Loučení s Karjalou '04
(Roj 26.11.04) Já to věděl, že jednou to přijít musí. Po desítkách cest lodí, v poklidu a nudě ubíhajících,
kdy to maximálně
trochu houpalo,
přišla konečně cesta adrenalinová. Vraťme se ale ještě do okamžiků před
naším neslavným zápasem s Rusy. Byl slunečný den, ale dost foukalo.
Vlajky u Hartwallky vlály hezky vodorovně v západním větru.
Když
chcete vidět, aby se na moři udělaly pořádné vlny, musí foukat vítr
alespoň půl dne stále stejným směrem.
Západní vítr vydržel od rána přes oba hokeje.
Ten druhý hokej bylo
severské derby FIN-SWE. Ačkoliv Švédové se zdáli být silnější a fyzicky
lépe připravení, domácí, hnáni vpřed plnou halou, dokázali kluziště
ovládnout. Rozhodně nejhezčí zápas celého turnaje vyhráli Finové 5:2.
Opět toho dne prohrálo mužstvo, kterému jsem fandil :-)
Následoval přesun autem do přístavu a čekání na nalodění.
Dokud jste na pevné zemi, působení silného větru si neuvědomujete.
Dokonce ani po vyplutí, chráněni přístavním molem, se stále ještě
necítíte nijak zvláštně. Jen jedna věc me upoutala. Vlny, které se
dělaly na té chráněné laguně, měly bílé zpěněné čepice! Když mi to celé došlo,
byl jsem i já v obličeji téměř bílý. Jelikož jsem z celé výpravy
největší srab, měl jsem připraveny zázvorové pastilky proti kinetóze.
Rychle jsem jednu z nich do sebe nacpal. O pár okamžiků poté jsme
dorazili na otevřené moře. Od té chvíle začalo být značne obtížné se po
lodi pohybovat.
Autoexpress
je nejmenší a nejrychlejší loď, která devadesátikilometrovou vzdálenost
urazí za hodinu a čtyřicet minut. Konstrukčně je to katamaran, čili pod
čarou ponoru má dva paralelní trupy, uprostřed není nic, co by
zvyšovalo hydrodynamický odpor a loď tak zpomalovalo. Tato konstrukce
se vyznačuje tím, že jdou-li vlny z boku, houpe to trochu víc. Vlny šly
od západu, my jeli na jih.
Toto všechno uvádím proto, abych uklidnil podobné sraby, jako jsem já.
Vidíte sami, že se jednalo o mimořádnou shodu okolností, která se hned
tak nebude opakovat. A nejspíš nikdo už nemůžete zažít nic horšího,
leda byste se vydali na zaoceánskou plavbu menší plachetnicí. Takže
žádný strach a hurá příště s námi :-)
Každý z nás zvolil jinou taktiku, jak s vlnami bojovat. Velouš se
rozhodl rychle nakoupit a vypít lacinou estonskou kořalku. Nákup mu
trval asi 10 minut, přestože v shopu nikdo nic nekupoval. Pro
netrénovaného člověka bylo zkrátka problematické uchopit lahev a dát ji
do košíku...
Pro mě bylo na tomto jevu nejhorší to vědomí neodvratnosti.
Prostě nejde se tomu vyhnout, nejde vypnout motor, nejde si jít
stěžovat, nejde se rozhodnout jít pěšky :-)
Albi
a Šimi se na radu prvně jmenovaného uvelebili vleže na pohovkách. Prý
je nejlepší usnout a zaspat to. Pro mě něco takového bylo naprosto
nemyslitelné. Rozhodl jsem se, že to ustojím. Doslova. Chvíli jsem
lítal jako hadr na holi, po určité době jsem ale získal určitou
základní stabilitu, držel jsem se opěradel. Sice jsem postupně horkem z
námahy odkládal oděvy, ale
nebylo mi vůbec špatně. A měl jsem
vestoje přehled, jak pasažéři jeden za druhým postupně zamlkávají a
zelenají. A to včetně Albiho a Šimi, kteří, jak jinak, usnout
nedokázali.
