráka - to víš, chtěl jsem tu mít i pozdrav do zahraničí - kdyby náhodou skončil tento článek na www.world.ohf.cz)

2.Beník, jako dokonalá hokejová osobnost - aneb, kdo jiný dokáže dokonale bavit obecenstvo a přitom být snad u všeho důležitého. Já osobně bych řekl, že výkon, při kterém dá Beník góla po přihrávce Beníka, je prostě předurčen k zviditelnění. (zdravím Beníka - hele, je možné tě získat jako největší posilu před začátkem sezóny do Jihlavy?)

3.Iva, jako dokonalá vsetínská houska - vidět Ivču jinak než v pozici ležícího (dobrá, někdy sedícího) střelce bylo velmi obtížné. (zdravím Ivču - kdybys měla někdy čas a chuť hrát hokej, nechceš to zkusit v Třebíči? Možná by potřebovali "posilu" tvého formátu!)

Prostě a jednoduše, hokej byl super, nechyběly krásné hokejové momenty, nechyběly bitky, bylo tu i něco víc. Kdo byl na nějakém zápase OHF ví, jak to vypadá, kdo nebyl nemůže atmosféru pochopit. To se musí prožít...

c)po zápase, aneb co dál?
Skončil zápas a celé OHF se odebralo na Cáb. Ja jsem jel s Radem a zavzpomínal jsem si na Velehrad - ano, právě s tímto řidičem jsem vyhrál Rally Buchlov. I zde jsem čekal nějaký závod, ale všichni se už vyblbli na ledě a tak cesta proběhla celkem v pohodě.
Při dojezdu na Cáb jsme museli s Wallym postavit stan. Myslím si, že nám to šlo docela dobře (na to jaká byla tma), ale i přes to se půlka OHF bavila pozorováním naší práce. Speciálně bych vzpomněl Dafiho, protože právě jeho komentáře byly slyšet nejvíce. (zdravím Dafiho - příště si počkám na tebe a nepřej si mě... :c))) ) Když jsem však chtěl pozorovatele obejít s klouboukem (vždyť jsme byli lepší než kino) najednou nikdo nevěděl o co se jedná, no nic, příště si to pohlídám lépe!
Potom, co jsem se konečne ubytoval jsem zašel do chaty a zjišťoval jsem, co a jak. Mezi tím někdo rozdělal oheň, u kterého se postupně sešlo celé OHF. Ale to už byl vlastně další den...

