Zápisky z Finska

Kudy do Finska - Via Baltica v praxi

(6.5. Zuz) Darkův návod, jak se dostat do Pobaltí byl úžasný, ovšem v praktickém provedení, povím vám, to vypadá krapet jinak. Zejména pak když se vám do cesty vloží nepochopitelně značená Varšava s geniálním půlkruhovým objezdem, ze kterého se někam dostat dá leda po čuchu a hlavně komunističtí celníci na hranicích pobaltských postsovětských republik.
Učinili jsme hokejovou a krmící zastávku u mě doma v podelektrárenských Dětmarovicích, okres Karviná. Shlédli jsme zápas s Finskem, který naši kupodivu vyhráli, a vydali se na dalekou cestu. Jako skoropolák jsem dělala machra a provedla naši osádku přechodem Marklovice do Polska. Ovšem již na prvním maličkém kruháčku asi 200m od hranice jsem zavelela špatně a místo na Katowice jsme zajeli do obytné zóny. V té chvíli mi Coffey vyrval mapy a papíry z rukou a jeli jsme správnými směry. Za zmínku stojí Rojův výrok pronesený pár kilometrů před Katowicemi: "Já mám takovej pocit, že se támhle na severovýchodě musí každou chvíli objevit moře..."
K přiblížení časových poměrů dodejme, že hranici s Polskem jsme překračovali v šest večer a setrvali jsme na ní asi pět minut, což je na místní poměry hodně a myslíme si, že jsme konsternovali celníka sdělením, že jedeme do Finska, protože jemu tam lidé obvykle hlásí, že jedou nejdál do Těšína na trh...
Cesta probíhala naprosto v pohodě, krmili jsme se řízkama, které nám nasmažila Coffeyho maminka, sledovali ubíhající krajinu, zavedli pár pojmů jako "párové jezero", tj. takové jezero, které je po obou stranách silnice, atd. Cesta na Varšavu nás už měla upozornit na spoustu zvláštností s cestováním po Polsku spojených, jako třeba to, že Poláci neznají nejen pojem dálnice, ale ani pojem nájezd na rychlostní komunikaci. Místo sjezdů a podjezdů jsou všude prostě křižovatky se semafory. Představte si semafor třeba na křížení jižní spojky a dálnice D1:).
Setmělo se nám a za volantem Roje vystřídal Coffey a já zaujala pozici navigátora, ačkoliv to je označení jen pracovní, protože Coffey si trasu nastudoval předem, neb mi nedůvěřoval, čemuž se nedivím. V pořádku jsme dorazili až do Varšavy, kterážto jako noční město je v tlumených hnědooranžových světlech opravdu krásná. Krásná byla pokud jsme nedojeli k centrálnímu půlkruhovému objezdu. Na tomto jsme chtěli nabrat směr Augustow (překřtěný na Lenerow). Do Lenerowa ovšem vedly prakticky všecky cesty z tohoto půlkruháku. Projeli jsme poctivě všecky směry a dokonce ani probudivší se Roj nebyl sto říct, kam vlastně máme jet. Vzdali jsme to a já jako kontaktér s domorodci mluvícími polsky jsem odchytla dva opilé domorodce s prosbou o radu. Tito domorodci nás poslali na druhý břeh Visly a prakticky na druhý konec Polska. Ale cesta do Lenerova byla nalezena. Ve Varšavě jsme strávili 70min a najeli 40km. Dobu pobytu výrazně prodlužovaly semafory, které jsou po městě lokalizovány s odstupy bez přehánění 150m a které vytrvale svítíly červeně bez nadsázky i 3minuty. Roj šílel, ale nedalo se nic dělat.
Potíží se ukázala naše neprozřetelnost myslet si, že s penězi eury všude ohromíme. Nebylo tomu tak. Když už se zdálo, že nám dojde benzín, zahyneme a naši to zlato vyhrají bez nás, Coffey koupil 200 zlotek za 50 eur, což byl nejméně zlodějský kurs. Ve tři ráno jsme toho měli plné brýle a nalezli romatické pole s břízkami, které nás na tuto noc vzaly do své náruče. Byl hic jako los, neuvěřitelných 18 stupňů.
V osm ráno jsme nastoupili pokračování cesty. K litevským hranicím nás dovedla nekonečná fronta kamionů. Co nás čekalo, to nás nikdy nestrašilo ani v těch nejčernějších snech. Na litevské hranici jsme strávili skoro dvě hodiny, prošli pěti kontrolami a mohli se ukousat vzteky a nadávkami na bez diskusí komunistickou buzeraci ze strany celníků. Nechtěli vůbec nic, jen nás prostě vydusit a ukázat, že oni jsou tu pro nás, ne my pro ně a můžou si dělat, co chtějí. V době, kdy se Evropa sjednocuje a ruší se hranice neuvěřitelná věc.
Stejně tak to probíhalo na hranicích s Lotyšskem. Byli jsme nepříčetní. Až Estonsko se ukázalo civilizovanějším státem, asi je to dáno blízkosti eurolandího Finska. Pan Lotyš uměl anglicky (u Rusů to nehrozilo) a ptal se pouze, jestli Roj není brácha Františka Kučery a s kým hrajou naši nejbližší zápas:)
Průjezd Estonskem byl opět v pohodě a konečně došlo na Rojova slova - objevilo se moře:) Byla jsem z toho úplně na větvi a chtěla se koupat i přes to, že venku zuřil baltický vichr, lilo a teplota se nehla přes šest stupňů:)
Roj porušoval veškerá pravidla dopravy v Pobaltí a jel i 130 km/hod, což tady nikdy nikdo za posledních dvacet let nezažil (dříve tolik auta nejezdila) :) Potřebovali jsme stihnout trajekt, který začínal check-in v deset večer a vyplouval ve dvě ráno:) Taky jsme kdesi překročili jakési časové pásmo, takže najednou bylo o hodinu víc:) Estonsky přístav se řekne SADAM:) Sadama jsem našli snadno stejně jako odbavovací halu trajektu, po menších zmatcích opět s penězma jsme zakoupili lístky na trajekt za neuvěřitelných pouhých 12 eur a v jednu v noci padli na postele sympatických kajut jako podťatí. Roj nás vytáhl na horní palubu, abychom se naposled viděli a podívali se na noční Tallin, protože podle jeho teorie měli traktníci trajekt špatně uzavřít a my měli bídně zahynout v ledových vodách Baltiku.
Trajekt se samozřejmě nepotopil, v osm ráno jsme vyjeli na území země tisíce jezer. Pan celník popřál naší reprezentaci hodně štěstí, pasoval naše kluky na hlavní adepty na zlato, prvně jsme uslyšeli zde okřídlené rčení Sorry, Suomi ve vztahu k šancím domácího týmu, a vydali se vstříc nyní už probíhajícímu dobrodružství.
Tolik tedy k cestě. Přátelé, zdejší pobyt nám můžete pouze a jedině závidět. Kdo nezažil, neuvěří:)