Zajímavé bylo pozorovat posádku. Vlnobití se jich vůbec netýkalo,
chodili si po lodi jakoby nic, naprosto neomylně rovnali lahve do
regálů. Tréning je mocná čarodějka.
Velouš byl díky kořalce stále veselejší a plavbu překonal vsedě bez
nejmenších problémů. Albi s Šimi, zelení k nepoznání, se rozhodli jít
na čerstvý ledový vzduch, jenže na palubě to houpalo ještě víc, než
dole. Naštěstí jsme vpluli za Tallinskou kosu a houpání znatelně sláblo.
Já osobně jsem byl škodolibě zklamaný, protože to bylo lepší než horská
dráha a cítil jsem, že bych snesl i přidat. Možná jsou ty zázvorové
pastilky opravdu účinné. Albi a Šimi si je nakonec vzali taky, ale už pozdě.
Nový poznatek - prý jim bylo hodně blbě i pak na břehu. Přirozenou
barvu nabrali až na jihu Estonska.
Další cesta a rady k nezaplacení
Kolem třetí hodiny ranní jsme objížděli Rigu, pravděpodobné dějiště
přespříštiho šampionátu. Byli jsme oba tak utahaní, že jsme nebyli
schopní dál řídit. Jízdou krokem jsme se vydali hledat nějaké ubytovací
zařízení. Stačilo asi 300(třista!)metrů a objevil se nápis
"MOTELIS" Připadal jsem si jak hrdina písničky "Motel Nonstop" :-)
Ponaučení: V Lotyšsku jsou motely průměrně každých 600m. Statistika! :-)
Za dva dvoulůžáky s vlastní televizí, WC, koupelnou a snídaní chtěli 50
Euro. Dohromady. Pasy vidět nechtěli. My jsme zas nechtěli žádné
potvrzení.
Snídaně byla slušná, i když té finské hostině za 5.30 se to
nevyrovnalo. Ale výsledek tohoto průzkumu je velmi nadějný. Dvacet
kilometrů od dějiště MS je cena velmi slušného ubytování 12 Euro na
osobu.
Náš Motelis Brencis není zdaleka jediný. Ať žije Lotyšsko!
Albi ve Fisku hodil řeč s řidiči kamionů, zda by se Polskem nedalo
prokousat nějak lépe. Jenže na rozdíl od minulé
výpravy byl vybaven kvalitní mapou, takže bylo možné se ptát
kvalifikovaně. Odpověď: Varšava se dá objet! Jde to z jihu. Případným zájemcům dáme vědět. Vyzkoušeli jsme na vlastní gumy.
Též jsme se přesvědčili, že stavba silnic na Wroclav pokročila výrazně
kupředu a teď už se tamtudy dá jet. Do Prahy je to kratší asi o 150km,
což je znát. Pokrok nějakým zázrakem bloudí i do Polska :-)
Jak zpráskaní psi
(14.11.2004 Roj)
Tak
nějak si připadáme před odjezdem. Rusové, kteří to schytali úplně od
všech, včetně nemohoucích Finů, konečně sehnali gólového sponsora. Už
od začátku to bylo divné. Rozhodčí nám docela fandil, nabízel
přesilovky jednu za druhou, a my jsme předváděli hru hodnou Českého
statického úřadu.
Škoda slov.
Teď si ještě spravíme chuť na doufám pěkném zápase FIN-SWE, hala se
začíná solidně plnit, možná bude poprvé vyprodáno. Nevím, jestli něco
odešlu odsud, z toho bálečně tlustého šlahounu, v každém případě máme
ještě dost napsáno a nafoceno, ale chce to nějaký čas na pořádné
zpracování, které se tady v pressce nestíhá.
Připravte se na pokud možno objektivní srovnání Hartwallky a Šaška
areny...