Den 2. vedro, pot a OHF
Jak už jsem psal, sobotní ráno jsme přivítali u ohně. Psát o tom, jak takový oheň vypadal by zřejmě bylo nošením dříví do lesa a tak raději napíšu, že spoustu lidí zklamalo to, že se chata zavírala už v jednu hodinu a že se tedy museli nakoupit zásoby na celou noc. Jsem sice abstinent, ale slyšel jsem, že čepované je čepované a tak se lidem ani moc nedivím.
Asi tak o půl třetí ráno jsem šel spát a co se dělo potom opravdu nevím. Vím jen to, že mě ve tři ráno vzbudil Wally s tím, že u nás ve stanu bude spát Iva. A vzhledem k tomu, že se za naším stanem chystali ke spánku Dafi a Jituš, rozjela se u našeho stanu menší debata, kterou rázně ukončila až Zdenka (zdravím Zdenku - my už budeme příště hodnější).A pak jsem spal, spal a spal až do rána...
Ráno jsem se vzbudil mezi posledními. Ze stanu se mi vůbec nechtělo a tak jsem se vyhrabal až ve chvíli, kdy se začalo mluvit o jídle. To víte, taková snídaně, to je věc...
Po snídani se začlo mluvit o tom, že se půjdeme někam koupat. A hurá, už v 11 se vyrazilo na cestu. Alec (zdravím - sraz byl opravdu fajn) byl většinou varován, že by mohl dopadnout jako Špindlák. A pro jistotu se několikrát ozvalo: "Zabijeme Šindláka". Ovšem téměř všichni jsme věřili, že se Špindl nebude opakovat. O to větší překvapení nás čekalo ve chvíli, kdy jsme se po přibližně 10 minutách cesty stočili a vraceli jsme se k chatě. Když jsme se vrátili a dali se na jinou cestu byla ta zacházka označena za "zahřívací kolo" a čekalo se, jak to půjde dál. Asi tak po hodině bloudění v lese, na loukách a silnici jsme všichni začali vzpomínat na Špindláka. Jituš (zdravím) prohlásila, že Špindlák alespoň věděl, kam se jde a ne jak Alec, který bloudí a doufá, že najde cestu.Několikrát se ozvalo "Zabijeme Aleca" a ten se tak zalekl, že se raději ztratil.Když už Ssany začal formovat opozici, do které se zapojila Zuz, George Vit, já, Jituš a ještě pár lidiček (promiňte vy na které jsem zapomněl, ale opravdu si nemůžu pamatovat všechny) objevil se Alec na svahu jednoho kopce a tvrdil nám, že už to objevil. Nikdo z naší opoziční skupinky mu nevěřil a tak musel přispěchat Wally, který slova Aleca potvdil. Ssany (zdravím "azbestové koule") si vzal do ruky velký kámen a prohlásil, že to je jeho poslední argument a že ho nepustí, dokud nenajdeme vodu. Vyštrachali jsme se na svah a zjistili jsme, že Alec nekecal. Došli jsme k vodě, udělali několik fotek, vykoupali jsme se a šli jsme zpět. V té chvíli se skupinka rozdělila na několik menších. Já a Květák jsme šli vepředu a mysleli jsme si, jak přijdeme suvereně první. Po čase nás došli Dafi s Wallym a tak jsme se v táboře objevili jako 4 člená skupinka. Hlavní peloton dorazil o pár minut déle. Co ale dělat? Bylo obrovské vedro, většina z nás šla spát, zbytek někde klimbal, Sutrak rozléval Metaxu a všichni jsme nadávali na počasí. Je vidět, že OHF není stavěno na léto, daleko víc nám sluší zima, led a hlavně hokej.
Nerad bych zapomněl na to, že během dne přijela na sraz Kvítečko a odpoledne se ozval Roj s tím, že ho máme večer čekat.
Když přišel večer, rozdělili jsme na 2 skupiny. První, kde jsem byl já se Ssanym, Wallym, Ivou, Vykuk, Dolly, Dafim a Jituš se sešla u ohně, druhá, ve které byl zbytek, seděla před chatou na lavičkách. Jituš přinesla k ohni svou slivovici a tak se kolem ohně rozjel vlak z Vizovic. Nejdříve jezdil zcela pravidelně, stavěl skoro na každé zastávce (mimo mě a Jituš), ale pak se Iva rozhodla, že je depo a tak láhev kolovala po ose Iva, Dolly, Vykuk - potom nám však láhev půjčili a Dafi s Ssanym nezaváhali a zbytek obsahu zmizel v nich. Potom se dostala na řadu finská vodka a tak po pravidelné trase začal kroužit finský expres. Pak tam kolovala ještě jedna láhev a tak se nemůže nikdo divit, že Ssany vypadal tak, jak vypadal = absolutně "v náladě".
Později večer přijel Roj a já jsem neváhal a zamluvil si odvoz domů - ČD jsem prostě přestal věřit.
Jak vypadal další průběh večera nemužu psát, protože to prostě nevím. Šel jsem spát a probudil jsem se pouze ve chvíli, kdy šel spát Wally. Od něj jsem se dozvěděl, že se mluvilo o tom, že mě chce OHF opět opít (opět bez úspěchu :c))) - važení, to je výzva!!!). A pak přišel spánek, ze kterého jsem se probudil až další den.

Den 3. cesta zpět
Další den mě vzbudila v 8 hodin Ivča, která se přišla rozloučit. Kvůli ní jsem vyskočil rychle ze spacáku, ale než jsem přišel k autům, byl už Sutrak rozjetý a tak mi nezbylo než uskočit a zamávat na rozloučenou.
Během dne se rozjižděli všichni domů, já jsem si připomněl jak že se v autě vlastně couvá (zdravím majitele auta - teda Roji, ty jsi mi věřil? Já jsem ale seděl v autě naposledy v lednu letošního roku) a podle názoru všech zúčastněných se mám ještě na co rozpomínat. Pak bylo už 11 hodin a já jsem stále nevěděl, jestli je Roj schopen cesty domů. Vypadal neuvěřitelně bledě a bylo jasné, že cesta bude ještě zajímavá. A taky byla! Když jsme byli na hranicích mezi Vsetínem a Zlínem, rozhodl Roj, že bude přestávka, zastavil, lehl si vedle silnice a řekl, že si tu schrupne. Vzhledem k tomu, že jsme byli u motorestu a vzhledem k tomu, že jsem potřeboval nutně vybočit, jsem zastávku celkem uvítal. Šli jsem tedy s Wallym a se Zuz do motorestu a dali jsme si občerstvení. Když jsme dojedli a dopili vše, co jsme měli, rozhodli jsme se, že pojedeme dál. Problém byl v tom, že jsme neměli řidiče. Roj byl totiž k nenalezení. Po drobné zachrané akci se Roj objevil a jelo se dál.
Když jsme jeli ke Starému Městu, pochopil jsem, že "tady jsem už byl" a sledoval jsem, co kde je. Opět jsem zavzpomínal na Velehrad, zvlášt pak, když jsme jeli kolem Buchlova. Malá rekapitulace všech hlášek na které jsme si vzpomněli zvedla náladu v autě, ale Roj stále nevypadal moc dobře. Po dalších dvou zastávách jsme se dostali do Brna, kde nás Zuz (zdravím a děkuji) pohostila pítím a buchtou. Pokecalo se o hokeji, počkali jsme až bude venku menší vedro a vydali se na zbývající úsek. Snížení teploty vzduchu prospělo i Rojovi a tak zbývající úsek zvládl proste perfektně a to i přes Velkou cenu, která se v Brně jela. V sedm večer jsme byli Jihlavě, rozloučili jsme se s Rojem a s Wallym zamířili k nám domů. A snad právě v tu chvíli definitivně skončil sraz OHF All stars Vsetín 2000. A tak by asi měla končit i má reportáž. Doufám, že se vám nezdála moc dlouhá a nudná, ale pokud snad ano, mám pro vás jednu dobrou zprávu. Minimálně až do dalšího srazu ode mě žádnou reportáž neuvidíte. :c)))

