Články k MS 2001
Na této stránce je více článků k MS. Pokud by nefungovaly odkazy doprostřed dokumentu, musíte si to odstránkovat.
Vědecké zdůvodnění vítězného tažení našich hokejistů
(16.5.
Ludvík Fritscher)
Především blahopřeji naší skvělé hokejové partě včetně trenérů k fantastickému 3 vítězství v řadě na MS. Po celou dobu MS jsem věřil v naše vítězství, protože jsem cítil vnitřní sílu mužstva. Mou víru nezlomilo ani prohrávání s Finy 0:2 po druhé třetině.
Myslím si, že je načase naše vítězné tažení na OH a na MS z poslední doby vědecky zdůvodnit.
Jak již bylo mnohokrát řečeno, náš tým tvoří především skvělou partu. Síla našeho hokeje pramení ze zralosti týmového pojetí. Je úžasné jak všichni naši hokejisté niterně cítí potřebu dát vše ve prospěch týmu. A právě tento lidský faktor hraje rozhodující roli pro týmovou spolupráci celého kolektivu.
Podle posledních vědeckých výzkumů složitých živých systémů na základě celostního systémového myšlení, hraje rozhodující roli pro životaschopnost těchto živých systémů minimalizace vnitřního chaosu (entropie). Živé systémy se vyznačují tím, že vlivem své vysoké míry organizovanosti a funkčnosti, dokáží ze svého okolí brát energii a do okolního prostředí rozptylovat entropii. A právě minimalizace entropie dává těmto živým systémům sílu bránit se svému zániku - smrti.
Na společenství lidí, např. hokejový tým, lze nahlížet jako na živý systém. Aby hokejový tým dosahoval co nejlepších výsledků, musí se chovat v souladu s chováním živých systémů. Jestliže hráči, dobře fyzicky, technicky a psychicky připravení, dokáží tvořivou hrou (improvizací) a maximálním úsilím po vítězství a spolupráci minimalizovat chyby při hře (minimalizace chaosu - entropie), dosáhnou tak synergického efektu, čímž se dostanou na kvalitativně vyšší úroveň. Důsledkem je pak velká pravděpodobnost dlouhodobého dosahování vynikajících výsledků. A právě to se podařilo našim hokejistům. To, že jsme nejlepší na světě není náhoda, ale zákonitý proces.
Je jasné, že do nekonečna vyhrávat nebudeme (vyrovnanost týmů, psychika, štěstí-smůla, ...), ale pokud si hráči zachovají týmového ducha a nebudou se cítit mistry světa už předem, budeme patřit k absolutní světové špičce.
Jako přílohu posílám obrázek Fontána života (jako názorná ukázka vytváření síly hokejového týmu v závislosti na míře spolupráce - minimalizaci entropie) a text o Celostním systémovém myšlení - Cel. syst. myšlení.
Bývalý nedoceněný hokejový brankář - samouk
Jára Cimrman jr.jr. (vnuk)
Praha - Hannover - Praha za 35 hodin, aneb "Fanoušci všech
zemí spojte se!"
(17.5.
Clouseau)
Dne 5.5. LP 2001 o páté hodině ranní jsem se s dalšími dvěma kumpány
vypravil povzbudit naše zlaté hochy v boji s ruskou komandou na Mistrovství
světa a taktéž nasát tamní atmosféru, jakožto i nasát. Původně jsme měli jet
čtyři na celou osmifinálovou skupinu, ale člověk míní a Bůh mění a tak jsme
nakonec vyrazili pouze ve třech a to jen a pouze na jediný zápas.
Vidina brzkého ranního vstávání a cca pětiset kilometrová cesta mě přiměla
využít služeb pilulky na spaní. Po přečtení příbalového letáku jsem se těšil
na dlouhý, ničím nerušený spánek a pohodové vstávání. Co čert nechtěl,
prášek fungoval se značným zpožděním a to jen 3 hodiny, výsledkem čehož
bylo, že jsem zbytek noci víceméně probdil a tiše záviděl mým psům jejich
divoké sny. Stějně dopadl i náš dvorní řidič Honza. Nejlépe dopadl poslední
člen našeho týmu, Tonda, který na prášek hodil bobek.