Probíhá tiskovka, Weissmann naštěstí nepůsobí zdrceným dojmem jako my, aspoň jedna positivní zpráva :-)
V pondělí v noci už budem v Prase, té opravdové.
Slasti a strasti neakreditovaného skoronovináře
(14.11.Velouš) Poté, co mi, přesne podle předpokladů, nevyšla akreditace, jsem, na
rozdíl od těch šťastnějších, nucen zápasy domácích Finů
sledovat na lístkem určeném místě. Na domácí chodí lidí dost a po naší odpolední porážce jsem neměl chuť stresovat se s
napruženým domorodcem, že mu zasedám místo. Kdybych jen tušil desetinu dobromyslné finské povahy,
asi bych se přeci jen raději pohádal...
Ale abych všechny svá traumatické zážitky nesváděl jen na Finy, je
nutno přiznat, že mě načli Ivani. Nebohý opuštěný Čech,
obklopen smečkou krasavců typu Ivánka a Marfušky, ten to, přátelé, nemá
snadné ani
v Hartwalce... Ale co, říkal jsem si, nemáš je moc rád, ale když
středověk vydržel morové rány, tohle bude zívačka.
A tak věren svému předsevzetí přehlížel i to, jak jedna východní
manekýna z domu hrůzy vytáhla obří vlajku otce VŘSR, velkého a
nenahraditelného V.I.Lenina.
Na samotný hokej bylo pošušňáníčko koukat a to zásluhou obou týmů. Jen
ten třetí vzadu, náš hlavní arbitr Minář, mi občas v toku tohoto
výtečného hokejového představení působil jako mírně rušivý element.
Týmy si však rychle zvykly (co jim také zbývalo,že...) a podle lety
prověřeného hesla NEDÁŠ-DOSTANEŠ po dvou Rusy promrhaných přesilovkách
pět na tři trestal v poslední minutě Peltonen a odsoudil tak
sbornou k definitivně poslednímu místu na letošné Karjale.
Poté jsem se vydal čekat na zbytek výpravy před halu a tam jsem začal
navazovat nefalšovanou severskou družbu. Jeden Fin mi sáhodlouze
vysvětloval, že chápe, proč u nás
nesnášíme Rusy, druhý, že mi odpustil čtvrteční porážku svých miláčků,
třetí se mě rovnou snažil opít místní samohonkou. Další byl opravdová
perla - čistou finštinou mi cosi vysvětloval a cítil se uražen, že mu
nerozumím...
Prostě zábava. Hitem všech ne úplně střízlivých Finů byl ten, který mě
za opileckého mumlání objal a padl mi na krk, snaživ se mi udělat
pravého finského francouzáka. Upíří kousnutí a la Bela Lugosi...A tak
jsem nadšeně uvítal návrat svých spolufanoušků a vyrazili jsme vstříc
nočním Helsinkám za novým dobrodružstvím.
Jaké jsou naše vyhlídky?
(14.11.Roj)
Po
shlédnutí večerního mače, který Finové se štěstím vyhráli 4:3, když
Jokinen na poslední chvíli dával vítězný gól v čase 59:21 z víceméně
náhodného protiútoku, odhaduji, že velmi dobré.
Finové budou zítra nabuzeni proti Švédům a mohli by jim nějaký ten
bodík sebrat. Jinak se zatím Švédové jeví jako nejsilnější tým Karjaly.
Ale Rusové, hrající opravdu pohledný útočný hokej, by nás podle
předpokladů ohrozit neměli. Možná zítra uvidíme hodně gólů, ale máme
šanci dosáhnout historického úspěchu na Karjale! Hoši, bojovat,
Weissman je bůh! :-)
Na nájezdy, ale prohra
(13.11.2004 Roj)
Nejen
vítězstvími živ je fanoušek. Namlsaní čtvrtečním výkonem, vyrazili jsme
nejdřív do sázkové kanceláře, kde jsme vsadili na vítězství našich, a
to tak, že nedostanememe víc, než jeden gól a dáme aspoň čtyři.
