Miloš Holaň vybojoval život

Tento článek se trochu vymyká obsahu Zlatého Fontu, neboť pochází z externích zdrojů. Pro OHF ho objevila a přepsala Vlaďka.

Publikováno se svolením redakce měsíčníku Xantypa.

Pražská Sportovní hala, parné léto1998. Utkání snů zlatých hochů z Nagana s hvězdami NHL začíná představováním aktérů.

"S číslem sedm nastupuje člověk, který vyhrál nejtěžší zápas, který lze vybojovat. Zápas o svůj vlastní život!” Miloš Holaň.

Každého kluka, který se zamiluje do hokejky a bruslí, pronásledují sny o nejlepší hokejové lize světa, kanadsko-americké NHL. V době, kdy Miloš začínal, byla ještě NHL i pro reprezentanty utopií. Vzorem mu byl otec, ligový hráč Vítkovic, který mu už ve čtyřech letech obul brusličky a šup s ním na led.
Miloš: "Hokej mě hrozně bavil. Využil jsem každou příležitost, abych si zahrál nebo aspoň
zabruslil, i když na začátku jsem patřil spíš k průměru."

Na základce chodil do sportovní třídy. Tréninky začínaly v pět ráno, ve škole pak dospávali, co vstáváním zameškali. Kantoři jim prý vycházeli vstříc a ,,zbytečně je nebudili.”
Miloš: "Maminka už byla zvyklá, že hokejista nemá moc času na rodinu a trpělivě se o nás starala. Na zápasy nechodila, protože jí táta kdysi řekl, že ženské na hokej nepatří. ”

Když byl v páté třídě, stáhl ho trenér Josef Kasper, kdysi výtečný reprezentační obránce, z útoku do obrany.
Miloš: "Říkal, že útočných beků bude vždycky málo. Otci se to nelíbilo a chytli se, ale já byl rád, že v obraně nemusím tolik bruslit. ”

Díky hokeji se Milošovi vyhnuly partičky, které ho mohly stáhnout na scestí.
Miloš: "Alkohol a cigarety jsem vyzkoušel v dorosteneckém věku a naštěstí jsem nepodlehl. ”
Dodnes vzpomíná s úsměvem, jak si někteří pozdější spoluhráči z Vítkovic museli po zápase stůj co stůj zapálit a on, bažant, dával pozor, jestli nejde trenér. Ve škole mu to šlo.

Když se měl rozhodnout co dál, napadla ho stavební průmyslovka.
Na průmyslovce se probojoval do ligového áčka.
Miloš: "Měl jsem tendence se školou praštit, ale maminka o tom nechtěla ani slyšet. Dneska jsem rád, že jsem ji poslechl. Jestli si někdy budu chtít udělat trenérskou třídu, bez maturity by to nešlo."

Postupně se z průměrného žáčka stala hvězda, která v naší lize na svém postu těžko hledala konkurenta. Než se nadál, přihlásili se trenéři národního týmu.
Miloš: "Nic nebylo zadarmo. Než jsem se vydrápal nahoru, musel jsem podstoupit roky obrovské dřiny. Úspěch byl samozřejmě příjemný, ale neustále jsem si opakoval, že takových kluků už bylo. Nechtěl jsem, aby se o mně říkalo, že mi sláva stoupla do hlavy, a držel se spíš zpátky. Kolikrát jsem od spoluhráčů slýchával: Kdybych dosáhl toho co ty, nebylo by se mnou k vydržení. ”

Kdo Miloše zná, ví, že to z jeho strany není falešná skromnost. skromný skutečně je.
Miloš: "Nikdy jsem si nehrál na hvězdu, nikdy jsem si nevybíral kamarády podle toho, jestli jsou v nároďáku, ale jaký jsou lidi. ”

Oženil se v devatenácti.
Irena: "Zamilovali jsme se do sebe už v patnácti. A jaký je?Mezi lidmi, které nezná, bývá mlčenlivý a uzavřený, ale ve společnosti blízkých je rád středem pozornosti a je s ním legrace. Jinak je hrozný pečlivka. Když doma věci nemají svůj řád, dokáže být pěkně protivný. ”