Cesta směr Hannover ubíhala bez vážnějších zádrhelů. Itinerář poctivě
vypracovaný v pracovní době byl perfektní, jen se nám nedařilo dodržovat
jeho časovou linii. Jak se později ukázalo, byl stavěný pro monopost Formule
1 a náš samochod, ačkoli měl pod kapotou více jak 100 koňských sil nebyl sto
ho dodržet. Holt i mistr tesař se někdy utne.
Po krátké rozmluvě na celnici o tom kam jedeme, proč tam jedeme, co tam
vezeme a kolik toho máme nás přivítalo zbídačené bývalé východní Německo.
Podle itineráře jsme brzy dojeli do města Chemnitz (pro staromilce Karl Marx
Stadt). Zde jsem provedl změnu převleku, neboť počasí toho dne kraťasům
příliš nepřálo (přes den 10-12°C, v noci 4°C, při vyjasnění místy 0°C,
zataženo, dešťové přeháňky; výšku, tlak a rosný bod zašlu na vyžádání
mailem). Z Chemnitz jsme pokračovali mizerně značenou zkratkou na dálnici
Dresden - Leipzig. Dálnice nás poté dovedly až do Hannoveru.
Zde jsme se nenechali zmást chybějícím značením k Preussag Areně a řídili se
dle značení na Výstaviště (německý termín jsem už zapomněl). Preussag Arenu
jsme na Výstavišti našli bez větších problémů. Jedno z parkovišť, na které
jsme dorazili v 11 hodin, se nalézalo hned vedle místní benzínky, což se
záhy ukázalo jako strategické místo, neboť u pumpy měli chladící boxy s
levnými plechovkáči. Naše zásoby piva se totiž jevily jaksi teplými.
Po rekognoskaci okolního terénu jsme se postavili do fronty na lístky, která
úspěšně bytněla, neboť pořadatelé zpočátku otevřeli pouze jednu pokladnu. Ve
chvíli, kdy jsme již byli takřka na řadě, zamrzl v kase počítačový systém
prodeje a rezervace lístků. Snažili jsme se toho dobrého muže za přepážkou
přesvědčit ať resetuje PC. Systém totiž běžel pod OS Woknouws. Aniž by náš
dobře mířený tip&trick vůbec vyzkoušel, odebral se uvařiti si kávu.
Jeden z místních stojící za námi celou záležitost okomentoval slovy "Tak to
by snad mohlo stát jedině v Zóně". "Zóna" je velmi pejorativní výraz pro
bývalé východní Německo.
Do 16:00, kdy začínal vlastní mač, jsme se potulovali na ose Fandorf -
auto - pumpa, popovídali si s Václavem Titelbachem, který byl celý špatný z
faktu, že je to slabý. Myslel účast fanoušků z České republiky. Jak poté
ukázal samotný zápas, zas tak slabý to nebylo.
Popisovat samotný průběh duelu s Rusy by bylo nošením dříví do lesa.
Přestože na stadióně a v okolí panovala skvělá atmosféra, stali jsme se
svědky jednoho nedorozumění. Fanoušek pocházející pravděpodobně z Hradce
Králové, který byl opilý jak zákon káže, po jednom gólu sborné zmuchlal
svému sousedovi papírovou ruskou vlaječku. Problém byl v tom, že dotčený
majitel vlaječky byl jako napotvoru Rus. Jeho kolega začal vykřikovat
"Policaj, policaj!". Rychle jsem si vzpoměl na několik ruských slovíček a
uchlácholil ho větičkou "Vsjo spakojno, vsjo spokojno. Oukej? Ja skažů jemů.
Dérs nou nýd tů kól polís". Na chlapce jsme pak dávali pozor, aby nevyvolal
konflikt většího charakteru, ale on byl tak opilý, že ani pravděpodobně
nevěděl, že někomu něco provedl a Rusů si pak už nevšímal.