Naštěstí jsme to celé popletli a zjistili jsme, že máme špatně zadáno
číslo zápasu a vsazeno je vlastně na zítra, na zápas s Rusy.
Takže skvelý výkon Zetterberga a nájezd Kahnberga nás vlastně finančně nijak neohrozily. :-)
Adam zachytal výborně, jak jsem mu moc nevěřil, tak jsem teď spokojen.
Stále jsme tu jediní Češi, co přijeli speciálně na hokej. Za
brankou jsme se přifařili ke skupině asi deseti lidí s českými
vlajkami. Byli to zedníci, pracující zde dlouhodobě. Bylo vidět, že
zkušenosti s fanděním moc nemají, ze začátku jsem měl pocit, že jim jde
hlavně o to, aby se dostali do záběru a mohli se pochlubit doma, ale
postupně se k nám přidávali, hlasivky si začali namáhat a snad to za
něco stálo, nevím, jak to vyznělo v bedně.
Jeden švédský divák ocenil naši usilovnou snahu a věnoval nám krásnou
hedbávnou vlaječku. Konečně! Vždycky jsem toužil mít švédskou vlajku a
stát se Švédem :-)
Stále máme šanci to tady celé vyhrát a my to dokážeme!!!
Poprvé v Hartwall areně
(12.11.2004 Šimi)
...přesněji poprvé kdekoliv venku. Tak už je to tady. Splnil se mi sen
a já vcházím do té slavné Hartwall areny. Můj první zápas venku.
Teď to přijde a já zažiju to fandění českému národnímu týmu.
Český kotel s vlajkami, fanoušky v dresu, bubny, chvíle společné
radosti, popř. společného smutku...
Zatím jsme jen dva, ale to se samozřejmě za chvíli změní. Do
začátku zápasu s Finy zbývá asi 20 minut a my si sedáme nad
modrou čáru. Trochu mně udivuje, že tu skoro nikdo není. Tedy přesněji
- je tu pár set Finu, ale ŽÁDNÝ Čech. Malinko mně to znepokojuje, ale
ješte není začátek, však oni přijdou, uklidňuju se. Do úvodniho
vhazování zbývá pár minut a já začínám být trošku nesvá. Kde jsou
všichni? To nikdo nepřijel? Kdo těm našim klukum bude fandit a
podporovat je při hře? První vhazování a nikdo nikde...
Mé pocity se začínájí měnit - údiv přechází k mírné nasranosti a
ta se zase hned mění v lítost. Oči mi běhají po areně sem a tam, tam a
sem, s nadějí, že někde uvidím aspoň českou vlajku, nebo český dres.
Koukám všude, za obě branky, na všechny ochozy.... S kotlem už jsem se
rozloučila, ten tu opravdu není. Překonávám první zklamání a začínáme
fandit sami - dva. Hlasivky sice trochu protestují, ale nedá se
nic dělat, někdo ty naše chlapce podpořit musí.
Najednou jsem koutkem oka zahlédla na protější tribuně něco, čemu jsem
už přestávala věřit - ČESKÁ VLAJKA. Koukám, mžourám, je to to fakt ona
- nejkrásnější vlajka ze všech. Tak on tu přece jen někdo je. Sice se
tu nehoufujeme do kotle, ale my to tak nenecháme! My si ten kotel
zorganizujeme!
Během první přestávky utíkáme k sektoru, kde jsme zahlédli to, čemu
jsme už ani nevěřili. Jsou to místní skoro-domorodci - studenti žijící
ve Finsku. Zatím nechtějí opustit svá mista, ale máme jejich přislib,
že na třetí třetinu přijdou za námi do kotle. Během poslední přestávky
jsme se sešli u modré čáry. Hurááá, máme kotel (ehmm, kotlík -
ale máme ho!!!) Je nás asi patnáct (dva dresy, dva pomalované obličeje,
pět vlajek a tři obarvené hlavy), což není zas až tak moc, ale tuším,
že nás je velmi dobře slyšet. Finové totiž neumí fandit, sem tam se
zmůžou na nějaký potlesk, ojedinělé zařvání "Suomi!", a to je
všechno. To my ne, my totiž moc dobře víme, že nás naši
kluci slyší a my jim našim fanděním pomáháme.