Zatím zdar OHF!!! (zdravím všechny, které jsem nepozdravil jmenovitě v reportáži)

PS:Pokud někdo z vás došel k závěru, že nemám rád České dráhy tak je na omylu, protože mi stejně příšte nezbyde nic jiného, než jet vlakem = AŤ ŽIJÍ ČD!!! (i když nejlepší vlaky stejně byly "z Vizovic" a "Finnish express")

CÁB 2000, aneb není nad to, když máš dobré kamarády
(reportáž z akce, na které jsem vlastně neměla být)

(22.8. Jituš) O své účasti na akci Vsacký Cáb 2000 jsem takticky mlčela, protože jsem věděla, že tentokrát nelze. Jednak se mi akce křížily, jednak jsem měla před sebou nějaké nepříjemnosti, které by mohly moji účast 100% vyloučit. Ovšem, když máš dobré kamarády, nemusíš se o nic starat.

Útok č. 1: Z několika stran se mi doneslo, že mě shání Ráďa. Náš telefonický rozhovor ve středu vypadal následovně:
J. - co potřebuješ?
R. - jedeš do Smetína? (hrubka, říká sa na Vsetín)
J. - nejedu, nemůžu
R. - pojeď
J. - no ještě nevím, víš, mi to nijak nevychází
R. - kdy budeš vědět, jestli pojedeš
J. - zítra ti brnknu
R. - o.k.

Čtvrtek:
R. - tak jedeš?
J. - možná, definitivně to budu vědět právě zítra (pátek) v deset, ale to ty chceš už jet, když já bych to eventuálně stihla až tak v jednu.
R. - super, stejně nepojedeme v deset, Libor přijede do Ostravy, tak v jednu (pak to bylo sice 13.30, 14.00).
J. - ale já ještě nevím
R. - tak ve dvě u mne doma
Opravdu - rozhovory na úrovni a naprosto jasné.

Útok č. 2:
DAFI - jedeš domů?
J. - nejedu, jednak se mi kříží akce, jednak mi není stopro.
D. - to snad nemyslíš vážně? Ráďa slíbil, že tě veme autem
J. - jo, ale chce jet už v deset, ale já bych mohla až tak v jednu nebo vás počkám u Lapača
D. - žádné na Lapači (následoval majlík s vypsanými spoji do Vsetína po jedné hodině odpoledne) - ty dvě hoďky ve vlaku snad zvládneš a pak se o tebe postaráme.

Fajn, nechala jsem se tedy zviklat a váhavě jsem kývla. Opravdu není nad to mít dobré kamarády, kteří za vás všechno zorganizují, ale že by se tak zeptali, zda to vyhovuje vám, to je jaxi mimo hru.

V pátek ve 14.00 jsem byla u Rádi. Pobíhal kolem otevřeného auta, ze kterého se linula ta správná hudba a mobiloval. Několikrát se ještě vrátil domů (peněženka, mobil, klíče) a se slovy ... a máš kořalku? .... mi zavřel bágl do kufru a odstartovali jsme jízdu známým stylem Relí Velehrad (pro neznalé věci - brzda, plyn, předjíždění v rychlosti 160 v zatáčce apod.). U havířovského nádraží byla první pausa, Ráďa klekl do prachu a začal s velkým chechotem odmontovávat SPZ a zkoušet překvapeníčko. Na mé upozornění, že to není zrovna vhodná činnost na takovém místě, nereagoval, od průšvihu nás zachránil Liborek, který se objevil velice rychle. A vyrazili jsme směrem na Třinec, kde na nás čekal Zbycho. Liborek (v živé paměti ještě nedávný boční střet se stromem) se zoufale držel, vpíjel do sedadla a zavíral oči, což jako by navigátor dělat neměl. Ale Ráďo svůj styl jízdy nemění, ve svých zásadách je pevný. Zbycho nebyl před hospodou, ani v hospodě, objevili jsme ho za hospodou u piva na čerstvém vzduchu. A už nám nic nestálo v cestě. Navigátor rozložil mapu a "škicle" od Aleca a jelo se. Pro kontrolu se během jízdy řidič cca 3x zeptal, zda jedeme dobře, ale navigátor to měl pevně v rukou, takže jsme dorazili na Dušnou, kde proběhla výměna SPZ a cestou - stylem jízdy i jinak podobnou Relí Buchlov ( s tím rozdílem, že jsme nepotkali v protisměru auto) jsme dorazili úspěšně na Cáb. První vítání, první pivo (všechno je jednou poprvé), čekání na ostatní - abychom pak mohli všichni večer vyrazit do kolně.