Fanouškem v Helsinkách

(Zuz) Když máte to štěstí a nepotopí se s váma trajekt, dojedete do Helsinek, do pasu vám daji razítko s lodičkou a můžete jít na to, my konkrétně v první fázi na hledání Hartwall Arény, ve druhé hledání ubytování a v další prostě přežít:) Arénu jsme našli po menší zajížďce směr Lahti, ale když jsme v dálce už skoro viděli skokanské můstky, usoudili jsme, že něco je špatně a nabrali správný kurs:) Hartwall Aréna je stranou města Helsinki, na nějakém kopci či skále, okolo není nic zajímavého kromě velkého nádraží. Za parkování na ofic parkovišti chtěli pořadatelé 2 eura na hodinu - sorry, Suomi, Čech si poradí.
Stačilo se rozhlédnout a přímo pod skálokopcem v křovíčku stála nenápadná budovička, dle všeho jaksi související s nádražím. Nespatřovali jsme nic, co by nám na tomto místě asi 100m od vstupu do Harwall Arény bránilo parkovat. Bez eur na hodinu.
Dalším dílem úvodu pobytu bylo hledání ubytování. Vyhrožovala jsem klukům, že jakmile bude hrozit nehygiena, mráz a uhynutí mezi soby, odcházím do hotelu Holiday Inn za jedním nejmenovaným reprezentačním výtržníkem a lhářem. Všechny hostely byly dle recepčních fully booked. Jeli jsme předlouho po náhodně zvolené dálnici směr Tampere. Asi po 15 km spatřil Coffey ceduli se spásným obrázkem kempu. V hustém lese, kde už žijí jen finské veverky (a teď i my) se před námi vyjevil liduprázdný kemp. Protože se nevzdáváme, intezivním pátráním jsme našli prvního polohoumlesáka tam žijícího. Polohoumlesák nám dal telefon na správkyni podniku. Měli jsme štěstí. Nebudu to protahovat - za půl hodiny jsme měli široko daleko nejlevnější bydlení, považte, 9 eur na hlavu a noc! Ve Finsku co vypadá ošuntěle, je v podstatě luxusní. Součástí je sauna, jak jinak, a kulečník. Jako dáma mám svou vlastní velikou ložnici právě v okolí toho kulečníkového stolu:) Se spoluobyvateli se domluvíte nejlépe rusky:)
Hned první den v osm večer jsme měli na programu zápas našich s Ukrajinou. Technika nákupu lístků - viz níže. Na Ukrajinu jsme měli jeden z nejdražších lístků, co jsme na celém mistrovství koupili - za nechutných 30 eur. Byli jsme ještě mladí a nezkušení smlouvači. Když jsem vystoupala ke vstupu k tribuně, na kterou jsem dle lístku patřila a pohlédla dolů na led potemnělé Arény, beze srandy se mi zamotala hlava. Pardubická aréna, chlouba to naší ligy a vlasti, je podle toho pouhou chatičkou. Odstíny modré v Hartwall aréně spolu s působivým ozvučením vyvolávají dojem ledového království a na tribuně si připadáte jak mraveneček v lese. Jak si připadají hráči na ledě, po tom jsem nepátrala:)

Při courání chodbami Arény jsem potkávala známé osobnosti, některé mému srdci velmi blízké. Pan Hudler starší, tatínek naší mladé hvězdy a trenér vsetínské mládeže, byl na mistrovství spolu s agentem Hudlera mladšího, olympijským vítězem Petrem Svobodou. S panem Hudlerem jsme se pozdravili, vypadal v tom velkém světě trošičku ztraceně:) Každopádně teď ale můžu říct, že jsem tuhle dvojici potkala už na dvou z nejvýznamnějších světových stadionů - v Hartwall Aréně a na Lapači:) Petra Svobodu doprovázela další evidentně VIP severského vzezření. Náhodou jsem uslyšela rozhovor okolo procházejícího pána, který tuto VIP žádal o podpis - onen seveřan byla legenda finského hokeje Christian Ruuttu. Často jsme taky potkávali pana Černíka a Ivana Hlinku. A když jsme měli přec jen obavy o lísky, reprezentační výtržník ze Slavie-Plzně se projevil - dal nám kontakt na manažera našeho týmu pana Kusého. Nakonec jsme ho neuplatnili, ale i tak - Radku, děkujem!!!

Hartwall Areena zevnitř

(roj) Samozřejmě jsem byl moc zvědavý, jestli je Hartwallka nejhezčí hala, jak mnozí říkali. Jak možná víte, jsem velkým fanouškem stockholmského Globenu :-) Proto jsem srovnával převážně s ním, protože dosud se s Globenem nemohlo srovnávat nic, co jsem viděl na vlastní oči.
Nejdřív tedy klady: Ze všech míst je perfektně vidět, s vyjímkou prvních tří řad za brankou, odkud je vidět "jen dobře".
Tvrzené sklo nad mantinelem je zcela prosto jakýchkoliv sloupků, skla jsou prostě v horní části spojena průhlednými spojkami. Stejně tak zde nejsou žádné samolepky a reklamní proužky, tolik rozšířené na našich plexisklech. Stručně řečeno, jakmile skončí mantinel, máte nerušený výhled na led. Led je v místech, kde není brankoviště nebo čáry čistě bílý :-)
Síť nad sklem je absolutně neviditelná, je ještě lepší než v Litvínově! :-) Když jsem tu siť tak pozoroval, pomyslel jsem, že by v Česku v pohodě mohla být okolo celého obvodu ledové plochy. Odpadla by tak přerušení hry kvůli vhozeným předmětům na led.
Osvětlení ledové plochy je mnohem lepší než v Česku. Pouhým okem bych to nepoznal, ale můj foťák si blaženě pomlaskával
Kostka s videem je zde kvalitní, ale na globenovskou to nemá. Obraz je znatelně hrubší než na běžné TV obrazovce. Ale i tak díky za ni.
Divák sedící v Hartwall Areeně dostává za své vstupné skutečně maximum hokeje, to je jednoznačné přikázání a tomu je vše podřízeno.

Celá hala je zapuštěna pod zem, ostatně v tom bude mít mnoho společného s naší potenciální halou ve Vysočanech. Rozdíl je v tom, že ve Vysočanech se hala zasype (toxickou) hlínou, kdežto v Helsinkách je vytesána do skály, což je na některých místech architektonicky působivě využito a osvětleno.

Ale ještě jsem nepsal o záporech. Za největší považuju nedostatečně široké kuloáry. Vznikají zde stálé tlačenice a během přestávky máte co dělat, abyste stihli pivo. Za drobný nedostatek bych považoval i to, že hala nemá žádný dominantní vstup a jste-li noví a vstoupíte špatným vchodem, velmi dlouho se prodíráte na své místo.
A největší smůla je okolí haly. Pro našince je to možná i výhoda, protože přenocovat v autě se dá kousek od haly na benzince, ale chcípl zde pes. Skončí hokej a všude je mrtvo. Do centra, kde to žije, máte hodinu pěšky rychlou chůzí.
Suma sumárum: Globen zůstává stále jedničkou, Hartwall Areeně patří pěkné třetí místo.
BTW: Druhý je Jonkoping, čtvrtá Preussag Arena :-)

Free tickets!

