Chyběl nám Reichel s Dopitou?
(8.5. Roj ) J o n k o p i n g
Černé úterý.... Komu by se o tom chtělo psát? Zvykli jsme si popisovat radost,
vítězné jásání, závistivé pohledy a gratulace fanoušků soupeře. Letošní zkušenost
je pro nás tak trochu nová, tak zatnu zuby a něco přece jen napíšu.
Přitom jsme tentokrát neponechali nic náhodě. Už kolem šesté hodiny jsme
se všichni češi domluvili, že vytvoříme jediný velký kotel. Okamžitě po otevření
stadionu jsme vtrhli dovnitř a umisťovali jsme vlajky a cedule na všechna
místa, která byla využitelná, abychom předběhli rusáky. Výzdoba skvělá.
Skupinka z Prahy přivezla krásné bubny pomalované českými vlajkami. Před
halou vyhrával dixilend. Předchozí výsledky obou týmů dávali jasně tušit....
Na hokej přišlo nakonec překvapivě mnoho místních Švédů, kterým pak
během hry byly všechny důležité momenty z paralelně probíhajícího zápasu
SWE-GER promítány na televisní kostce, takže občas se hledištěm ozval jásot
nesouvisející s děním v hale. Přesto zaslouží obdiv, že přišli na pro ně
zcela nedůleýitý zápas. Možná si chtěli naposledy užít MS v Jonkopinku. Kdo
ví, kdy se to bude opakovat?
I Když bylo Čechů celkově mnohem méně, než o víkendu, snažili jsme se. Před
začátkem jsme se pěkně zformovali za brankou, kde pak dvě třetiny chytal
Sokolov. Nejaktivnější část kotle tvořili Libochovičáci a bubeníci, ale přidávali
se i další okolostojící Češi. Dokonce i nějaký ten Švéd se nechal strhnout.
Zápas začal a zpočátku to nevypadalo tak zle. Pak přišel první gól. Nešťastná teč!
O přestávce se mi začalo vybavovat nepříjemné dežaví. Stejní soupeři, stejné
dresy, stejné trápení. Ale nic není ztraceno, fandíme dál, hoši, bojovat!
Přišlo vyrovnání a nálada prudce stoupla. Bohužel ne nadlouho. Zase kolmá
střela od modré a zase teč, kterou by nechytil ani... Hnilička. Taková smůla!
Je to vůbec možné?
O další přestávce už někteří z nás seděli s hlavou v dlaních. Prokletí?!
Musíme to ještě zkusit. Když se sebe vydáme všechno, musíme rusáky porazit!
Na našem fandění snad nebylo nic poznat. Prakticky jsme si nedávali přestávky,
ani když Rusové zvýšili na 1:3. Na ruce mám od řehtačky mozoly jak od krumpáče.
Hlas mám jak Louis Armstrong...
Ale hráči se trápili čím dál více. Chtělo by to něco vymyslet! Nějak na
ně vyzrát. Jenomže tentokrát chyběl Albi Reichel, který nás dokázal vytáhnout
z průšvihu, chyběl Dopita, ktery dokázal znenadání objevit netušené reservy....
Byl konec. Stáli jsme před halou a navzájem se utěšovali. Jednou to přijít muselo.
Šel jsem se podívat na tiskovku, kde trenér Boris Michajlov jako by ještě ani nevěřil, že Rusové vzali titul Mistrům Světa.
Kontrastně působil smutný Augusta. Ruští novináři k němu měli poměrně dost otázek. Vesměs to shrnul do věty: My jsme hráli a Rusové dávali góly....
Vrátil jsem se před halu, kde už bylo prostranství skoro osiřelé. Stáli jsme v kroužku. Skupinka, známá vám jako vlajka ODRY
, Dvořáci , fotograf Willi, který kromě fandění dokázal ještě náš kotel
i fotit, a pár dalších vytrvalců. Pomalu nám docházelo, že sen skončil. Ve
vzduchu visela otázka. Co bude příště? Má vůbec cenu se takovou dálku trmácet
za takovým zklamáním? Uvidíme se ještě někdy?
Cestou k formuli jsem zahlédl na konci parkoviště auto a asi 5 čechú připravujících
se na odjezd. Zamířil jsem k nim. Kromě řidiče zalévali žal pivem. Dali jsme
se do řeči. Kromě jiného mi vyprávěli, jak viděli live tragickou porážku
našich fotbalistů v Kodani. Jeden z nich se vztyčil a s opileckou tragikomičností
hlasem vykřičeným, ale silným deklamoval: Ty naše výjezdy jsou o prohrách!!!!:-)
To mě vrátilo veškerý ztracený optimismus! Uvidíme se určitě zase brzy, nejpozději
ve Zlíně! A bude nás pořád víc. Ať žije hokej, nashledanou všichni na něm!
P.S. Dnes ráno jsme cestou do Goteborgu potkali auto Ústečáků, kteří s náma bydleli ve formuli a kteří se na to chtěli vykašlat a jet domů. Jeli směrem na Goteborg :-))