Do dnešního dne mi není jasné, kdo hrál s kým a proti komu. Jen vím, že Faninka byla "nepřítel" protože Alec a Liborek jezdili směrem na její bránu. A také, že Beník je nejlepší, protože stihl občerstvení u "pitného sudího", asistovat u branek, střílet je a nechat se ošetřovat u první pomoci. Zkrátka super. Kupodivu se nikdo nezabil, nikomu nic nezlomili, nevyrazili ani zuby ani oči, a večer jsme se všichni sešli na Cábu. A zase jsem si potvrdila, že není nad dobré kamarády. Po slibu Aleca, že kdo nemá stan, může spát klidně v chatě, jsem byla naprosto klidná. Bohužel jen do té chvíle, kdy jsem tuto větu řekla před obsluhou a majitelem chaty. Jo, klidně tam můžu spát, ale v "salonu", kde se čepovalo pivo a v případě, že se tam nechám zamknout od jedné v noci do osmi rána. Po ujištění, že se někteří o mne dobře postarají, jsem byla opět klidná. Večer, vlastně noc, probíhala podle ABŘ (ano, správně ř - jako řev) a já tedy bivakovala na předem pečlivě vybraném místě. Ovšem ráno jsem reklamovala - bylo mi sděleno, že kdybych se zbytečně nevrtěla, mohla jsem v klidu spát a ne ujíždět po svahu dolů do Vsetína (asi bylo špatně zakolíkováno, špatná opora či co - stejně to bylo jedno, protože když někteří přestali řvát, jiní začali bubnovat, takže furt pět).

Ráno moudřejší večera. Hned jak jsme vstali a posnídali, nějak kolem poledne, jsme se vypravili na Cábské oko. Opět klidná, protože Valašské hory sú moja otčina, nic sa mi nemože stať, najvyšší kopec je o polovinu menší než ve Špindlu a to přeci zvládnu, ne? Cestou mi hlavou šly ale různé myšlenky, od ... v Krkonoších nebylo až tak zle, až .... zlatý Špindlák! Nahlas jsme se ale Saníčkem editovali naši společnou knihu, kuchařku, s názvem "Alec na několik způsobů a vždycky jinak". Všechno jednou končí, takže jsme k jezírku přeci jenom došli, někteří se bahnili celí, někteří jen tak po kolínka. Na zpáteční cestě jsem už měla v hlavě jen jednu větu .... zlatý Špindlák! Odpolední spánek ale udělá divy, když se pak člověk nají a napije (na dluh, protože George spinkal déle než já a všechny moje věci byly pečlivě zamknuté v jeho Babče), dá si kávu (sice na sucho), dá se přežít všechno, i večerní kulturní program ABŘ - začalo to velice slibně, medově, sluníčkovým pitím (Tiborkovou Metaxou), Vizovický expres se mi naštěstí vyhnul, potkala jsem sice několikrát tři soby, před Amadeem jsme prchla. Jinak jsem zase naletěla, tentokrát Saníčkovi. Přenechal mi totiž velkoryse nocleh ve své moskytiéře. Fajn, neujedu, ať se budu vrtět jak budu chtít, je zakolíkováno a ještě navíc zatíženo DAFIM. Jenže to jsem netušila, že si beru nocleh v půjčovně zboží. Pravidelně, cca po 20 minutách, se ozval zvuk (do dneška ho mám v uších) rozepínaného zipu (někteří to zvládli napoprvé, jiní jedinci - snad pro radost z pohybu či příjemného zvuku - to opakovali asi 10x) a .... jéééé, tady se už spí, nezlob se, já si beru jen spacák, karimatku, spacák, spacák, karimatku, věci, kde má Ssany spacák? Vrcholem bylo šest hodin ráno - charakteristicky zvuk a v otvoru Sanískova hlavička a jeho milé očička, ALE NA JEDNOM OČIČKU FOŤÁK! (pevně doufám, že se fotka nepovedla!). Tentokrát otevírali chataři v devět - pak následovalo to, co nenávidím - loučení. Všichni se objímali se všemi, někteří vychytralci využili okamžitě zmatku a vyhledávali jiné jedince, které opětovně líbali a objímali. Nakonec vyrazila i naše osádka - Babča, George, já, DAFI (kterého jsme nechali za odměnu na nádraží ve Vsetíně) a uháněli směrem Ostrava. Já byla celá mokrá, od slziček a potu a v duchu se modlila, ať George uvěří tomu, že ta loužička na předním sedadle je od potu, že už jsem velká holka a nedělám do kalhotek (zvláště když skvrna stejné velikosti byla na mé sukni).