(Roj) Jak jsme na místě zjistili, lístky mělo zajištěno jen mizivé procento českých fanoušků. Vlastně vím o jediném z nich, Zdeňkovi, ten je ovšem neplatil ze svého, takže se to nepočítá :-) Po příchodu do pokladen jsme zjistili výchozí situaci. Lístky v Helsinkách jsou nepředstavitelně drahé, ve třech cenových kategoriích: 33, 50 a 70 €. Přičemž obě "levné" kategorie jsou na všechny zápasy vyprodány až do konce šampionátu. Zkušený český fanoušek ovšem neskládá zbraně a je odhodlán jít na hokej levněji.

Začíná válka nervů. Zjišťujeme, že Finové byli značně optimističtí a předpokládali, že vyhrají skupinu. Leč, naši miláčci jim v tom zabránili, takže termíny, na které si brousili zuby Finové, patří nám. Tato situace přináší vodu na náš mlýn. Cílem je získat lístky levněji než jsou ty nejlevnější u pokladen. Z čtrnácti tisíc Finů, kteří vyprodali Hartwall Arenu, se jich mnoho stovek rozhoduje na hokej nejít a někteří z nich zkoušejí lístky zpeněžit. To je jistě chvályhodný počin.
Jediná potíž je v tom, že jejich představy o tržních cenách jsou poněkud naivní a velmi dlouho jim trvá, než se probudí do reality. Takže zpočátku zkoušejí nasadit cenu pokladní a dávají slevu o deset EUR, což dělá 60 €. Nováčci z českých řad jsou zvikláni, zkušení harcovníci velí vydržet. Cena klesá na padesát, čtyřicet. V této chvíli již čeští nováčci podléhají a lístky jsou v kapse. Avšak Clouseau , Poleno a další jsou v klidu a ani je nenapadne vyhazovat zbytečně moc. Třičtvrtě hodiny před zápasem klesá cena na 30€. To už je i pro nás přijatelná cena. Nakonec kupujeme tři lístky za celkově 80 €. Ovšem nejdéle vydržela Clouseauova trojice a mají lístky dohromady za sedmdesát. Toto na první zápas skupiny E.
Dlužno podotknout, že situaci nelze paušalizovat. Každý den je to jiné. Nejlepší to bylo v neděli, když jsme hráli s Německem. Pět minut před zápasem viděli očití svědkové (Coffey) Fina, který nabízel lístky, držel je v ruce a křičel Free tickets!!! Naopak před našim pondělním utkáním se Slováky nám trvalo dlouho, než jsme dostali lístky všichni. To je totiž tak. Když někdo vyměkne, zkazí tím cenu na trhu a překupníci rázem začnou být na koni A před tím zápasem přijelo dost nových Slováků, kteří jsou sice fajn, ale ještě v tom neuměli tak chodit. Měli stejně jako my dresy, které jsou těm našim vzdáleně podobné. Vexláci si nás s nimi okamžitě spojili a viděli, že někteří s "nás" jsou ochotni kupovat i za 40€(čtyřicet!). Takže se snažili nás natahovat a čas neúprosně plynul. Pochopitelně, kdyby šlo do tuhého, tu čtyřicítku bychom nakonec obětovali, vždyť šlo o prvenství ve skupině.
Nakonec jsme poslední dva lístky koupili dohromady za padesát babek, když do zápasu zbývalo jen 10(deset!) minut. Uff!
A proto zlatým písmem tesat: Nikdy nespěchejte s koupí lístků! :-)

Intro o Finech

Tento odstaveček píšu s odstupem už doma v Česku. Protože nechci, abyste si na základě toho, co si teprv přečtete, mysleli, že nemám rád Finy. Protože až si to přečtete, budete ten dojem mít :-)
Finsko je strašně exotická země. Je vlastně nejexotičtější země, ve které jsem byl. Žije se tam úplně jinak než tady. Půl roku je tam zima a tma, životní podmínky jsou tam asi fakt tvrdé. To se promítá i do finské povahy. Oni jsou ještě seveřanštější než Švédové. Finové jsou uzavření, disciplinovaní, poctiví a pracovití. Opravdu takoví jsou, a pro mě osobně bylo nepochopitelné, že když je omezená rychlost na 80, všichni jedou přesně 80, i když ta dálnice by v pohodě snesla 180.
Díky této poctivosti a pracovitosti zná dnešní Finsko mnohem víc lidí na světě, než dnešní Česko. Má úspěchy nejen ve všech zimních sportech, ale i v atletice a třeba formuli 1. O ekonomice ani nemluvím. Přitom ve Finsku žije jen polovina počtu obyvatel než v Česku. Věděli jste to? Já ne....
Ve Finsku je například reálné, že když uděláte dopravní přestupek, dostanete pokutu podle toho, kolik vyděláváte. Traduje se historka o řediteli Nokie, který za to, že překročil rychlost o 20km/h, dostal pokutu 70000 €. Možná je to spravedlivý systém, ale představte si to u nás. Ředitel Telekomu (nebo TV nova) by si najímal řidiče - houmlesáka a řekl by mu: "Jeď, co to dá!" A to pětikilo za pokutu by mu dodatečně vrátil.
Tento přiklad vystihuje naplno to, že Finsku je možné to, co není možné u nás. Žije se tam prostě jinak, Finové jsou obdivuhodní lidé a když se s nima dáte do řeči, jsou fajn.
Ale já bych tam žít nechtěl :-)

Kotel a Velký bratr

(roj 6.5. před čtvrtfinále) Pro našince jsou za vzor pedantické důkladnosti považováni Němci. Po čerstvých zkušenostech jsem si toto dogma poopravil. Ve srovnání s Finskem jsou Němci ležérní bohémové a flegmatici. Nejvíc je rozdíl cítit hned u Hurtwall Areny. Všude zástupy ochranky a policie. Občas mám dojem, že jich je tu víc než diváků. Vexláci se bojí prodávat lístky a stahují se dále od haly, hlavně k metru. Zatímco na předchozích MS vexláci zcela bezostyšně nabízeli lístky kdekoliv, zde si připadáme, jako bychom kupovali crack :-) Vede to ke zvláštnímu pocitu sounáležitosti mezi prodávajícím a kupujícím.
Ve Finsku se skoro vůbec nekrade a když si Coffey jednou zapomněl v hledišti foťák, zašel na Ztráty a nálezy a dostal ho nepoškozený zdarma zpět.
Ve městě jsme jednou viděli zásah policejní jednotky proti zločinci. S modrým majákem se přiřítily dva vozy, z toho jedna dodávka. V nich bylo nejmíň osm policajtů. Když jsme doběhli na místo, vedli už v poutech jednoho zločince, který nekladl odpor. Nevím, jestli ten člověk postřílel personál banky nebo jenom zakázaně čůral u keře, ale moc jsme mu nezáviděli.
Je tu trochu jako v Orwellově románu 1984. Velký bratr tě sleduje!
Ve fanďáku jsou všechny vchody střeženy dvojicí Sekuriťáků. Zatímco všude jinde byly dovnitř vpouštěni lidi bez omezení, co se vešlo, tady se hlídá, aby se stan nepřeplnil. Finové disciplinovaně stojí třeba čtvrt hodiny ve frontě, aby se dostali dovnitř, až někdo odejde. My jsme přišli na fintu, že se dá jít přes záchody, kde žádná fronta není, ale organisátoři nás prokoukli a další den zavedli u (severního) východu k záchodům vracenky :-)
Nikde venku se nesmí chlastat, což všude oznamují cedule. Jedny z mála cedulí, které jsou v jiném jazyce (díky piktogramům), než jen finsky/švédsky. Takže dovnitř si nesmíte nic přinést, ven si nesmíte nic odnést. A to se fakt dost kontroluje. Vehementně všechno směřuje k tomu, abyste si kupovali nesmírně drahý alkohol ve stanu nebo v hale. Ale komu by se chtělo dávat stopade za čtyři deci mizerného piva, že?! Češi i Slováci to obcházejí, jak se dá. Lahvičku slivovičky pod dresem pronesete, takže jediný skutečný problém je vyhnout se ostřížímu zraku ochranky uvnitř. A oni stojí a sledují vás fakt všude. Ve fanďáku je jich snad sto. Do našich radovánek zatím nijak nezasahují a v podstatě jsme si na to už zvykli, ale stejně je to takové divné.