Jako většina talentovaných hráčů, také on byl draftovaný do NHL, Philadelphií Flyers.
A pak nazrál čas a Holaňovi se stěhovali do Ameriky.
Miloš: "Hrozně jsme se těšili a současně měli strach, protože jsme sebou vezli rok a půl starou Veroniku a netušili, co nás tam čeká. ”

Z domova byl zvyklý, že se všechno točilo kolem něho, tady se o sebe museli postarat sami.
Irena: "Miloš uměl trochu anglicky, já vůbec. Naštěstí jsme strávili první dva měsíce v české rodině v Edmontonu. dozvěděli jsme se pár základních informací a já dostala instrukce co a jak nakupovat. Občas jsem musela suroviny pracně shánět, protože Miloš je zastáncem české kuchyně. Ne přímo knedlíků, ale různých omáček. Nejradši má vyloženě dětské. ”
Miloš: "Když jsme se přestěhovali do Philadelphie, byl jsem zklamaný. Lidi z vedení mi dávali neustále najevo, že jsem evropan a budu skákat, jak oni pískají. Jednoznačně jsme si nepadli do oka. Krédem mužstva bylo – pokud neměří obránce metr devadesát a neváží metrák, nemá u nich co pohledávat. Když jsem začal dávat góly, nechápali, jak je to při mé postavě vůbec možné. Preferovali úporný systém, který mi nevyhovoval, a celou dobu jsem usiloval, aby mě vytrejdovali jinam. ”

Za dva roky se dočkal a stěhoval se do Kalifornie.
Miloš: "Už když jsem vystupoval z Anaheimu z letadla, připadal jsem si jako v pohádce. Sluníčko, osmatřicet stupňů ve stínu, všude palmy, k oceánu co by kamenem dohodil a nádherné bydlení. Když se nám zachtělo během léta si zalyžovat, měli jsme to dvě hodiny autem do hor. Patnáct minut od baráku byl Disneyland, kam jsme měli od majitele volné vstupenky a trávili jsme tam s dcerou většinu volného času. Brzy jsme se skamarádili se sousedy. Byli tam velice příjemní lidé a stýkáme se dodnes. V té době už jsme všichni mluvili anglicky. Dcera měla ve škole výsadní postavení, protože pro ně byla exot. Dokonce naučila děti pár českých slovíček, takže když jsem pro ni chodil, ozývalo se za všech stran , Ahoj tati,...".

Také hokejově se Milošovi dařilo.
Miloš: "Všichni mě přijali báječně, jako by vítali nějakou hvězdu. ”
Pak mělo mužstvo pravidelné zdravotní testy a Milošovi objevili v krvi zvýšený počet bílých krvinek.

Miloš: "Nepřecházíš chřipku? ptali se nechápavě, ale já žádné příznaky necítil. Bylo mi absolutně dobře."

Testy se opakovaly se stejným výsledkem. Pak mu oznámili, že musí na odběr kostní dřeně.
Miloš: "Do té doby jsem se s tím slovem v angličtině nesetkal. ”
"Je to zkouška, jestli nemáš leukémii, ” dodal doktor.

Během čtrnácti dnů se nemilosrdná diagnóza potvrdila.
Miloš: "O leukemii jsem nevěděl prakticky nic. Doktoři mi všechno vysvětlili, řekli na rovinu, že na to spousta lidí umírá a pokud neseženu do tří let dárce kostní dřeně, zemřu i já. Bylo mi hrozně. Bál jsem se každé příští vteřiny. Celý klub se za mě postavil a nemusel jsem se o nic starat. Kapitán Paul Kariya, s nímž jsem hrál v jedné pětce, se dal okamžitě do pořádání různých charitativních akcí a vybral pro nemocnici, kde jsem později ležel, spoustu peněz. Navíc vyzval lidi, aby darovali kostní dřeň a ten den se sešlo na odběr snad tři tisíce dárců. ”
Irena: "Dlouho jsem tomu nevěřila a myslela si, že se lékaři spletli. Každý den jsem Miloše pozorovala u snídaně a snažila se objevit, jestli se nějak změnil. Ale byl pořád stejný, jenom začal užívat prášky. Nechápala jsem, jak je možné, že je tak vážně nemocný, a přitom nemá žádné potíže. ”
Miloš: "Měl jsem kliku, že na moji nemoc přišli v úplném zárodku, kdy se ještě nestačila rozšířit po celém organismu.”
Irena: "Do té doby jsme si hrozně přáli mít druhé dítě, ale nešlo to. Dlouho jsem se léčila a moc mě trápilo, že nemůžu přijít do jiného stavu. Jakmile jsem se dozvěděla, že má Miloš leukémii, úplně jsem na náš problém zapomněla. Měsíc nato mi doktoři oznámili, že jsem těhotná. ”