Fakt není nad to, když máš dobré kamarády. Děkuji tedy těm, kteří mi to zorganizovali a starali se o mne jako o vlastní, i těm, kteří jsou ochotní snášet ranní pohled na můj nevyspalý a zmačkaný ksicht a mé stařecké manýry. Tak až nebudu chtít někam jet, zavolejte mi do klubu. Jituš.

Vsácky Cáb 2000 - ďalší zo svetlých okamihov v dejinách OHF

(21.8. Suter) Na zraz na Vsáckom Cábe som sa tešil dvojnásobne. Jednak z jedných súkromných pohnútok, jednak z toho, že zasa uvidím niektoré z klasických figúrok združenia zvaného OHF, že spoznám ďalšie nové tváre. Nesklamal som sa. Nové tváre tam boli. Hmmmmm, a aké tváre. Ale poďme po poriadku.

Na zraz som vyrazil v piatok niečo pred piatou. Chcel som ísť skôr, ale ako mnohí z vás vedia, zvelaďujem si rodinné sídlo, tak som musel ešte niečo popracovať, aby sa nepovedalo, že sa flákam. A okrem toho ma ešte otec poprosil, či by som k starečkov nezaviezol zopár sudov, vraj má nadúrodu sliviek a určite ich nestihne všetky skonzumovať v pevnom stave. Tí bystrejší už asi iste tušia, čo to pre OHF znamená. Bude slivovica!!! Cestou do vsetína sa mi podarilo úspešne prekročiť štátne hranice. Za úspešné prekročenie považujem fakt, že sa ceste nestál ani jeden pasovák a ani jeden colník, takže som pred prechodom brzdil zbytočne. V Ostrohu som naložil Chvili, ktorú som hneď pasoval do úlohy navigátora. Oooooooooobrovská chyba. Ivka sa rozložila na sedadle spolujazdca a furt mi kecala do šoférovania. Najhoršie to bolo v okamihoch, keď sme predbiehali pomalšie idúce vozidlá a v protismere sa k nám nebezpečne rýchlo približovali vozidlá protiidúce. Bolo na nej vidno, že sa v duchu modlí, aby vôbec túto cestu prežila a uvažovala o tom, že naspäť pôjde radšej hromadnou dopravou. Tí, čo s ňou na Cábe komunikovali, mi iste dajú za pravdu, že jej nočná mora na najbližších 5 rokov bude "kamión so drevom". Potom si začala nadávať, že doma nechala kvapky od žalúdka a potom už rezignovane čakala na svoju chvílku, kedy budem musieť ísť podla toho, ako mi ona bude hovoriť. To sme už boli vo Vsetíne. Ivka sa vschopila, ale jediné, na čo sa pri navigovaní zmohla, bola veta "Furt rovně". Tú mi hlásila na každe križovatke, dokonca aj na križovatke tvaru Y, kedy som sa musel rozhodnúť, či mám ísť vpravo, alebo vlavo. Ivka suverénne zahlásila "Furt rovně". Nejakým zázrakom sme sa dopracovali až k príjazdovej polnej ceste. Na nej sme sa v prachu spod kolies stretli a zvítali s Vykučkou a Dollinkou. Tie nám zahlásili, že šlapú peši a že budějičáci boli takí galantní, že im aspoň bágle zobrali do auta. No, keby boli naozaj galantní, tak zoberú ich a bágle tam nechajú. Dorazili sme k chate a s radosťu sme zistili, že sme poslední. Poslední sme neboli, lebo po hokeji sa išlo ešte pre Karfiola. Postavili sme si stany a tú chvílku pred odchodom na hokej som využil na zoznámenie sa s pre mňa zatial neznámymi člemni OHF (Alec, Maxina, Smail, Sparanka, atd) a na radostné zvítanie sa s pre mňa už známymi členmi OHF (Faninka, Ssany, Radis, Benik, Jituš, atď). Ak som na niekoho zabudol, sorry, bolo vás tam strašne vela. A ani sme sa nenazdali a padali sme no Vsetína na hokej. Poviem vám, cesta to bola zaujímavá, Ivka chcela vystupovať za jazdy, Dollinka sa v duchu zaprisahávala, že už so mnou do auta nesadne a keď som s k tomu všetkému začal v aute spievať cudzokrajné pesničky o tom, ako dobre je byť na druhom svete...... Proste sranda. Vo Vsetíne sa mi ešte podarilo oklamať Ssanyho, ktorý v dobrej viere, že ja viem, kam idem (hoci som to vôbec nevedel a stále som sa riadil Ivkynym "furt rovně"), jazdil stále za mnou, dokonca so mnou absolvoval aj jeden propagačný okruh po kruháči. Nakoniec sme všetci šťastne dorazili a za klasických sexuálnych poznámok v šatni na naše ženské kolegyne sme sa prezliekli a dali sa hrať hokej.