Ta finska disciplinovanost je tak otravná, že bych ji nazval zabedněností. Běžnému Finovi v hledišti nevysvětlíte, že jste obětovali svůj skvělý flek ve VIP sektoru za jeho mizerný za brankou. Protože za brankou bude prostě český kotel a basta :-) Stojí u vás jak tvrdé Y, ukazuje vám svůj lístek a něco blekotá. Nenechá si vysvětlit, že si může sednout o tři metry dál. Někdy tam otravuje i pět minut, někdy se dokonce obrací na pořadatele. Jediná obrana proti tomu je ignorovat jeho i ty pořadatele. Nakonec obvykle vyměknou :-) Ale někdy to bohužel dopadne tak, že část kotle musí přelézt o kousek dál.
Toto možná bude někomu připadat dost drsné, ale pro kotel se vybírá vždy místo, kde během první třetiny nikdo nesedí, většinou to bývá dole za brankou, odkud je pro běžného diváka nejhorší výhled. O přestávce se tam všichni přesuneme. A pak se v pětadvacáté minutě zápasu objeví domorodec, který nemá nic jiného na starost, než aby seděl přesně na místě, na které má lístek. Pokud dosáhne svého, odchází v pětatřicáté minutě na hamburgr a do hlediště přijde zas v minutě čtyřicáté osmé, aby odešel těsně před koncem zápasu. Všude kolem je dost volných míst!
Na takové "diváky" nemám potřebu brát ohledy. Kromě toho zkušenosti z předchozích MS jsou takové, že všude se tyto přesuny tolerují a diváci i pořadatelé je chápou. Ve Švédsku se ještě s úsměvem omluví a poděkují :-) No není to ideální příležitost sednout si na lepší flek, když ten váš si zabrali vlajkonoši?

A co na to finská security? Nejdřív nás vůbec nechtěli pouštět do sektoru. Jenže my jsme nedali pokoj, když nás vyhodili jedním vchodem, okamžitě jsme tam vlezli vchodem vedle. Anglicky jsme jim furt vysvětlovali, o co jde, ale moc to nezabíralo. Ze začátku jsme fakt měli dojem, že každou chvíli přijde speciální komando a naloží nás všechny do antonů, ale kupodivu k tomu nedošlo. Jak čas plynul, otravovali čím dál míň. Myslím, že teď už se s tím smířili a dokonce domorodým kverulantům nabízejí volná místa jinde. Naši pozici posílilo i to, že maskot MS, modrý lvíček, si náš kotel oblíbil a za bedlivého zájmu kamer si bubnuje do našich bubnů, tancuje s našimi vlajkami a celkově s námi zvyšuje kulturní úroveň MS :-) Možná jsme tím dosáhli velkého českého vítězství!

Avšak ke konservám, aby byly patřičně stravitelné, je nutné přikusovat chleba. A ten došel už během cesty. Proto jsme se hned prvního rána vypravili s Coffeym na nákup. Kemp byl v lese, takže jsme ujeli asi 4km do nejbližšího čehosi, co by se dalo nazvat vesnicí. Křižovali jsme mezi finskými dřevěnými baráčky a nikde jsme nezaznamenali ani náznak obchodu. Ale ani náznak pohybujícího se člověka. Až na úplně druhém konci té vesničky jsme uviděli dvojici finských žen. Coffey se hned blýskl svou angličtinou a zeptal se, kde je nejbližší "shop with bread". Následovala dlouhá pausa. Už jsem si začal myslet, že Finky jsou buď hluché, nebo že jsme zapomněli stáhnout okénko při kladení otázek. Ale ne, okénkem to nebylo, Coffey úplně vylezl z auta:-) Nakonec jsme se dočkali odpovědi: Nejbližší obchod tady není! Fakt!
Ještě nám ukázali na blízkou nemocnici, kde je prý kavárna, kde by, snad, mohli mít chleba. Zdvořile jsme poděkovali a nenápadně jsme odjeli co nejdál od nemocnice :-)
Dali jsme hlavy dohromady a usoudili jsme, že finský venkov je pro nákup chleba nepřípustnou lokalitou. Zamířili jsme rovnou do Helsinek , rozhodnuti se v připadě nouze přeplavit pro chleba až do Estonska. Ale Coffey si v návalu geniality vzpomněl, že při hledání ubytování jsme v jednom místě míjeli něco, co možná bylo obchodem. Trefili jsme tam neomylně, vždyť to bylo ani ne 30 kilometrů od kempu! :-)
Opravdu to byl obchod, taková menší sámoška. Vlezli jsme dovnitř a ovanul náz mrazivý vzduch z chladicích boxů. Venku bylo okolo 10stupňů, uvnitř o něco méně :-)
Oddělení pečiva jsme našli docela rychle, byla tam o něco menší kosa. První poznatek: za 1 euro si nekoupime vůbec nic. Chleby stály od dvou eur výš. Coffey začal radostně plnit nákupní košík, když vtom bleskl varovný záblesk mě. Bacha, ať to není sladké! Zážitek ze Švédska, kdy jsem se hltavě pustil do rybiček se sladkým chlebem, jsem dosud nerozdýchal.
Jali jsme se zjišťovat, zda není chleba "sweet". První dotázaný pán se hodně snažil, ale nakonec nám nic neřek. Pak přišla paní - dobrá víla. Nejen, že nám kýžený chleba vyhledala, ale dokonce nám ukázala, jak takový chleba identifikovat. Podle vzhledu to totiž opravdu nepoznáte! Ale na obalu je napsáno složení. Finsky :-) Vysvětlila nám, že se tam NIKDE nesmí vyskytovat jedno slovo, které vypadalo jako siropelehtinekiskorvu. Důležitých bylo prvních pět písmen - sirop...
Jak jsme později zjistili, chleba to nebyl nijak zázračně dobrý a jeden bochník stačil dvěma lidem sotva na jedno jídlo, ale zaplaťpámbu. Hlady nezemřeme! Finové vynikají ve ledasčem, ale v přípravě jídel mají co dohánět i na nás.

Češi, všichni sem!

Aneb: Zlomili jsme to!!!

(roj 8.5.) Přestala legrace. Po malém finále se Slováky, které nemělo vítěze a které bylo spíš oslavou útočného hokeje, přiřkla neúprosná matematika našim klukům nejobávanějšího soupeře, Rusy. Už od rána jsme byli nervózní a připravovali jsme se na přesun do Turku. Teď půjde o všechno.

