Moje dojmy z NHL AllStar Game 2000

(Suter) Keďže som mal možnosť osobne byť prítomný 6.2.2000 v torontskom Air Canada Centre a niektorým ľuďom z OHF som to neprezieravo povedal, bol som „donútený" napísať niečo z tohto sviatku celosvetového hokeja. 

  Za prapodivno-úchvatných okolností, ktorých osvetlenie a anylýza by boli na ďalší článok, som mal možnosť vidieť NHL AllStar Game zo zhruba 15. rady sedadiel v Air Canada Centre v Toronte. Aj keď pravdu povediac, po 17-hodinovom lete s dvomi prestupmi a jedným medzipristátím som v letištnej hale v Toronte myslel iba na postel a o hokeji som nechcel počuť ani slovo. Keďže som sa z dosť závažných dôvodov rozhodol pre čo najneskorší let, letel som prakticky celú noc a na nejaký normálny spánok nebol čas. Čo však človek neurobí preto, aby videl niečo, čo už možno v živote neuvidí (neskôr som sa rozhodol, že sa pokúsim dostať sa aj na AllStar Game 2001 do Colorada). 

  Ako pri každej významnejšej akcii v každom významnom meste, aj Toronto žilo celý víkend hokejom. Vtedy vedeli, kde sa hrá hokej, aj tí, ktorým nič nehovorilo ani meno Wayne Gretzky, nieto aby vedeli, kto je to Jágr, Hašek a ostatní súčasní „bossovia" NHL. Všade, na každom polkroku človek zakopával o hokej. Keby som sa ja osobne v tomto prostredí pohyboval týždeň pred samotnym stretnutím, prejedol by som sa hokejom tak, že by ma zápas nedostali, ani keby mi ponúkali vstupenku zadara. A propos, vstupenky. Mal som to šťastie, že to za mňa niekto zatiahol, takže som sa nemusel starať o to, koľko za ňu zacvakám. Keby ste sa tam však pritmolili približne 6-7 hodín pred zápasom a mali pri sebe zbytočných približne 800-1000 kanadských dolárov, v pohode by ste vstupenku zohnali. Nič to, že by bola niekoľkomnohonásobne predražená, za ten zážitok to predsa stojí, nie... 

  Pred príchodom na štadión som si povedal, že si pôjdeme dať po jednom pive, ale môj sprievodca a spolusledovateľ ma upozornil, že by som nemusel byť vpustený do haly, vraj až také prísne sú tam kontroly. Tak reku čo už, dáme si niečo na štadióne. To viete, človek z „dediny" vo veľkomeste na veľkom hokeji. Prdlajz, okrem coly a podobných žbŕnd tam nepredávali nič. Keď som však prechádzal cez tretiu, či štvrtú kontrolu, kde som musel povinne dýchnuť do alkoholometra, blahorečil som kamošovi, že ma upozornil. Rozhodne to nebol vstup na náš zimák, kde mi permanentku kontroluje permanentne podnapitý trhač lístkov.
Nebudem sa rozpisovať o tom, ako prebiehal zápas, to určite všetci z Vás sledovali v TV, skôr trochu opíšem náladu v celom hladisku. Počas „dovednostních soutěží" a aj počas zápasu na ľade i v hladisku panovala taká celkom uvoľnená, ba priam upokojujúca nálada. Nikto na nikoho nereval, nekričal, nenadával, proste pohodička ako na pláži. Bežnou vecou bolo, že z prostriedku radu sedadiel medzi dvomi schodiskami otec troch malých detí, ktoré zobral so sebou, poslal po totálne cudzích ľudoch 50 dolárov predavačovi, aby mu vzápätí celý rad naspäť popodával štyri hamburgery s colou a nejaké drobné k tomu (išlo to aj cez mňa, takže som bol aktérom tejto udalosti). Neviem si dosť dobre predstaviť, ako by to skončilo na hokeji v Čechách, či nebodaj u nás na Slovensku. Všetko to vyzeralo, ako keby ľudia neprišli na hokej, ale na divadlo. (Keď som neskôr sedel priamo na zápase, uvedomil som si že to vlastne aj divadlo je.) Ľudia v hladisku a aj na ľade sa zabávali, ako sa dalo. Počas súťaží to ešte nebolo také okaté ako počas zápasu. Al MacInnis počas súťaží strieľal puky rýchlosťou cez 100 miľ za hodinu (niečo málo cez 160km/h) a počas zápasu len tak cvične, aby mohol povedať, že sa v AllStar Game aj puku dotkol. V prvej tretine mal lahodné strely pod 50 km/h povinné, lebo oproti nemu v bránke Sveta stál jeho klubový spoluhráč a momentálne veľká opora bluesmanov Roman Turek. Viem si predstaviť, čo by mu asi tak povedal tréner, keby ostreľoval Turka 150-kilometrovými strelami a nebodaj mu aj niečo urobil. A v opačnom garde to bolo zasa to isté s domácou dvojicou Curtis Joseph a Mats  Sundin. Takže všetko v pokojnom a kľudnom prostredí. 