Začínají nám chodit esemesky, že o nás mluvil komentátor
Michal Dusík. Záběr kamer na nás a slova - "opravdoví hokejoví fanoušci
si sem cestu našli". To zahřeje u srdíčka - díky Michale. Zápas
končí, výhra 3:0. A mně se plní můj hokejový sen - jsem venku na
zápase, fandím v kotli českému národnímu týmu a na konci zápasu si můžu
zařvat "HOŠI DĚKUJEM" a hoši se zdviženými hokejkami děkují
nám...
Byl to můj první zápas venku. Zápas, kde jsem zažila to, co jsem si
tolik přála - atmosféru napětí, nervozity, radosti a štěstí.
Díky za to českým hokejistům, díky za to českým fanouškům...
Slastiplná cesta
(12.11.2004 Roj)
Jen co jsem vám ještě online
dopsal první reportáž, vyrazili jsme na cestu. Vinou různých
technických komplikací, jako třeba nasazení zimních gum, nákup potravin
a otvíráku, rukavic.. jsme se výrazně zdrželi v Hradci Králové,
takže odtamtud jsme zahájili cestu ve středu ve dvě ráno. Tím pádem
jsme Varšavu neprojeli v noci, jak jsme doufali, ale v pravé poledne.
Čímž trval průjezd 3 hodiny, ale znalci vědí, mohlo být i hůř...
Možná si z minula ještě pamatujete, že jsme psali o hliněných úsecích
silnice ve východním Polsku. Tak je to tam furt. Rozdíl je jen ten, že letos se na nich pracuje,
což je průšvih. Znamená to totiž, že jsou všude semafory, kdy
čtvrthodinku jede jeden směr, další čtvrthodinku protisměr. Takže z
Polska jsme s úlevou vykodrcali až v 18 hodin, respektive 19 času
pobaltského. Naděje, že stihneme plánovaný spoj v Tallinu ve 23:30,
se¨začala rozplývat. Příjemné překvapení připravila Litva. Už žádné
placení výpalného na hranicích, poměrně hladký průjezd, silnice
dokonalé, nejlepší za celou cestu, minimální provoz. Vstup do EU udělal
své. Ale aby to nebylo zas tak jednoduché, zavedli si Litevci na svých
super silnicích rychlostní limit nejnižší v Evropě, 70(sedmdesát!!)
kilometrů mimo obec. Naštěstí před policejními kontrolami protijedoucí
řidiči včas blikali, takže průjezd byl bez následků. Kontroly jsem
potkal na čtyřech místech. jenom v Litvě, jinak nikde.
U Rižského zálivu jsme jako vždy zastavili a sešli k moři. Tentokrát
jsme se ale nekoupali :-) Byla černočerná tma, příboj hučel, meluzína
kvílela, žraloci útočili, až se jim dělala pěna u huby. Přes vábení sirén (úplně nahých!) jsem tam
raději nevlezl.
Do Tallinu jsme dorazili ve dvě v noci ve čtvrtek, den prvního
zápasu našich kluků. Přístav zavřený, zima, mrholení, druhá noc bez
spánku. Do rána jsme nějak přežili, natankovali levnou naftu v Estonsku
a koupili zpáteční jízdenku na trajekt do Helsinek za hubičku, což
dělalo pro 4 osoby + auto 140Euro
Plavba tou nejrychlejší lodí trvala hodinu a čtyřicet minut, na blint
jsme zamířili do hostelu na stadioně, což je asi dva kilometry od
Hartwalky. Cena za postel 14Euro, jenže zde došlo k prvnímu tragickému
nedorozumění. Mysleli jsme, že snídaně stojí 2.30, takže jsme si
ji přikoupili. Pak se nám ta cena dohromady zdála nějak vysoká,
kouknem, a vidíme snídaně = 5.30Euro.