Cesta do Turku byla delší, než jsme čekali, Finsko je ohromná země. V jistém úseku nás pobavily značky s nakresleným sobem. Potom byli sobi nakreslení i na silnici. A pak se to stalo. Asi dvacet metrů od silnice se nevzrušeně pásl živý sob! Jen tak! :-) Byli jsme z toho tak na větvi, že jsme nikdo nestihli vytáhnout včas foťák. Jenom jsem se modlil, aby nezaútočil :-)

Konečně Turku. Po krátkém hledání jsme našli daleko za městem zastrčenou Elyseé Arenu. Úplně něco jiného než Helsinky! Hned na první pohled bylo vidět, že jsme na venkově. Ceny benzínu i lístků na hokej nižší, skoro žádní policajti, žádný fanďák, jen pár stánků se suvenýry. Tonda, který zde dlel už od úterý, dokonce tvrdil, že troufale pijou pivo na veřejnosti a nikdo jim zatím nic neřekl:-)
Už po cestě jsme si řekli, že patnáct EUR za lístek budeme považovat za přijatelnou cenu za čtvrtfinále. Tentokrát jsme na to šli organizovaně. Sešlo se nás asi dvacet a domluvili jsme se, že na vyšší cenu prostě nikdo z nás nepřistoupí a vydali se po place na lov. Fungovalo to bezvadně, nakonec jsme měli ještě před zápasem CAN-GER všechny lístky, které jsme chtěli, za cenu do 15EUR. Kazila nám to skupinka sedmi v modrých teplákách s českou vlaječkou, kteří byli tajemní jak hrad v Karpatech a kteří se seskupili kolem jednoho vexláka a nejspíš mu dali 210EUR za 7 lístků. Tvářili se jako velcí byznysmeni a vyměňovali si vexlákem vizitky. No nic.. :-)))

Vstoupili jsme do Elyseé Areny, která ve skutečnosti není tak pěkná jako se zdá v televisi. Ale co bychom za ni dali u nás! :-) Z horních řad horních tribun není dobře vidět k bližšímu mantinelu, ale dá se to. Míst pro TV komentátory je jediná řada na horních tribunách, které byly jinak poloprázdné.

Jako předkrm jsme si dali zápas Němců s Kanadou, což byl nepříliš pohledný hokej, který se zpočátku jevil jako hladká záležitost pro Kanadu. Němci ale potvrdili svou pověst buldoků a z 2:0 ještě vyrovnali. Do prodloužení šli ale v početní nevýhodě, která se ještě prohloubila na 4 na 3 a Kanaďani šťastným gólem od modré postoupili. Jestliže Kanada s tak mizerným výkonem vyhrála skupinu F, pak kromě Rusů pro nás v této skupině není důstojný soupeř.

Po předkrmu jsme se šli posilnit k autům, která jsou přejmenována na hotel Hyundai Inn a restaurant Corolla. Nějakým způsobem se na tom místě octl i odstavený prázdný návěs-valník. Clouseau dostal geniální nápad: "Na každým nákladáku je smeták, ten smeták má tyč a z té tyče si my uděláme žerď pro vlajku!" a neuvěřitelně ladným pohybem se vyškrábal na valník. Smeták tam skutečně byl, jenže měl násadu tak pekelně špinavou, že jsme od realisace žerdě upustili :-)

Před Elyseé arenou kde se vzaly, tu se vzaly holky z Nového Jičína! Prý je jich tu asi sedmnáct na jakémsi "projektu Evropské unie"! Pánové, nechte všeho a staňte se součástí projektu, stojí to za to. :-) Celého toho babince jsme se ochotně ujali a vysvětlili jim, že jejich místo je v našem kotli. Holky se nejdřív trochu bály svého vedoucího, ale pak od druhé třetiny fandily s náma :-)
Ve skutečnosti bylo v hledišti daleko víc Rusů než nás. Jenže Rusové neumějí fandit a nemají ani žádné OHF, takže jsme je akusticky zcela převálcovali už při rozbruslení. Za místo kotle Lukáš zvolil tradičně místo vlevo za brankou, a tentokrát jsme se u něj začali houfovat už od začátku. Hala nebyla zaplněná ani z poloviny a pořadatelé byli rozumnější než v Helsinkách. Finové byli vesměs doma a těšili se na TV zápas FIN-SWE (hahaha!).

K Lukášovi si přinesli své bubny i stříbrovlasí Odoleňáci, takže všechno bylo připraveno na nejdůležitější zápas sezóny s nejnepříjemnějším soupeřem. Báli jsme se, ale věřili jsme, odhodláni rozedřít si ruce do krve a vyplivnout hlasivky.

Rusové na nás vlítli neuvěřitelným způsobem. Rozpoutali svůj ďábelský kolotoč před Tomášem Vokounem. Ale naši nedělali chyby a odolávali. Říkali jsme si tam, že tohle tempo Rusové určitě nevydrží celý zápas. Zatím jsme neviděli žádné komentáře ani výroky trenérů, ale osobně si myslím, že Pljuščev dobře ví, že na nás výkonnostně nemá. Proto chtěl vyhrát chytrostí a taktikou. A ta spočívala v tom, že dají první gól a my nevydržíme s nervama. Podřídili tomu všechno a všechno odevzdali v první třetině. Jenže Lener je nejmíň tak dobrý taktik jako Pljuščev. Naši se nikam bezhlavě nehrnuli a čekali na chybu. A ta přišla ještě v první třetině při ruské přesilovce. Takže třetina skončila 1:0 pro nás, i když se skoro celou dobu hrálo před Vokounem.

Během první třetiny jsme kromě povzbuzování stihli skandovat i Všichni Češi sem!, potřebovali jsme posily, protože to vypadalo, že se k nám začnou stahovat Rusáci s vlastním bubnem. Došlo i nepochopitelnému incidentu. Přišlo pár pořadatelů a začali přes naše protesty sundavat vlajku s Odolena Vodou!!! Málem došlo k fysickému násilí a mnozí kvůli tomu propásli náš gól. Dokonce sekuriťáci tu vlajku natrhli. Začali jsme na protest skandovat "Sverige, Sverige!" aby jim bylo jasné, kdo vyhraje čtvrfinále v Helsinkách. Vlajku pak opravdu odstranili a nějakou dobu tam nebyla! O přestávce jsme kromě odchodu na pivo (levnější, zde jen 3.50!) zjišťovali, proč se jim ta vlajka nelíbila. Prý někdo chytrý nahoře usoudil, že nápis Odolena Voda je reklama na nějakou vodu! :-))
Vše se vysvětlilo a pořadatelé se dokonce omluvili. Nemohli tušit, že Odolena Vodu založil kdysi dávno kníže Odolen, po němž se toto městečko jmenuje a kteréžto místní jméno se naši TV reportéři nikdy nenaučí skloňovat, přestože jsou za to placeni :-)

Na druhou třetinu vlajka už opět zdobila rantl , byť natržená. A přesunuly se k nám další posily včetně krásných projektantek :-) Protože jsme věděli, že Rusové už musí povolit, přestali jsme se tolik strachovat o postup.