A teď se dostávám k tomu nejdůležitějšímu co mě donutilo sednout k PC a
psát: pozápasové večerní a noční dění ve Fandorfu. Už v hale bylo prostředí
velmi přátelské a korektní, ale to co jsem poté zažil na diskotéce v
přihlehlých stanech mi doslova vyrazilo dech. Společné radovánky hokejových
fanoušků z několika zemí. Byla tu samozřejmě většina Němců, zároveň spousta
Čechů, dále fandové ze Švýcarska, Ruska, Kanady a potkali jsme tu i skupinku
Slováků a Finů. Navzájem se všichni snažili překřičet svými pokřiky, ale
zároveň si všichni se všemi připíjeli pivem v podstatě na cokoli, úplně
neznámý lidi se objímali a kamarádili, tančili spolu a křepčili a vedli řeči
o hokeji, pivu, ženských a co já vím všem. Ve Fandorfu se co chvíli tvořil
mnoha hlavý had, který se proplétal okolím. DJové občas putili tomu kterému
národu jejich písničku a diskotéku občas proložili skandováním Dojčland,
Čechjen, Hop Švic a podobně. Od jedné sympatické místní dívky, která mě
považovala zprvu za Kanaďana, jsem dostal pusu, hoši z Mnichova mě poctili
pozváním na pivo, fanoušci Ajsbérenu Berlín na nás pokřikovali "Jiží
Dopita". Jeden Švýcar nás udivil svou precizní výslovní slov "kurva" a
"hovno" (estét ráčí prominout). Partička Rusů, ačkoli prohráli, nás zdravila
s úsměvem. My jsme to všem pochopitelně opětovali. Prostě neskutečná pohoda.
Jakoby tu někdo vyhlásil "Fanouškové všech zemí spojte se!". V babylonu
jazyků a především dresů, neboť co Němec to jiný dres, nám bylo nádherně a
vůbec se nám nechtělo domů.
Bohužel jsme museli, peníze valem ubývaly, jak noc postupovala. V jednu ráno
jsme se tedy odebrali na kutě. Noc jsme strávili a v autě a po ranní kávě a
protažení ztuhlých kloubů vyrazili směr domov. Cesta proběhla bez problémů,
v obci Grimma jsme se pozdravili s pouze jedním (a poněkud vyděšeným) z
bratrů Grimmů, bráchu před námi nejspíš někam schoval. Na hranicích jsme
narazili na děsivou kolonu koupěchtivých (a možná i něčeho jiného chtivých)
Němců , kterou jsme chtě nechtě museli z valné části předjet. Pospíchali
jsme totiž k nejbližší benzínce, v nádrži už zbývali jen výpary. Před
čtvrtou odpolední už nám kuchař v restauraci Na Staré Kovárně v Bráníku
chystal pozdní oběd. Při něm jsme sledovali první třetinu zápasu Švýcarsko -
Rusko. Několikrát jsme v záběrech německé televize zahlédli našeho známého
Švýcara s perfektní výslovností oněch slov. Vy z vás, co jste zápas viděli
vězte, že je to ten se šátkem ve švýcarských barvách na hlavě v kotli
švýcarských fanoušků.
PS: Příští rok ve Švédsku na shledanou.
Postřehy z MS
(15.5. Vrátínek) Deset a půl tisíce hokejových věřících se sešlo v neděli v 19 hod. v hannoverské hokejové katedrále ke slavnostní mši a uctění hokejových bohů (tentokrát mimořádně nemám na mysli naše hokejisty :o) ). Finále bylo vskutku důstojným soubojem o první místo, oslavou hokeje a muselo se líbit každému hokejovému fanouškovi.
Nebudu dlouze popisovat to, co jste určitě všichni viděli sami. Jenom pár postřehů o věcech, které mě zaujaly.