V tu chvíli se Holaňovi stali vděčným soustem amerických médií.
Irena : "Američané mají rádi tragédie v přímém přenosu. ”
Miloš: "Kolik jsme tehdy poskytli rozhovorů pro různé noviny, časopisy a televizní společnosti, se ani nedá spočítat. ”

Následovalo ozařování a chemoterapie.
Miloš: "Slezly mi všechny vlasy a chlupy na celém těle a začalo mi být hrozně špatně. ”

Přesně půl roku po oznámení diagnózy Milošovi sdělili, že sehnali dárce.
Miloš: "Rok jsme o sobě nesměli absolutně nic vědět. Takové jsou předpisy. Posílal mi přes organizaci, která vše zprostředkovala, různé upomínkové předměty, trička a k prvnímu výročí transplantace jsem od něho dostal obrovský květinový koš. Pak mi na moji žádost oznámili jeho jméno. Byl to dvaatřicetiletý muž, jeho manželka pracovala někde v nemocnici. Okamžitě jsem mu zavolal, abych mu poděkoval a pozval ho k nám do Anaheimu. Bral to, jako by se nic nestalo. Také já jsem mu poslal pár dárků a rodinnou fotku, ale nikdy jsme se nesetkali. ”

Před transplantací lékaři Holaňovi oznámili, že má 75% naději.
Miloš: "Vymínil jsem si, že za mnou nebudou chodit ani kamarádi z mužstva. Nechtěl jsem, aby mě viděli bez vlasů a ubohého. Jediný, kdo za mnou směl, byl Randy Ladouceur, s nímž jsme sdíleli po zápasech pravidelně pokoj. V době, kdy přišel do Anaheimu, mu bylo 37let a bral jsem ho jako druhého tátu. Přes něho mi kluci posílali povzbuzující pozdravy."

Transplantace trvala sedm hodin.
Miloš: "Všichni mě ujišťovali, že do třech týdnů budu zase doma. Nakonec jsem tam zůstal 8 měsíců! Byl jsem prý absolutně extrémní případ. Za dvacetiletou existenci nemocnice takový neměli. Reakce mého organismu na cizí kostní dřeň byla neuvěřitelně silná. Dvakrát se mi sloupala kůže na celém těle, prodělal jsem všechny komplikace, které mě měly teoreticky potkat. Osm měsíců mě bolelo celé tělo, patnáctkrát denně jsem zvracel a do toho měl ještě průjem. Osm měsíců jsem nejedl a byl závislý na nitrožilní výživě. Bylo mi šíleně zle.
Ze zoufalství jsem se denně modlil : Bože, ať už je mi zítra líp…! Naštěstí se mnou byla až do porodu na pokoji manželka. Usínala stočená v křesle a všichni se smáli, že se nám narodí skrčenec. Nebýt jí, nevydržel bych…Na ledě jsem mohl vůli rozdávat, tady jsem byl na dně.
Doktoři mě uklidňovali, abych byl trpělivý, ale můj zdravotní stav se zlepšoval tak zoufale pomalu, že jsem už nedoufal. Chvílemi jsem si připadal jako pokusný králík, ale člověk si nemohl vybírat. Kolikrát se stalo, že přišel doktor s novou ampulkou: - Vem si tohle, když to nezabere, zkusíme něco jiného…. -. Měl jsem nepřetržitě deprese. Jednou mi ruply nervy a poslal manželku domů, že je mi jedno, jak to se mnou dopadne. Už jsem neměl sílu tomu všemu čelit. Kolem mě umírali každý den lidé a měl jsem pocit, že by bylo lepší, kdybych se radši taky neprobudil…”
Irena: "Navíc, jak dlouho nejedl, museli mu voperovat umělý trávicí systém. Když už potom začal pomalu regenerovat, přišla další rána. Z ničeho nic přestal cítit ruce a nohy. Píchali mu do nich jehlou, ale nereagoval. Ochrnutí vzniklo z nadměrného užívání morfia a léků proti bolestem. dva měsíce byl odkázaný na invalidní vozík. Doktoři pak zkusili další experiment – odčerpávali mu krev a vyčištěnou mu ji zase vraceli. Po čtrnácti dnech začínal pomaličku s cizí pomocí zase chodit. Oba jsme na tom byli psychicky strašně. Drželo nás jen to, že jsme se těšili na dítě. ”
Miloš: "Když se pak narodil syn Miloš a manželka mi ho po čtyřech dnech přinesla ukázat, nemohl jsem ho ani vzít do náruče, jak jsem byl slabý…”