Hokej v podstate stál úrovňou za howno. Porovnal by som to zhruba k 3.divízii v Juhoafricke republike. Ale u nás v OHF predsa nejde o úroveň, ale o zábavu. Tá bola na úrovni zábavy v Madison Square Garden na prelome tohto storočia, kedy ju považovali za svetový stánok cirkusu. Preto som sa o hokej moc nezaujímal, a stal som sa "pitným sudím". Poviem vám, ten Napoleon sa ako keby vyparoval. Hmmm, jedna flaška bola málo, nabudúce budem musieť prísť minimálne s demižónom. Ale aby sa nepovedalo, trochu toho hokeja som vyprodukoval aj ja. Po vzore NHL som bez príčiny zhodli hokejku a rukavice a začal som mastiť najbližšie sojaceho človeka. Na jeho smolu to bol akurát Ssany. (Honzo, sorry za tie kolená). Dokonca som sa dostal až do takej hernej pohody, že som dal aj gól (Faninko, promiň, ale tebe tam padlo všetko, čo išlo v okruhu pol metra od tvojej bránky). Keď ma to prestalo baviť, osprchoval som sa, splašil som osádku a padal som na Cáb, nech aspoň oheň založím. Keď sa doplazili ostatní, zistil som, že Benik podplatil rozhodcu a podla kanadského bodovania bolo zrejmé, že všetky góly (aj ten môj) vsietil Benik, dokonca s k nim pripisal aj prvú a k niektorým aj druhú asistenciu. Zvyšok večera pokračoval v štandartnom prevedení zábavy v štýle OHF. Chlast, spev, zábava. Niektorí z nás to dokonca dotiahli až do svitania.

Sobotné dopoludnie bolo v znamení čakania na zobúdzajúcich sa členov OHF bezprízorne roztrúsených po lúke pod chatou. V zásade platilo pravidlo, že každý spal tam, pokial ho jeho nohy večer doniesli. Všetko to sprevádzalo relaxovanie sedením na lavičkách, ležaním v tráve a naberaním síl na sobotný večer. Okolo obeda sa drvivá väčšina členov vybrala na poznávaco-oddychový výlet k blízkemu jazierku. Našťatie som sa ho nezúčastnil, koleno, ktoré je zrelé na operáciu v piatok na hokeji povolilo a ja mám ešte aj teraz problémy zvyknúť si na to, že ma bolí permanentne (na rozdiel od obdobia pred zrazom, kedy ma bolelo len občas). Pri chate ostala ešte Faninka, ktorá dospávala piatkovú prebdenú noc, a Maximum, ktorej sa nechcelo nikam ísť. Tak sme spolu aspoň trochu poupratovali a narúbali drevo na večerný oheň. Po návrate okúpanej a nadávajúcej skupinky sa zasa všetko dotalo do tých správnych kolají. Klasické ABS - alkohol, baby, spev. Relax na lúke a tak, kto bol na zrazoch OHF, určite vie, o čom hovorím. Sobotné poobedie si moc nepamätám, lebo bolo v znamení môjho spánku a môjho postupného nadobúdania alkoholického opojenia. Po krátkej kríze, ktorú sa mi však podarilo s pomocou božou a Faninkinou prekonať, som bol večer opäť vo forme a dal som tej muzike co proto. Chcel by som sa ospravedlniť všetkým, ktorých sa moje neslušné pesničky dotkli, ale aj to patrí k životu. Kto má záujem o ten pornografický text jednej slohy na melódiu ruskej Kaťuše, ktorý som prezentoval a po ktorom bolo u ohňa minimálne 5 minút počuť iba hlasný smiech, stačí sa obrátiť na mňa cez mejl, rád ho zašlem. Aj by som ho sem napísal, ale teraz v triezvom stave zisťujem, že sa do tohto článku vôbec nehodí. Snáď horrorová pieseň Mrtvola by stála za uverejnenie. Okolo pol jedenástej dorazil aj sám Velký náčelník a tá pravá zábava s a mohla začať. Zvyšok večera a noci je už asi notoricky známy.