Fanoušci
V sobotu i před nedělním finálovým zápasem jsme se přátelsky zdravili s ostatními fanoušky (zejména s Finy). A nebylo to ve stylu "stejně to vyhrajeme my..., stejně jsme lepší my... " apod. ale naopak to bylo velmi srdečné a většinou jsme se rozcházeli s tím, že vyhraje ten lepší. (A taky že jo :o) )
O přestávkách finále nám bylo docela krušně - Finové už se viděli jak přebírají pohár pro vítěze a jejich "SUOMI" se neslo hlasitě po chodbách. Přesto jsme se nedali a s vypětím všech sil jsme se snažili o nerovný boj s finskou přesilou v hledišti. Nutno dodat, že o to ledovější byla atmosféra na straně Finů před prodloužením, naopak tomu bylo u nás. Věřili jsme ve šťastný konec i za hrozivého stavu 2:0 po 2 třetinách a před prodloužením jsme věřili, že nájezdy už nebudou potřeba.
Po zápase nebylo výjimkou vidět, byť smutné, finské fanoušky jak gratulují skupinkám našich k vítězství, poplácávají nás po ramenech a dělají společné fotky. Říkali jsme si, jak by to vypadalo po nějakém fotbalovém finále - to by spíš asi tekla krev a fanoušci by se rvali jako koně - tady vládla přátelská atmosféra a nevím o jediném incidentu.
Kuriozita
Největší kuriozitou pro mne byla čepice, kterou jsem našel po finále na zemi ve fandorfu (nutno dodat, že špinavou a pošlapanou), která měla na sobě nápis "SUOMI - Weltmeister 2001" a finský znak. Tak tohle tedy opravdu nějakému ziskuchtivému podnikateli, jinak si to nedovedu vysvětlit, opravdu nevyšlo. :o) Mám ji schovanou, vezmu ji na Velehrad. Kdo nevěří, přijeďte se podívat na vlastní oči.
Fandorf
Co příjemně potěšilo byla všeobecná atmosféra ve fandorfu. Směs vlajek a nejrůznějších dresů (a to doslova, protože němečtí fanoušci zásadně chodil v dresech svých klubů, ale i tak byl problém najít alespoň dva stejné :o) ). Ke cti místních diskžokejů musím zmínit, že uměli udělat z dobré nálady ještě lepší. Před zápasem pořádně vyhecovat a po zápase zase zpříjemnit oslavy. Obzvláště zahřáli čeští Kabáti a jejich "Vašku ty si k(l)asa chlap...".
Přivítání
S tím velmi ostře kontrastuje vystoupení moderátorů pondělního přivítání na Staromáku, kde jsme se byli podívat na kluky. Nevím, kdo stojí o "zábavu" tohoto typu a nasládlé songy Míši Davida, z čehož všeho se mi dělalo poněkud nevolno. Nejlepší vystoupení ze všech předvedl pěkně rozjetý Dušan (rozuměj Salfický), který svou spontánností a bavičským talentem zahanbil přítomné oficiální moderátory, kteří mají s hokejem společné pravděpodobně asi jen to, že jednou za rok šaškují na uvítání hokejistů. Ale to už jsme probírali loni. Holt letos to nebylo lepší.
Roztomilý byl David Moravec, kterého v jednu chvíli zvedli spoluhráči na ramena, ale on rozhazoval ostošest rukama jako že to není on ten hrdina, ale všichni. :o) No přeju mu jenom, aby mu sláva nestoupla do hlavy a aby se mu stejně dařilo i dál.
Atmosféra
No jinak celkově to byl zážitek, na který se vzpomíná celý život. Při vyrovnávacím Dopitově gólu se mi zatmělo před očima a podlomily se mi kolena. Ted už nikdo nepochyboval, že vydržíme do prodloužení.
Atmosféra byla naprosto báječná a když bych měl nějak popsat pocity při vítězství na MS zlatým gólem v prodloužení tak jsme se shodli (4 chlapi) na tom, že to bylo lepší než (dámy prominou) orgasmus. :o)
Howgh