Naši zahráli tak parádně, že jsme měli slzy v očích. 3:0 a Sokolov šel ven :-) Nádherný hokejový zážitek, tu druhou třetinu nám musíte někdo doma pustit z videa! Sašo?! :-)
O druhe přestávce už byla naše nálada skvělá, věděli jsme, že Rusové na zvrat nemají. Na infokostce nad ledem se objevovaly první výsledky zápasu v Helsinkách, který začal o hodinu později. Věděli jsme, že Slováci vyřadili Švýcary a Finové vedou. Při každém finském gólu se tento ukázal i divákům v Turku, kteří hromově aplaudovali.
Naši odehráli třetí třetinu v pohodě, žádný gól sice nepřidali, ale udrželi Vokounovi nulu na kontě. Po zápase se s náma hráči přijeli rozloučit.
Naše radost byla obrovská, jedinou vadu to mělo, že v Turku nebylo kde slavit. Z haly nás vyhnali, na místních televisích nás hokej v Helsinkách sledovat nenechali. Fanďák žádný, do města asi 6km a před všemi přesun auty zpátky. Holky projektantky musely domů :-) Takže jsme bez otálení nasedali a jeli. Během cesty k nám začaly prosakovat zvěsti o neuvěřitelném dění v Helsinkách, kde Švédové začali dotahovat. Mně osobně se to moc líbilo, protože finská buzerace mně už trochu leze krkem a ve Švédsku to loni bylo lepší :-)
Go, Sweden, go! Nu tar vi dom! Nu tar vi dom!
Nakonec se "moji" Švédové postarali o to, že nazítří vyšly finské noviny s černými titulními stránkami (bude dále popsáno) a o středě 7.5.2003 se budou finské děti učit v dějepise. Byl to nádherný den :-)))

Volno před semifinále - trocha kultury

(Zuz) Po sladké porážce ruského nepřítele následoval pro naše hráče a tím pádem i pro nás den volna. Cesta z Turku se nám trochu protáhla.Výrazný podíl na tom měla jednak omezená rychlost na dálnici, jednak náš strach z policie při jejím překročení, jednak nutnost šetřit drahý benzín a jednak kroužení okolo Helsinek po kruhu Keha Ring I do doby, než nám došlo, že Keha není jméno okruhu, ale jen finský výraz pro Ring a tudíž všecky okruhy kolem Helsinek se jmenujou Keha a liší se pouze číslem... Domů jsme dorazili drahně po půlnoci a tudíž vstávali drahně po poledni. Protože se nezadržitelně blížil náš odjezd směr Česko, chtěli jsme volné odpoledne věnovat pobytu v přístavu spojenému se zabukováním trajektu, který by jel v přijatelný čas po konci mistrovství.
Přístav jsme nalezli snadno, po celých Helsinkách jsou značky s obrázkem lodičky a šipkou, kudy k lodičkám. Zaparkovali jsme na kraji přístavu a zacvakli euro s naivní představou, že hodina pobytu v přístavu nám musí bohatě stačit k nákupu trajektenek i vyfocení všech škaredých vojenských i krásných civilních lodí. Ušli jsme prvních 150m k mapě přístavu, aby z ní Roj vyčetl, že naše společnost Tallink kotví na zcela opačném konci přístavního poloostrova, ale že to není daleko, protože mapa je ve velkém měřítku. Vzdálenost "není daleko" jsme šli docela ráznou chůzí 75min. Dle Murphyho zákona byl Tallink tou úplně poslední budovou v řadě komplexů přístavních budov na pobřeží.
Shánět ve Finsku turistické informace je dobrodružství. Když nemáte věci stažené z internetu, zbývá vám pouze spoléhat se na to, že nějaký domorodec bude jednak rozumět nějakému světovému jazyku, nejlépe angličtině, a jednak bude znát odpověď na váš dotaz. Finové totiž většinou letáků mají pouze ve finštině. Čili knížečka se spoustou tabulek evidentně s časy odjezdů a cenami lístků trajketů je zcela na nic. Naštěstí slečna v informacích byla v pohodě a trpělivě nám všecko vysvětlila, počkala, až se dohádáme, kdy teda pojedeme, zaplatili jsme za nás všecky tři i auto dohromady 48 eur a zapamatovali si, že v pondělí musíme být v přístavu v osm ráno. Po té, co se Roj a Coffey neshodli na směru zkratky k autu, jsme se rozdělili. Naše dvojička s Coffeym dorazila k autu za pouhých 20min chůze napříč poloostrovem, neomylný Roj dorazil 15 min po nás. Auto nám kupodivu neodtáhli. Byla to ale moc pěkná procházka. Nejvíc mě pobavila cedule na samém kraji mola, na které jedna šipka ukazovala do Stockholmu a druhá do Talinu, zřemě pro ty, kteří by tam chtěli plavat:) V přístavu kotvila spousta zajímavých lodí, furt nějaké přijížděly a odjížděly, slunce svítílo, racci kroužili nad klidným mořem a křičeli a baltický vítr mi bral slova od pusy, když jsem volala svému finskému kamarádovi, který se mi měl věnovat večer.
Nejlepším průvodcem cizím městem, když se vám nechce nic předem studovat a chodit podle mapy, je samozřejmě někdo zdejší. Na rozdíl od kluků, kteří neustále neúspěšně pátrali po nějaké finské dámské společnosti, jsem já první večer sedla do prvního podniku a bez jakékoliv snahy se dala do řeči s mladým Finem a tím měla o zdroj informací a průvodce po celý pobyt postaráno. Jukka sice o hokeji tuší pouze to, že existuje nějaký Koivu a že se kousek od jeho baráku houfujou cizinci fandit na nějaký hokejový turnaj, ale to fakt nevadí:) V létě se chystá s kamarádem na cestu po Evropě a blonďatá Češka mu zas poví ledacos nejen o životě ve své zemi. Prostě družba jako kdysi se Sověty, ale tak nějak dobrovolně a rádi:)
Kluci mě teda vyhodili u pubu Praha v centru Helsinek a jeli si dál pátrat po Finkách. Pan barman mě uvítal gratulací k výhře nad Rusy a Jukka mi ukázal jejich sportovní noviny, kde se skvěl obrovský titulek PERKELE, což bez skrupulí znamená - s prominutím - do prdele. Jak jinak komentovat zápas, ve kterém Suomi vedli nad Švédy 5:1 a který skončil 5:6... Všichni Finové v hospodě byli úplně vyřízení a zapíjeli žal. Nechala jsem si celý zápas popsat a uznala jsem, že si ten drsný titulek pan Aravirta a jeho mančaft zasloužili a finský národ takovou potupu od svého odvěkého rivala fakt nezasloužil:)
Praha je sice prima česká hospoda, ale je docela drahá (pivo, cider, čaj, všecko 5 eur) a navíc do české hospody můžu doma. Chtěla jsem vidět nějakou fakt finskou hospodu. Jeli jsme 2 zástavky metrem (lístek 1,7 eura, to je ten nejlevnější na nejkratší trasu, jinak 2 eura) a na povrchu byla čtvrť, kde žily střední a chudší vrstvy, různé existence dělníků i nezaměstnaných, prostě obyčejní lidé. Jukka se snažil vzpomenout na něco z historie, např. jak starý je asi kamenný kostel, okolo kterého jsme šli, ale moc mu to nešlo:) Obecně tam těch památek extra moc nemají. Do hospůdky jsem ve svém pestrém oblečení nezapadala, ale Finové byli v pohodě a vypadali, že mému průvodci i trochu závidí:) Můj oblíbený hruškový cider tam stál 2,5 eura, finské pivo 3 eura. Finové se s pivní kulturou moc nemažou. V praxi to vypadá tak, že řeknete, jestli chcete velké nebo malé pivo, barman uchopí čirý plastový kelímek, zasune ho do stroje, na displeji navolí objem a druh, do kelímku se napustí žlutá břečka bez pěny, barman vám předá kelímek, zaplatíte a je to. S našima nablýskanýma sklenicema a pěnovou čepicí, natož pak s chutí českého piva to nemá nic společného. Jedno z nejrozšířenějších finských piv je Karhu, znamená to "medvěd", pijou to bez pěny a v pokojové teplotě, čili je to naprosto nepoživatelné a hnusné. Vedla jsem přednášku o kultuře pivního stolování v Česku. Nejvíce Finy zaujala informace, že u nás pivo stojí okolo 0,5 eura, tomu nechtěli věřit:)
Společným jmenovatelem všude je ale boj proti kouření a antireklama na kouření. V téhle hospodě byla větší část vyhrazená pro kuřáky, ale je jen na složení klientely a majiteli hospody, jaký poměr mezi místy pro kuřáky a nekuřáky zvolí. Všude jsou taky vylepené protestní letáky proti cigaretám. Nikdo z Jukkových kamarádů nebyl stálým kuřákem a prý se ve Skandinávii proti kouření bojuje velmi intenzivně. Zaujali mě kluci v námořnických uniformách, protože takový živý mariňák, to v Česku moc nemáme, že jo:) Bylo mi vysvětleno, že jsou to kluci, kteří jsou něco jako u nás na vojně. Ve Finsku se na vojnu chodí na různě dlouhou dobu, mariňáci chodí na rok a půl. Vyložila jsem Finům naši "praxi modrých knížek", z toho byli na větvi:)
Postoupili jsme do dalších podniků. V těch tzv. lepších vás hned u vchodu zkásnou o 2 eura "za odložení a hlídání vašich věcí". Nemohla jsem odmítnout pozvání na jedno z nejfinštějších finských pití - lékořicovou koskenkorvu. Vypadá to jako řidký asfalt a chutná jako pendrek rozpuštěný v lihu a stojí toho panák 6 eur:)
Noční Helsinki jsou moderní svítící město, ale kdybych měla říct za sebe, tak nějak ta úprava, zástavba, čistota v metru, s tím vším jsme třeba v Praze na tom o něco líp. Centrum finské metropole je v podstatě jediný obrovský reklamami zářící barák, široká ulice, na které se ve spleti semaforů na křižovatkách stavěných do zatáček a vozovce bez vyznačených jízdních pruhů ani čert nevyzná,pár podchodů nákupních středisek, prezidentský palác, budova parlamentu a to je asi tak všecko. Navíc tam není v noci zas nějak extrémně živo. Takže resumé - až někdy pojedete do Helsinek, sežeňte si sponzora a od města nečekejte kdovíjaké zázraky:)
POZN.: Když jsme něco kolem jedné hodiny v noci šli od Praha pubu k našemu autu, nemohli jsme přehlédnout známou postavu otevírající dveře taxíku. Nebyl to nikdo menší než....asistent trenéra našeho národního týmu, Vladimír Růžička. Poznal ho dokonce i Jukka:) V taxíku už seděl muž, který mi silně připomínal jednoho našeho hráče, bývalého útočníka Sparty. Popravdě řečeno, docela mě to zarazilo. Byla noc, pár hodin před semifinálovým zápasem s Kanadou. Očekávala bych, že naše reprezentace bude spát jako mimino, aby měla sílu na boj o postup do finále mistrovství světa. Rozhodně bych nikoho z nich nečekala v centru města, trenéra ještě možná, ale rozhodně ne hráče! Musela jsem pak na to myslet, když se naši ploužili po ledě Hartwall Arény a hokejový národ si rval vlasy, co to tam (ne)dělají a komentátoři si lámali hlavu, v čem je potíž...