Po osmi měsících podlehl lékařský tým naléhání Holaňových a přestěhoval Miloše se všemi přístroji domů.
Miloš: "Bylo to vůbec poprvé, co něco takového povolili. Osm měsíců jsem neviděl nic jiného, než nemocniční pokoj a všechno už na mě padalo. Byl jsem jim vděčný. Nevím, jak dlouho bych ještě vydržel.”
Irena: "Rázem jsem neměla na starosti děti dvě, ale tři. Každý den jsem míchala výživu a píchala mu ji. Byla jsem jak zdravotní sestra.”
Miloš: "Když už jsem mohl jíst, nedokázal jsem udržet v ruce ani lžičku a manželka mě musela krmit. Starala se o mě prakticky půldruhého roku. ”
Irena: "Díky všemu, co se stalo, se náš vztah úplně změnil. Dnes začínáme prakticky od nuly a znova jsme se do sebe zamilovali. Nedávno, když zůstal manžel přes noc u rodičů, jsem si pustila videokazetu, kde je šot ze zápasu Anaheim – Philadelphia. Kamera v jednom okamžiku švenkla do hlediště a našla si ho. Komentátor povídal: 'Jestliže se pro Miloše nenajde do tří let dárce, zemře. Ale i když všechno dobře dopadne, bude pro něj velice těžké vrátit se do normálního života.' A Miloš mi na to řekl: 'Já to dokážu!'”
Miloš: "Pochopitelně i sexuální život musel na rok a půl stranou. Dlouho jsme se hrozně báli to znovu zkusit. ”
Irena: "Největší stres na mě dopadl nečekaně až po půl druhém roce. Stačilo trochu, a už jsem se roztřásla a rozbrečela. Milošův týmový lékař mi musel naordinovat uklidňující léky. ”
Miloš: "Rakovina je nemoc celé rodiny. To není zlomená noha, kdy si člověk zaleze do kouta a neobtěžuje tím ostatní. Neochladl jen náš vztah s Irenou, ale také s dcerou. Než jsem onemocněl, byla zvyklá, že jsme si denně spolu hráli, blbli a smáli se. Teď před ní ležel nemohoucí uzlíček bez vlasů a ten pětiletý tvoreček si neuměl vysvětlit, proč s ním nemůžu jít ven. Myslel, že nechci. ”
Irena: "Veronika často plakala. syn je dodnes nervózní a od narození skoro nespí. ”

Deset měsíců po transplantaci vstoupil Miloš Holaň znovu do šatny Anaheimu Mighty Ducks. vážil 57 kilo a na holé hlavě mu vyrůstaly první vlasy.
Miloš: "Na klukách bylo vidět, že jsou hrozně šťastní, že mě zase vidí. Když ohlásil komentátor moje jméno, celý stadion povstal a 15minut (!) mi tleskal. Bylo to dojemné. Vhodil jsem zahajovací buly, ale byl jsem tak zesláblý, že jsem se ani nedodíval do konce. ”