V nedelu soms a po dvojhodinoom spánku asi o siedmej zobudil a keďže som chcel z iba mne známych príčin čo najskôr vypadnúť, zohnal som zvyšok svojej osádky a po rozlúčení sa s členmi, ktorí si už užívali radostí nového dňa, sme vypadli. Vo Vsetíne sme sa zbavili Dollinky, ktorú sme nechali na vlakovom nádraží. Ďalšia cesta poznamenaná chopením sa navigátorskej funkcie Ivkou, čo prinieslo ďalších x križovatiek s navigáciou štýlom "furt rovně", viedla do Poteče, kde sme vyhodili Vykučku. Pani Vykučková (Vykučkyna mama) nám nachystala sqelé raňajky,. sqelé posedenie na terase nádherného domu (Petro, ja to stále myslím vážne, ke´d ho budete chcieť predať, chcel by som predkupné právo.). Po orzlúčení a zhruba 15-minútovom štartovaní môjho dela, ktoré odmietalo poslušnosť aj napriek mojim vyhrázžkam, že ho dám zošrotovať a naštartoval až vtedy, keď som ho v duchu velmi pekne poprosil, sme vyrazili na cestu. Ivka stále nevedela pochopiť, prečo stále rozmýšlam o opustenej lesnej cestičke. Prišla na to vo chvíli, keď sme vchádzali do Otrohu. Jej chyba, nevie, o čo prišla. Vysadil som ju pred barákom a ostávalo mi posledných zhruba 50 kilakov domov, ktoré som si spríjemnil jednou stopujúcou neuživatelkou Simonou, ktorá sa chcela dostať z Ostrohu domov do Hodonína. Prekročenie hraníc neprebehlo zas až v takom pokojnom duchu ako keď som išiel tam. Zabudol som sa totiž prezliecť a českým pasovákom sa akosi nepozdávalo, že niekto chce prekročiť hranice oblečený v maskáčoch. Všetko sa po polhodine nakoniec vyjasnilo a o pol jednej som už po dlhej sprche okupoval svoju postielku.

Čo dodať na záver. Snáď len tolko: ludia, ak sa nestane nič zvláštne (marťania alebo členovia OHF mi prídu pomôcť dostavať barák, vyhrám 20 melónov v športke s letnou prémiou a tak), najbližšie ma uvidíte až na 2.zraze na Velehrade, na ktorý už máme zajednaný termín 18.-20.5.2001 (poznačte si to všetci do svojich menštruačných kalendárikov). Ak sa mi podarí zohnať nejaké prachy navyše, rád by som išiel povzbudiť českú a možno aj slovenskú reprezentáciu na MS do Nemecka, ale ako hovorím, všetko je to otázka financií. A ešte je dosť možné, že s Matkom-SR urobíme nejaký 1.veľký zraz OHF na Slovensku (Bratislava a okolie). Stretneme sa teda tam. Dovtedy si ma pamätajte ako chcete, dúfam, že len v tom dobrom. Ostatne Suter neumrel, na X-chate, ICQ a v na stránkach OHF je Suter večne živý. Čest práci ....... až naveky.

... áá vysoký jááálovéééc.... :)

(21.8. Sany) Tak zase sedím doma, po dalším srazu a snažím se do počítače narvat další vzpomínky ze srazu. Vše to začlo v pátek v sedum ráno, kdy jsem se probudil. A tak jsme vstal a Sanykárou dojel na Černý most kde měli čekat na mě spolucestující (xRadis, Fany, Oggi), ňák jsme se našli, xRadis si ještě koupil hokejku, narvali jsem všechno do kufru auta a vyrazili směr Tábor, kde jsme vyzdvyhli brankářskou jedničku i dvojku Východu Faninku. Tak skončila kapitola nákládání lidí a batožiny...

Přes Humpolec kde jsme se zastavili na pivku, teda já chlastal rybízovej džus, vyslechl si pár narážek, urážek, hlášek a kecú o abstinentech a pak jsme po okreskách dorazili do Vsetína, tam jsme se zorientovali a už jsme si to pelášili na Cáb, cestou jsme ještě stihli zahnat Smaila se škodovkou do pole. Tak skončila kapitola přesun lidí a batožiny na místo srazu...

Na vrcholku jsme se zabivakovali, postavili stany, kupodivu potkali ostatní lidi co měli přijet na sraz, popili, já odpočíval minuty do jedenácté hodiny kdy začnu pít alkohol. V osm hodin se celá banda sebrala a přesunula se dolů do údolí, no posádka Sanykáry nevypadala dvakrát nadšeně, že jsem se rozhodl dohnat Sutera. Společně jsme pak obrkoužili kruhový objezd ve Vsetíně a skoro úspěšně jsme dorazili na Lapač. Okamžitě jsem si zapálil Spartu a se slovy na rtech zapalme Vsetín, jsem se jal hledat kde to asi nejlíp blafne. Tak jsem dorazil do šatny. Nástup na led, v kraťasech a krátkém tričku se ukázal špatným nápadem hned při hromadném fotografování kdy jsem se válel po ledě. Po chvíli se začalo hrát něco jako hokej, za východ podala famozní výkon v bráně Faninka, já s Martinem_CB jsme byli nepropustná obrana, tuto trojku podporovala Maximum, které Suter přinesl pizzu až k bráně o kterou se po celý zápas opírala. Asi v polovině zápasu a po dvacáté zmařené šanci Sutera o propašování puku do naší brány, jsem se srazil s nákladním vlakem ze Senice, který mě povalil na led, začala zápasnická vložka, vlak mě rubal a při skóre 125:0 pro vlak jsem vyhrál dres se jménem Bondra. Zápas dále pokračoval ve stejném tempu, ale už ez pitného rozhodčího (Suter) který dával všem panáčka koňaku i já byl poctěn, i když jako řidič bych asi neměl. Zápas prý skončil 14:10 pro západ, jenže 5 gólů padlo při postavení útočícího hráče v brankovišti. A to jsem ještě 2 gólům pomohl já. Dát 2 góly od vlastní brány tomu říkám štěstí, bohužel do vlastní brány. Ale stejně. Po zápase sem se dozvěděl, že Qjeták je někde v Hranicích a přijede v půl jedný (tedy 30 minut po půlnoci) do Vsetína, tudíž další co dělá anabázi na srazu. Tak jsem odvezl hokejisty a hokejistky na Cáb a otočil se a hnal jsem s Alecem pro Qjetáka, už jsme zase byli na Cábu. No a pak sem začal konečně pít, táboraček, kytárky, zpíváníčko, chlástáníčko, separováníčko a ták. Tak skončila kapitola mého abstinování.