Co Zuz prošvihla :-)

(roj) Navzdory Zuzině teorii jsme ponechali zástupy roztoužených Finek svému osudu a slezli jsme se s ostatními u Willyho-Břízy. Willy je profesionální fotograf, který žije v Německu a fandí Česku. Chodí zásadně v dresu Břízy, odkud pramení jeho přezdívka. Letos mu jen o vlásek unikla příležitost vidět svého oblíbence naživo opět na MS :-) Jeho hotelový pokoj poznáte na první pohled už zvenku - přes půl okna hrdě září česká vlajka :-)
Má akreditaci, neboť Němci jsou imunní vůči zhoubnému působení pisálka Bárty :-) Českým fanouškům všemožně pomáhá.
U Willyho se konalo promítání! Na malém hotelovém pokoji se nás mačkalo asi dvacet Čechů, tři Švédi a jeden Fin. Žízní jsme rozhodně netrpěli a civěli jsme na hotelový televisor, kam Willy pouštěl, co natočil. Bylo to asi na dvě hodiny zatím nesestříhaného materiálu. Skvělé záběry, Willy s námi chodí do kotle :-) Ale výborné byly i záznamy z tiskovek. Na finské TV si totiž moc informací od Čechů neužijeme. Takže jsme hltali, jak Sláva Lener odpovídá asi čtvrt hodiny na otázky ČTK, Práva a MFD. Cílem je získat medaili, k čemuž stačí vyhrát jeden zápas...
Po promítání následovala volná zábava :-) V Zetoru jsme potkali partu asi deseti Slováků, se kterými jsme následně strávili část večera. Okolní Finové neustále nemůžou pochopit, jak je možné, že Češi a Slováci spolu takle kamarádí a chlastají. Oni se Švédy vůbec nekamarádí. Jejich chyba :-)

Zuz popsala, jak viděla pár členů naší výpravy v nezvyklou dobu před zápasem v dobré náladě. Mohu to částečně potvrdit, když jsem tam viděl Růžu, vybavilo se mi dežaví z Jongkopingu :-) Skoro přesně před rokem jsem se aktivně účastnil pitky s Hlínou a Augustou, táhli jsme to asi do tří. Byla sobota, den na to jsme hráli zápas s Kanadou, tenkrát to byl poslední zápas skupiny E o první místo v této skupině. O patnáct hodin později jsme Kanadu rozdrtili a byl to tenkrát nejlepší zápas našeho týmu. Ten následující byl s Rusy a před ním se žádná akce nekonala. Takže nelze říci, že bych byl nějak háklivý nebo pověrčivý na to, s kým a dokdy se před zápasem baví trenéři. Ale jestli u toho jsou i hráči.... no toto... Ale já osobně jsem si žádného hráče nevšiml

Semifinále - sedláci u Chlumce hadr

(roj) Původně jsem měl začátek tohoto článku napsaný už z Finska. Ale s odstupem jsem zjistil, že by se to nedalo číst. Psal jsem to totiž tak naštvaný, že... prostě... naštestí se toho ujala Zuz a zachránila tím publikovatelnost a mravní čistotu OHF :-) Jen do toho občas něco vpašuju modře.