At zijou knihovny!
(12.11.2004 Roj)
Dneska jsme objevili nasi prvni verejnou knihovnu. Ne, nebojte se, nebudu vam nadsene licit ctenarske zazitky. :-)
Ve
Finsku to maji zarizene tak, ze fanousci z Ceska maji ve verejnych
knihovnach narok na hodinu Internetu zdarma. Cili se konecne muzeme
vyradit. Jelikoz o hokeji mame clanky uz napsane offline, napisu neco o
tom, jake je to v listopadu ve Finsku.
Tezke. Rozedniva se v osm, svetlo je asi tak v pul desate. Odpoledne ve
4 je uz hodne sero, v 5 je uplna tma. Obchody oteviraji az v 10 hodin,
dokonce i tuhle nasi knihovnu jsme jeste v pul desate nasli zavrenou.
Dneska se tu poprve ukazalo slunicko. Je tak nizko, ze ve meste
pres baraky neni vubec videt. Oproti ocekavani je tu pomerne teplo, asi
7 stupnu. Jak je asi ted v Praze? V mistni Praze, coz je vyhlasena
hospoda, jsme zazili prvni velke zklamani. V zadni casti uplne
odstranili stylovou vyzdobu se stovkami prazskych ceduli, misto toho
tam dali zrcadla a black-jackovy stul :-(
Jinak to v centru vypada stejne, jako loni, jen fanousci tu zadni
nepobihaji. Jsme asi jedini, kdo prijel, ale na hokeji jsme potkali par
mistnich studentu a studentek z Ceska. Ale o tom uz je napsan jiny,
lepsi clanek, jen vy jste si ho zatim nemeli moznost precist :-)
Vitezove tahnou Helsinkami
(11.11.2004 Roj)
Fakt jsem to chtel. Fakt!
Ale
dneska tady byla opravdova vichrice. Neco takoveho jsem dlouho nezazil.
Delaly se vlny i na asfaltu. Bali jsme se vyjit ven. Teprve par dousku
Hartwallkoly nam dodalo odvahy, abychom do toho marastu vylezli a
vydali se hledat do mesta nejakou civilisaci.
Lec, zamotala se do toho oslava narozenin a podobne necekane udalosti,
takze jsme nic nenasli. Mame napsano par clanku offline, mame novou
velmi nadejnou autorku.. :-)
Jo, mate se na co tesit!!
Naostro
(11.11.2004 Roj)
S
temi clanky to nebude tak jednoduche. zatim jsem totiz nezvladl dostat
se na internet jinak, nez na hostelu za 10minut 1euro, coz jak jiste
uznate, ma k idealu daleko.
ale zitra je volny den, treba najdeme
nejake pripojeni ve meste za mene zlodejskou cenu. Jn ted v rychlosti
vam podekuju za SMSky, vim, co se delo v TV a dokonce jsem se pak bavil
i s Panem komentatorem:-) mohu vas vsechny ujistit, ze ten kotel byl
NASE dilo a trvalo nam dve tretiny, nez jsme ho vypiplali ;-)
Hurá na Karjalu
(09.11.2004 Roj)
Za
chvíli odjíždíme. Spolucestující už mě otravují, kdy se jede, ale já
ještě musím dopsat tento článek a odladit to, jestli to bude fungovat.
Berte to jako velmi narychlo provisorní řešení, ale zároveň příslib
nového, krásnějšího OHFka,
kde budeme všichni šťastní :-)
V autě jedeme čtyři, vozidlo je poloauto, neboli Folxwagen Polo :-)
Cestou se plánujeme zastavit v Tescu, kde nakoupíme veškerý proviant,
včetně tuhých a tekutých paliv. Další informace očekávejte
pravděpodobně po dojezdu do Helsinek. Jestli se v Pressce nedostanem k
netu, tak až někdy v úterý :-)