Noc jsme každý strávil podle svého, někdo zalehnul do stanu, někdo pod širák, někdo možná nespal vůbec. Ráno jsem se probudil asi v devět hodin, to už na mě pražilo sluníčko a ve spacáku se začínalo tvořit peklo. Pomaličku jsem vylezl tu stráň, dal si snídani, dozvěděl se že bude vycházka k vodě. Mno, vycházka začala zajímavě, vedl Alec a i přes rady majitele chaty šel jinou cestou a tak po desíti minutách jsme se zase objevili u chaty. Takže pokus čislo dvě. To už jsme vyšli po dobré cestě, ale Alec nevypadal jako správný horský vůdce. Bylo na něm vidět, že sám neví kam chudák jde. Do toho mu ještě na konci pelotonu se začala tvořit silná opozice, ve složení George, Jitus, já a další. A tak vznikl nápad sepsat novou knihu 1000 a jedna smrt pro Aleca, od smaženice z hub které nazbírám já (nepoznám hřib od mochomůrky), přes usmažení místo hub rovnou Aleca, ukamenování až k olympijským disciplínám jako hod oštěpem na terč. Kdo by dělal terč bylo naprosto jasně. Po další půlhodince jse sebral šutr a začal argumentovat, Alec si nejspíš uvědomil vážnost situace a vykopal a postavil docela slušné jezero asi 100 metrů od nás. To mu zachránilo život. A né jeden. V klidu se někteří z nás vykoupali a vrátili jsme se do základního tábora. Tam už na nás čakala Kvítečko. Odpoledne jsme strávili odpočinkem, relaxem, flákáním, sluněním, vzdycháním že je vedro, spaním.

Ten spánek některé z nás zmohl velice, třeba takového Sutera, ten se probudil, postel měl ještě sebou po celém obličeji. No nevim asi 5 minut se snažil spočitat kolik má objednat piv, šlo mu to velice špatně, po chvíli to vzdal a přinesl prostě tolik piv kolik pobral. No během hodinky se vzpamatoval. Chopil se kytary a začal hrát, pak se pomalu setmělo, já s Georgem zapálil fatru a zase začali si hrát s vláčky, nejříve projel osobní vlak z Vizovic, sem tam šíboval, sem tam byl v depu, pak byla autobusová výluka. Po něm projelo ícéčko z Finska a rychlík Amadeus z Vizovic, mezi tím koloval nákladní vlak Fanta ze kterého se časem stala Romance na Amadea, poté jsem dojel do Plzně na lak na rakve, parkrát ještě projel některé stanice a začal se radovat, skákat, jásat, skákat šipky, zpívat no prostě jsem se ožral. Poté jsem musel absolvovat zdravotní procházku, díky Faninko za doprovod a pak zalehl k ohni a vytuhl. Vim jedno, určitě jsem měl na sobě boty a neměl spacák. Pak jsem se probudil v šest ráno bez bot ale ve spacáku, tímto bych chtěl poděkovat všem těm co mi pomohli a postarali se o mě. Děkuji. Při probuzení jsem byl informován od Martina CB, Faninky a Qjetáka co jsem dělal během noci, jestli je to na fotkách no to zas bude ostudy.

Přesunul se do auta a ještě dvě hodinky jsem spal, pak následovalo balení, úklid auta, loučení (fňuk) a odjezd. No cesta na zpátek, to bylo pro mě peklo, spolujezdci většinou spali, nekomuniovali, venku hic, v autě jak ve skleníku. A tak jsem se stavil cestou se vykoupat, přičemž ostatní mě pozorovali ze břehu, pak jsem ještě opravil nestartující Sanykáru, prostě jsem do toho poklepal a zas to šlo, no a po ose Vsetín - semtamnebloudění a xy odpočinkových zastávek - Tábor (Faninka) - Říčany (Fany) - Úvaly (xRadis) - Zeleneč (Oggi) - Hostivice jsem po 10 hodinách dojel domu. A tak skončil další sraz...

Závěrem teda ještě jednou poděkování všem co se zúčastnili, všem co se o mě kdykoliv postarali, no a zase příště!!! Ale prosim organizátoři, ať je chladněji...