(Zuz) Každé mistrovství jednou musí skončit. I letos zůstaly poslední 4 týmy, ze kterých 3 se měly radovat a jeden měl jet domů bez medaile. Posty účastníků boje o titul a o bronz si v semifinálových utkáních měli mezi sebou rozdělit vítězové a poražení z dvojiček SVK-SWE a CZE-CAN.

Oba zápasy byly na programu v pátek 9.května, naši s Kanadou hráli od 17:00 a Slováci s Tre kronor večer po nás. Pokud jde o předzápasové tipy na postupující - naše polární výprava se považovala za znalce a myslela si, že k posouzení schopností reprezentačního týmu stačí čtvrtfinále s těžkým soupeřem sehrané skvěle (Češi s Rusy) a s lehkým soupeřem výhra těžkopádná až haluzácká (Kanaďané s Němci). Jak pravil Roj, "jestli budou Kanaďani hrát jako proti těm Němcům, neměli by s nima naši mít žádný větší potíže".

Co se týkalo lístků, tušili jsme, že to bude náročnější než jindy, protože všem je jasné, že tenhle zápas je důležitější než ty předcházející a uzpůsobí se tomu i ceny. Situace byla jasná taky proti šmelině bojujícím policistům – na všech přístupových cestách jich bylo mnohem více než dřív a postávající skupinky sledovali ostřížím zrakem.

Okolo Hartwall Arény a v přilehlých prostorách jsme se potloukali už od poledne a rekognoskovali terén. Osobně jsem se zúčastnila asi 3 „obchodních schůzek“ s překupníky sama a dalších asi 4 s doprovodem, hlavně s Plzeňákem Lukášem. Překupníci měli lístků, co naše hrdla ráčila a tudíž šlo opravdu pouze o cenu. Začínalo se někde na 150 eurech, postupně se šlo na 130, 100 a 70. Tam se zasekli a tvrdili, že za míň to nejde. To neznají Čechy s kamennými ksichty „já můžu jít do fanďáku a ty si s těma lístkama vystel pelech“. Za lístek na semifinále jsem zaplatila 25 eur.

Scházeli jsme se v místech, kudy museli procházet i hráči. A tak jsme měli možnost pozdravit a povzbudit několik skupinech našich. Robert Reichel šel sám a tvářil se velmi nekomunikativně, stejně tak Jarda Špaček. Moc radostně nevypadala ani slávistická skupinka Kadlec, Hejda, Málek, Sup nebo bývalá Sparta Výborný, Hlaváč, Hlinka. Smích, vtípky a halasné pokřikování sršelo jen z uličnické dvojičky Hudler-Duda. Sledovali jsme je všechny a "jsou nějaký divný, se snad pohádali nebo co", jak prohodil Roj. Ale zážitek z Turku byl moc dobrý a čerstvý na to, abychom některým zvláštnostem přikládali zvláštní tíhu…

(roj) Zuzi to s lístkama popsala jako brnkačku, ale nebylo tomu tak. Z dvaceti spolufanoušků nám do poslední chvíle chyběly 4 lístky. A do začátku chybělo 15(patnáct!) minut, tak napjatou situaci jsme tu řešili poprvé. Nakonec to klaplo, ale museli jsme hodně spěchat dovnitř. Fronty byly k nevydržení. A hned při vstupu mě potkala další tragédie. Snaživá pořadatelka mi vyhmátla láhev pečlivě namíchané, skvělé a silné "Hartwalky", neboli směsi rumu + kofoly v lahvince od místního jinak zcela nepoužitelného nápoje! A já měl zrovna tak vyprahlo v hrdle od pobíhání od vexláka k vexlákovi.... kromě toho naše lístky byly do nefalšovaného VIPu (orig. za 210€), kam se chodilo složitě okolo celé haly, čímž jsme s Coffeym nestihli úvodní vhazování. Móoc pěkný začátek, ale mělo být hůř .....

(Zuz) Zasedla jsem na tribunu vedle velikého tlustého Slováka a uvědomila si, že je mi nějak blbě. Ráda bych popsala samotný zápas, ale žádné zásadní hokejové prožitky nemám kromě intenzivního dojmu, že si naši udělali z toho důležitého zápasu jakýsi holubník. Hlavním rysem bylo to, že obránci snad zůstali v šatně. Bylo mi fyzicky čím dál hůř a možná na tom měl podíl i fakt, že naši postupně prohrávali 0:3, pak vyrovnali na 3:3, dostali dalších pár gólů, jeden gól dal Radek Duda po nahrávce Jirky Hudlera (z osobních důvodů jsem těm dvěma fandila nejvíc), pak se Radek s někým neustále rval a seděl na trestné a celá show skončila 8:4 pro Kanadu a pekelnou ostudou pro naše. My ani Slováci, kteří přišli Čechům taky fandit, jsme nebyli mocni slova, protože něco takového jsme neplánovali ani v těch nejkatastrofičtějších scénářích.

Ještě se vrátím k první přestávce. Zuz jsme nechali ve VIPu, necítila se dobře. Hala byla tentokrát narvaná skoro úplně, volných míst za brankou bylo poskrovnu. Přesto jsme se o přestávce začali stahovat a všechno by bylo OK. Ale tentokrát si sekuriťáci v červených vestách postavili hlavu. Zvláště agilní byl jeden holohlavec, který otravoval, až nás z našeho místa vypudil. To bylo za stavu 3:3, kdy vše vypadalo tak slibně. Během našeho přesunu kotle po chodbách Arény jsme ale dostali čtvrtý gól, který jsme tím pádem neviděli. Prostě a jednoduše: fandit se pořádně nedalo a hokej stál taky za ***.

Při našich gólech jsem nehulákala a postupně jsem se varovala jakéhokoliv pohybu obávaje se mdlob. Soused odvedle na mě koukal a říkal: „Počuvaj vyzeráš akási biela. To je z teho, jako ti vaši hrajú, lebo ti niečo je?“ Bohužel jsem mu nedovedla odpovědět a bylo mi jasné, že budu muset navštívit obrovský bílý stan s červeným křížem na střeše. Zdravotníkům jsem toho říkat moc nemusela, za pár chvilek doktor studoval výsledky rozboru kapičky moji krve a nejvíc se divil tomu, že v ní nemám žádný alkohol:). Hodnotu diastolického tlaku vyjadřovalo trojmístné číslo. Diagnóza - dehydratace, hypoglykemie, totální vyčerpání. Léčba - ležet ani se nehnout, vypít předložený litr sladkého sajrajtu. Za půl hodiny mi bylo o poznání líp. Doktor přísně rozkázal okamžitě se nechat odvézt domů, pořádně se najíst, napít, zákaz hýření po nocích a „jestli tě tady zítra potkám na tom zápase vašich o bronz, tak tě nechám deportovat do té tvojí…odkud to jsi…Czech republic!“ :).

No, a tak pro mě vlastně skončilo mistrovství světa. Zápas našich o bronz, resp. bramboru, jsem viděla na finské televizi. Z komentáře jsem nerozuměla ani slovo kromě rozhovorů s hráči, které byly pochopitelně anglicky:). A finále jsme strávili ve fanďáku. Ale o tom zase příště:).

My s Coffeym jsme sice na tom s náladou nebyli o moc líp, leč, mistrovství pro nás zdaleka neskončilo. Ale o tom fakt zase příště :-)