  Moje osobné pocity boli spočiatku zmiešané. Od hráčov som nečakal bohvieaké nasadenie, hrali skôr pre divákov. Ale samotní diváci, teda ich 90%-ná väčšina ma na začiatku prekvapila. Žiadne povzbudzovanie, žiadny zápal do hry, nič. Obmedzili sa na uvítacie ovácie, na zhruba 5-minútový búrlivý potlesk, keď sa na ľade objavil samotný Wayne Gretzky a jeho číslo odložili ad acta. Zopár potleskov pri pekných akciách na oboch stranách a to bolo všetko. Ono to bolo asi tým, že majú niečo podobné v klubových verziách celú sezónu. To len my cezpoľní sme na všetko pozerali s ústami otvorenými tak, že by tam snáď aj náklaďák zaparkoval. Moje srdce slováka zajasalo hneď na začiatku zápasu, keď Palo Demitra ako prvý v zápase rozvlnil sieť. Chcelo sa mi vyskočiť a od radosti zrevať „Goooooool", ale podľa pohľadov okolosediacich som usúdil, že by to nebolo práve najvhodnejšie riešenie, tak som len slušne a uznanlivo pokyvoval hlavou a tleskal. Vtedy som si uvedomil, že aj na takejto totálnej exhibícii sú niektorí hráči naši a niektorí cudzí. No a tých cudzích netreba oslavovať. Ale aj tak sa to všetko prelomilo, keď druhý gól zavesil Jaromír Jágr, ktorého tam považujú za svojho, aj keď hral proti domácim. Potom to už bolo jedno. Keď zasvietilo červené svetlo na ktorejkoľvek strane, revalo sa, tlieskalo a stvárali sa nevídané veci. Proste sa aj diváci zohriali na prevádzkovú teplotu. Už to bolo ako všade inde vo svete. Teda v tom svete, kde sa hrá hokej. V takej Afrike by boli celí bez seba, aj keby tam nastúpil tím veteránov a bývalých hráčov nejakého klubu hrajúceho tretiu rumunskú divíziu. Proste , už som sa cítil, ako na naozajstnom hokeji. Bol som ešte voľakedy pred x rokmi na zápase NHL na newyorkskom derby, ale to bol proste boj o každý centimeter ľadu, teraz to bol hokej s veľkým H (hmm, toto vyznieva tažko dvojzmyselne :-))) ). Akcia striedala akciu, na oboch stranách klziska sa aj tí najobávanejší strelci predbiehali v tom, kto ako najlepšie zakombinuje. Veľa akcií z tých, ktoré sa naskytli v tomto zápase, by v skutočných zápasoch o body hráči zakončovali tvrdou strelou od modrej alebo z priestoru kruhov. Teraz pred dokončením akcie nasledovali ešte najmenej štyri krížne prihrávky. Proste zábava pre diváka. Pre mňa osobne bolo v ďalšom priebehu zápasu iba málo toho, čo by ma rušilo. No najväčšmi ma rušili reklamné pauzy. Dve v každej tretine. Človek je nadržaný na hokej a hráči sa zrazu kľudne postavia k mantinelu pri striedačkách, rozhodcovia k časomeračom a všetci čakajú, kedy sa na neviemkoľkých kanáloch dovysielajú reklamy. Proste biznis.

  Keď Radek Bonk pár sekúnd pred koncom uzavrel gólový účet zápasu a všetko bolo jasné, nikto sa už nikam neponáhľal (okrem mňa, lebo približne za tri hodiny po zápase mi letelo lietadlo naspäť). Celé hladisko vstalo a takú standing ovations by s radosťou uvítal ktorýkoľvek človek z umeleckej branže. Zrazu bolo po všetkom. Ľudia disciplinovane začali opúšťať svoje miesta, aby potom tí mobilnejší sadli do áut a v priebehu približne hodiny vyprázdnili všetky parkovacie plochy popri Air Canada Centre. V tom čase som bol už na ceste na letisko. Tam so si dal konečne to pivo. A poviem vám, mohol som si to odpustiť. Nadával som na skoro všetky slovenské značky a blahorečil za každého náhodou nájdeného Gambrinusa či Kozla, ale teraz som vďačný aj za hociktoré slovenské pivo. Počkal som na svoj let, sadol do lietadla, a znova som si odtrpel 17 hodín na jednej sedačke. Ešteže aspoň tie letušky stáli za pohľad. :-))) 