Špatně mu přestalo být až někdy v dubnu 1997.
Irena: "Tehdy za námi přijel kamarád ze Znojma a Miloš už byl schopný s ním jít i ven a pomalu se zapojoval do života. Velký zlom k lepšímu nastal v květnu, kdy jsme se přestěhovali zpátky na Moravu.”
Miloš: "V Anaheimu jsem chodil neustále na kontroly, pořád jsem byl mezi nemocnými. Mezitím tenhle umřel, tamten umřel…”
Irena: "Když jsme se vrátili, najednou netočilo všechno kolem rakoviny, a to mu pomohlo. Nikdo tady nebyl svědkem průběhu Milošovy nemoci, nikdo neviděl, jak byl holohlavý, jak jsem ho vozila na vozíčku. Nikdo se denně neptal: Už je ti líp?”
Miloš: "Nejdřív mě doktor vůbec nechtěl pustit, protože si nebyl jist, do jakého prostředí se vracím. Nakonec se někde v Evropě setkal na kongresu s lékařem z Olomouce, který mě má dnes pod kontrolou a to rozhodlo.
Mužstvo se se mnou strašně hezky rozloučilo a na památku mi dali kameru a foťák.
Klub mi umožnil, aby mi kontrakt běžel dál bez přerušení. Nejsem už sice vedený jako profesionální hráč, ale jako zaměstnanec. Nechali jen na mě, co budu chtít v budoucnu dělat. Bylo to ohromné gesto.”

Od dubna '98 začal Miloš znovu trénovat. Jako kdysi – ve Vítkovicích.
Miloš: "Je to zvláštní pocit. Není v něm ani radost, ani smutek. Byl jsem samozřejmě rád, když jsem si po tak dlouhé době zase obul brusle, ale moje životní hodnoty se od té doby absolutně posunuly.

Kdysi byl pro mě hokej číslo jedna, dnes už je snad sto. Jedničkou je pro mě moje žena a děti. A pochopitelně zdraví. Člověk může mít miliardy, ale když leží na nemocničním lůžku a bezmocně kouká do stropu, všeho by se vzdal, jen aby mu bylo zase dobře. Ani nevím, jestli ještě chci hrát. Možná bych měl, abych ještě lidem dokázal, že stojí za to se s životem porvat a neskládat zbraně a naději. Já je složil a jen díky manželce jsem se znova postavil na nohy a bojoval. ”

Dnes už žije Miloš skoro stejně jako dřív. Je úplně bez bolestí, prášků a 5let po transplantaci si bude moci konečně říct: "Už jsem definitivně zdráv. ”
O tom, co bylo, radši moc nepřemýšlí.

Epilog bez happy endu

Do hokejové budoucnosti vzhlížel s nadějí. Před kempem v Anaheimu absolvoval kromě tréninku i několik zápasů s Jágr týmem. Svými výkony upoutal diváky, spoluhráče i samotného Jaromíra. Pak si v Praze zahrál za mužstvo NHL proti našim zlatým olympionikům a odjel se rvát do Ameriky o svou další existenci. K jeho smůle už v Anaheimu z původní party nezůstal téměř nikdo. Naopak přišel kouč Craig Hartsburg, který o něm před léty prohlašoval, že je na NHL příliš malý. A vyštípal ho z Philadelphie.

Chtěl hrát, alespoň jeden zápas!Byl přesvědčený, že se do mužstva dostane. Tím spíš, že ho zvali na soustředění i NY Rangers. Fanoušci mu přivítali uvítání, o jakém se mu ani nesnilo.

Na trénincích šíleli, jakmile se dotkl puku. Nikdo nepředpokládal, že by se do týmu nevešel, včetně spoluhráčů. Hrála se přátelská utkání, dokonce za ním přijela i manželka. Trenér ho ani jednou nepostavil…Byl z toho hodně smutný. Kouč s ním za celý kemp ani jednou nepromluvil. Člověk asi nemůže mít pořád štěstí. Tentokrát natrefil na špatné lidi.
Ještě měsíc po jeho návratu do Ostravy se v americkém tisku kritizovalo rozhodnutí anaheimského vedení. Nejvíc kapitán, Paul Karya, který prohlásil, že Hartsburg nemá srdce.

Ve Vítkovicích podepsal smlouvu do konce sezóny. Pojišťovna mu udělila výjimku, jinak by musel hledat tým, který by jí byl ochoten zaplatit milion dolarů, aby mohl zase hrát.
Každopádně ani v budoucnu od hokeje odejít nechce. Ve hře je možnost působit jako skaut Anaheimu pro Evropu. Navíc se ozvala jedna americká společnost, která o něm chce natočit film.

Příběh bez happy endu. Zdánlivě. V létě zemřel na leukemii bývalý Milošův spoluhráč Yannick Dupre, s nímž hrál na farmě Philadelphie…. .

přepsala Vlaďka

Zpět...