  Nedá sa napísať všetko, čo som tam videl a zažil: jednak toho bolo strašne veľa, jednak to neviem podať na papier. Takže bude musieť stačiť aspoň toto. Kto by chcel viac, môže sa ku mne pripojiť. Už teraz totiž hľadám kontakty v okolí miesta konania najbližšej AllStar Game.  Viacerím sa bude lepšie hľadať. A bol by v tom čert, keby som za rok nenašiel nikoho, kto mi to zacvaká aj na budúci rok.

Utkání hvězd Extraligy 2000

(3.2.Dark#79) V pondělí Roj zanechal na hlavní stránce krátkou zprávičku o All-Stars game .. já přidám trošku delší, neb jsem se stal přímým účastníkem tohoto podniku.
Takže OHF byť jen symbolickou úcast zde mělo též (já, no a samozřejmě pracovně též Albireo se Sirian, které jsem také letmo potkal ...).

Sobota 29.1.1900

Už doma jsem stál před dilematem - buď TV a zápas ZNO-KLA, čili ptačí souboj (Orli vs. Tučňáci), anebo vyrazit vlakem do Zlína na dovednostní soutěže. Vyhrála samozřejmě možnost B. První - nepříjemné - zjištění. Ve Zlíně zdražili tykadlo (trolejbus -- pro Pražáky, kteří toto zařízení neznají: Kolový dopravní prostředek pro hromadnou přepravu osob, používající speciálně postavenou trať s elektrickým vedením (dráty)) ... 10 kč za 40 minut - to je skoro už jak v Brně. No co se dá dělat. Po pětadvacetiminutové jízdě (viz Šimek/Grossman : Moje jízda tramvají [tady sice trolejbusemm ale to je skoro jedno]) se spolu se svým pochybným bratrem (13 let) jsme se vylodili asi tři bloky od zimáku. Pak únavná cesta do kopce.

Eventuélní strach o lístky (že by jako nebyly) byl naprosto bezpředmětný - je jich ještě spousta. A nebyly ani drahé ... 120 sezení 60 stání (liga bývá 100 & 80 sezení a 40 stání), takže až potud to šlo. Ihned se cpeme na stadión ... právě probíhá utkání Východ - Západ ...
cože v sobotu ? ... už je to tak ... jen ti hráči na ledě mi připadají trochu starší - no jo, vždyť se vlastně má hrát i utkání veteránů.

Vpadli jsme přesně do přestávky mezi první a druhou třetinou. V utkání o výsledek moc nešlo. Chyběla rychlost (většina tělíček se časem hezky zakulatila), ale pánové neztratili nic z technické brilantnosti, takže góly padaly na obou stranách častěji než vlády v Itálii. Za pozornost stály ovšem dresy Východu - zatímco západ na sebe navlékl dresy reprezentační (dokonce i s jmenovkami), tak "našim" stačily dva roky staré zlínské dresy a pár desítek metrů leukoplasti. Nejlepším fórem asi bylo, že Petr Leška senior nastoupil ve starém dresu svého syna :-).

Za pozornost stála také hrací doba. První třetina 15 minut čistého času, další dvě pak po plných dvaceti.
Po veteránech a trochu delší pauzičce začaly konečně dovednostní soutěže. Ta pauzička proto, že hlavní aktéři těchto klání se slézali pomaleji než švábi na pivo ... Ale bylo nádherné pozorovat hemžení 12 různých extraligových dresů na střídačkách.

První se začalo s kvalifikací v jízdě na rychlost. Nejlepší čas dne (14,09) a později i celého víkednu obstaral šílenec Špaňhel. Jeho časům se ani zdaleka nikdo nepřiblížil. Dokonce postoupil i Petr Čajánek ;-). Zaujal Luděk Krayzel, který nevybral finální zatáčku a "ústy napřed" proletěl po ledě cílem. Honza Kopecký pro jistotu úplně ignoroval tu basu od Radegastu, kterou mu do cesty postavili malí zlínští hokejisté (Pro Zuz: štěňátka), aby ji objel.

Pak se dostalo i na gólmany. Nájezdy šestic a dostat co nejmíň gólů. V Čemanově případu se ukázaly díry v pravidlech - hned při prvním nájezdu ztratil hokejku a další chytal bez ní. Pak mu ji malí pomocníci zase podali. Ovšem naskýtá se otázka jestli to bylo nebo nebylo podle pravidel. Neměl si pro ni dojet sám ? Nemělo se to opakovat ? Kdo ví ...
Každopádně se kvalifikovali Bříza s Hudym ...

Další kapitolou sama pro sebe byla soutěž o nejtvrdší střelu. Zde si dovolím zapochybovat o její regulérnosti. Začínal Zábranský - první střela - a 319 km/h to snad ne .. oprava radaru a další rána - 32 km/h - po třetí se objevil jakejsi chaos, který měl být snad 181 km/h a jenom tam chbělo pár "nožiček" od digitálních číslic. Pak už se to rozběhlo, ovšem snad u šesti(!) lidí naměřili na první i druhou ránu stejné číslo. Rány, které vypadaly slaběji vynesly často jejich střelce vysoko do pořadí a zase ty které vypadaly nadějně neměly ani 140 km/h. Po dodatečném rozstřelu (v normální soutěži oba dva 150 km/h) porazil Sýkora Michal Martínka Radka 153: 151. Tady bodoval Západ. Nevím, ale proč třeba nestřílel Martin Hamrlík a místo něho Jirka Marušák, který zaskakoval za Ľubo Sekeráše.

Brankáři pak zkusili ještě novou soutěž ... střílení na branku přes celé hřiště a přes překážku. Provádí se to tak, že na útočné modré stojí bek, který nahodí puk vzduchem na gólmana. Ten jej lapačkou zpracuje, hodí na led a hokejkou se snaží trefit protější branku. Čeman se trefil dokonce drakrát, Bříza jednou a zbytek neměl štěstí. Postupující do finále byli jasní.

Poslední srandou byla přesnost střelby. Zklamaly všechny hvězdy. Dopita se trefil až na desátý pokus a třeba David Výborný vůbec ... tak jej to vzalo, že po osmé střele se to na celé s prominutím vy*ral. Až do konce to jinak ovšem bylo zajímavé. Martin Hamrlík, domácí favorit, potřeboval devět ran na čtyři terče a vedl až dokud nepřišel ten poslední. Tomáš Blažek zlikvidoval čtyři cíle jenom sedmi ranama (ale kde se hrabe na Řezníčka) ... No a potom ještě proběhla kvalifikace stíhacích jízd tělesně postižených hokejistů (finále pak bylo další den).

Poté jsme se sněhovou břečkou mohli vydat k domovu. Mezití jsme minuli autobus s extraligovými hráči míří do 150 metrů (!) vzdáleného Interhotelu Moskva, kde celá sláva pokračovala pařbou pro zvané. Bohužel bez mé účasti neboť jakožto nemístní jsem limitován zvláště v sobotu nepříliš častou hromadnou dopravou Českých drah.

Neděle 30.1.1900

Program tohoto dne byl značně jednodušší ... jediný zápas ... Východ-Západ. Moc to tu probírat nebudu, protože jste to stejne všichni viděli v TV. Peťa Čajánek byl nej, a stejně tak všichni ostatní Zlíňáci měli alespoň asistenci. Čeman dlouho odolával, dokud si nenechal dál tři rychlé fíky. A ten trapas na konci s tím domluveným pokusem o vstřelení branky gólmanem byl vrchol nevkusu.

No a nakonec pár všeobecných poznámek ...

Roji, nevím co se ti líbilo na fanoušcích ve Zlíně. Sice byli jsme lepší než loni v Plzni, ale to je tak vše. Byla to letos NEJNIŽŠÍ návštěva na hokeji v této sezóně (s vyjímkou utkání RUS-FIN, RUS-SWE a FIN-SWE na Pragobance). Na ligu u nás běžně chodívá sedm až osm tisíc.

Další věc, která mi při celé akci chyběla, byla propagace zápasu ve městě. Sem tam plakát, jinak nic. Na středeční utkání s Kočkama (Havířov) měli Berani rozlepeno daleko více plakátů než BPA na All-Stars game. První jsem vlastně uviděl až na zastávce trolejbusu při vystupování ty tři bloky od zimáku.

No a nakonec absence jakéhokoliv programu. Jeho funkci asi měly suplovat lístečky se sestavama roznášené asi hodinu před utkáním hosteskami. Ovšem ty svými kvalitami zaujaly daleko víc než zmíňná tiskovina. V porovnání s programem k All-Stars game v USA (více než 100 stran, celé na křídovém papíře) je to značně ubohé. Alespoň 16 stránkový materiál, třeba jen s barevnou obálkou (ala nebohý Týdeník Hokej) by potěšil ...

No a úplně nakonec vás všechny pozdravuju od těch zlínských fanoušků (co byli lehce společensky unaveni) z Břestu, které jsme potkali v Pardubicích ...